O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Přesazená květina a její výhonky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z dějin operety (9)

Zatím ještě téměř nebyla řeč o operetě v Čechách, a velmi málo o operetě české. Tak jako do jiných zemí, pronikla i k nám ze země svého zrodu s Offenbachem. Jeho Orfeus v podsvětí se v Praze poprvé hrál ve Stavovském divadle 31. prosince 1859, německy.

Novinová anonce prvního provedení Orfea v podsvětí v Praze - Bohemia, 31.12.1859 (foto archiv autorky)
Novinová anonce prvního provedení Orfea v podsvětí v Praze – Bohemia, 31. 12. 1859 (foto archiv autorky)

A protože to bylo silvestrovské představení, následoval ještě jednoaktový švank Nový rok, už podle výčtu postav nepochybně velmi rozpustilý. Vystupovali v něm Paní Praha, Současnost, Budoucnost, Pan Silvestr, Nový rok (jako dítě i dospělý) a dvě postavy nazvané Publicus (otec a syn), čili osoby veřejné – jako analogie k Veřejnému mínění v Orfeovi. Herecké obsazení Orfea bylo česko-německé, jak to tehdy, před otevřením Prozatímního divadla, na scéně Stavovského divadla chodilo. Mezi účinkujícími byl například Josef Chramosta, který přešel roku 1862 do nově otevřeného Prozatímního divadla (kde také režíroval) a 1881 do Národního, kde byl později mimo jiné inspektorem garderoby. Představitel Tylova Švandy, Edmonda Dantese v Hraběti Monte Christo, Shakespearova Jindřicha IV., Antonia v Kupci benátském, Malvolia ve Večeru tříkrálovém nebo Učitele v Klicperově Veselohře na mostě vystoupil v Orfeovi v podsvětí jako bůh Mars, bohyni Juno hrála Anna Kolárová Manetínská.

13. prosince 1863 se Orfeus v podsvětí objevil na jevišti Prozatímního divadla česky (v překladu Vojtěcha Beníška). V druhém dílu tohoto seriálu (najdete zde) byla ocitována reakce Jana Nerudy na import operety do českého divadla a jeho výrok, že „nové ty genry musily by z národního života samého vážit a národní vaudeville a opereta komická kráčely by po bok frašce národní“. Jeho článek pocházel však až z následujícího roku, kdy v Praze v létě v Orfeovi hostovala francouzská divadelní společnost a s ní Amélie Marguerite Badel (1842-1920), zvaná Mademoiselle Rigolboche, předchůdkyně slavné La Golue, známé z obrazů Henriho Toulouse-Lautreca.

Amélie Marguerite Badel, zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)
Amélie Marguerite Badel zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)

Ta k nám také importovala kankán. Rigolboche si všimla i česká politická satira. Ve sloupku nazvaném Z politické hvězdárny v Humoristických listech, který reagoval na aktuální nikam nevedoucí debaty a národní spory vylíčením příprav na fiktivní maškarní ples: „Romulus vypůjčil si od Jupitera v podsvětí, kamž táhl s Orfeusem, jeho sváteční hromy a blesky, Sirius-Napoleon objednal si u našeho pana ředitele masku i šat po Rigolboche…, Venuše vezme si sokolskou košili, velký medvěd oděje se kožichem z polských kůží, hvězdy našeho nebe pak objeví se co pouzí obyčejní harlekýni, jelikož prý se jim na skvostnější oblek a masku nedostává… Sál bude dekorován místo květin diplomatickými nótami, místo orchestru obsadí úpěnlivé hlasy národů,“ a tak dále.

O tanečnici se také otřel recenzent nejnovější francouzské literatury Gustav Špalek, když hovořil o Henri Murgerovi a jeho La Vie de Bohème: „Cesta, kterou Murger proklestil, vedla do smrdutých bažin, ohyzdných a dlouhých. Spisovatelé kráčející touto cestou brodí se v blátě, staví vítězné brány výstřednostem nejkrajnějším a krášlí všechny mrzkosti věncem vavřínovým. Jest to zpustlá, smutná literatura.“ A co horšího, tento příklad vyvolal následovníky, včetně roku 1860 zveřejněných vzpomínek tanečnice, Mémoires de Rigolboche: „Popisuje svědomitě, jak vysoko v kankánu nohu zdvihá…, líčí zevrubně řadu svých milovníků a nájemníků – jediné, čemu při tom diviti se musíme, že obecenstvo, které již nezajímá Victor Hugo, dychtivě po knihách takového druhu sahá.“

Mémoires de Rigolboche - titulní strana (foto archiv autorky)
Mémoires de Rigolboche – titulní strana (foto archiv autorky)

Dochované fotografie Marguerite Badel v blonďaté paruce a s koketním kloboučkem jsou s pověstí, která ji provázela, poněkud v rozporu, ale něco na ní být muselo.

Amélie Marguerite Badel, zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)
Amélie Marguerite Badel zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)

Johann Strauss jí věnoval Rigolboche-Quadrille, a když pak v Prodané nevěstě lákal Principál publikum na Esmeraldin kankán, znamenalo to také reminiscenci na slečnu Rigolboche. O hodně let později, roku 1936, vznikl film Rigolboche, v němž ji ztělesnila Jeanne Florentine Bourgeois zvaná Mistinguett.

První česká opereta
Pomineme-li Prodanou nevěstu, označovanou (s oporou ve Smetanově výroku) v její původní verzi občas za operetu, pak je prvním domácím pokusem o operetu Indická princezna Karla Bendla (1838-1897). Libreto vytvořil Antonín Pulda podle veselohry Die Prinzessin von Calambo Augusta von Kotzebua, která jako libreto posloužila už roku 1815 Peteru Lindpaintnerovi k opeře s pozměněným názvem Die Prinzessin von Cacambo; veselohru využil pro pasticcio také Lindpaintnerův žák Johann Wilhelm Kühner.

Karel Bendl (foto archiv autorky)
Karel Bendl (foto archiv autorky)

Bendl k cizím látkám tíhl – jeho operní prvotina Lejla čerpala z novely Edwarda Bulwera-Lyttona a je umístěná do Španělska. Břetislavem a Starým ženichem se sice vrátil domů, ale Černohorci, jak napovídá název, jsou zase umístěni do země jižních Slovanů. Indická princezna je na jedné straně reminiscencí na exotická dějiště, jaká vyhledávala starší opera, ale zároveň předběhla inspirace Dálným Východem, které přišly později – v opeře například u Pucciniho, v operetě u Arthura Sullivana (Mikado, 1885), Sidney Jonese (Gejša, 1895) nebo u Franze Lehára. V Bendlově Indické princezně (vlastě v Kotzebuově předloze) je obsažen prvek, který by se dal inscenačně aktuálně využít: každý, kdo zahlédne krásnou panovníkovu dceru nezahalenou, přijde o rozum… Mazaným trikem je kouzlo zlomeno, princ získá princeznu a jeho průvodce se dokonce shledá s manželkou, která mu kdysi utekla. „První původní opereta česká Indická princezna provedena byla včera v Novém českém divadle za takměř vyprodaného domu s úspěchem tak skvělým, jakého se posud na českých prknech nedomohla ani jediná z operet cizích,“ psalo se po premiéře 26. srpna 1877. „Text jest rozmarný a dle vzorů nejlepších moderních operet zosnován; hudba pak lehká a melodická.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat