Obnovená Francesca da Rimini v Metropolitní opeře

  1. 1
  2. 2

Francesca se vrací do Met po sedmadvacetileté odmlce

Mark Delevan převrátil stůl a máchl sekerou – Francesa da Rimini není něžná opera
Nejslavnější kus Riccarda Zandonaie se v pondělí večer vrátil na jeviště Metropolitní opery po 27 letech. Jedná se o kýčovité veristické melodrama s napjatou hudbou a dostatkem rodinného chaosu, který by vydal na několik sezón telenovely.

Nové uvedení představilo dramatický soprán a dobré herecké schopnosti Evy-Marii Westbroek jako Francescy, jež se neúspěšně snaží proplést milostným čtyřúhelníkem. Bylo to zábavné představení žánru, který chřadnul již v době, kdy Zandonai toto dílo stvořil.

Bez hudebně výrazné a zapamatovatelné árie či ansámblu se Francesca nikdy nestala základním kamenem operního repertoáru. I tak zprostředkovává Zandonaiho partitura, s libretem hudebního producenta Tita Ricordiho, příjemný večer.

Francesca vycházející z dramatu Gabriele d’Annunzia, který se inspiroval Danteho dílem Peklo, a odehrávající se v Ravenně a Rimini ve 14. století, měla premiéru v roce 1914. (Proč Met nepočkala ještě jeden rok a nepřinesla operu v době jejího stého výročí?)

Poprvé se dílo v USA představilo v roce 1916 v Metropolitní opeře, ale po roce 1918 se na dlouho odmlčelo. Vrátilo se až roku 1984 v bombastické inscenaci Piera Faggioniho, kde obsazení dominovali Renata Scotto, Plácido Domingo a Cornell MacNiel pod frenetickou taktovkou Jamese Levina. O dva roky později ji Met přinesla v čele s bouřlivým tenorem Ermannem Maurem, poté zmizela „Francesca“ znovu a to až do dneška.

Francesca, členka bohatého rodu Polentaniů, se zamiluje do elegantního Paola z bohatého rodu Malatestů (ještě před tím než spolu vůbec kdy promluví), ale z politických důvodů je donucena provdat se za jeho znetvořeného, krutého bratra Giovanniho, jenž je znám jako Gionciotto a kulhá. Paolo však po Francesce touží i po svatbě. Francesca je poté pronásledována jejich mladším bratrem Malatestinem, který přišel o oko během bitvy mezi Guelfy a Ghibeliny. Když je Malatestino Francescou odmítnut, řekne Giovannimu o Paolově lásce k jeho ženě a ten oba milence, Francescu i Paola, zabije.

Scotto podala před čtvrt stoletím, kdy už byl její hlas za zenitem, přehnaný a „vyšinutý“ výkon hodný divy, ale vytvořila roli s neutuchající sílou osobnosti. Eva-Maria Westbroek, která debutovala v Met před dvěma lety jako Sieglinde ve Wagnerově Valkýře, podala vyzrálejší ztvárnění. Předvedla i Francescinu zranitelnost v jemnějších polohách a lyrických momentech, avšak její hlas měl dostatek síly, aby překonal i narůstající orchestr.

Marcello Giordani měl nejdříve jako Paolo problémy, jeho hlas zněl na začátku druhého jednání napjatě a staženě. Ale když vyšplhal na vrchol obrovské scény Ezia Frigeria (která vypadá spíše jako z období průmyslové revoluce než renesance), jeho tenor získal na kovovém lesku. I když jeho barva hlasu se v lyričtějších pasážích vytrácela a nedosahoval Domingova uhlazeného vystupování, byl Giordaniho výkon o mnoho lepší než v prosinci, kdy jako Aeneas v Berliozových Trojanech v polovině série z představení odstoupil a vyřadil tuto roli ze svého repertoáru.

Delevanův dunivý baryton byl – i v roli poněkud až komického Gionciotta – impozantní, a vzdal se hrozivých vousů, které měl MacNiel v době premiéry inscenace. Robert Brubaker ukázal jako Malatestiono zářivý tenor a Ginger Costa-Jackson zase předvedla lahodný hlas a vystupování jako Franacescina otrokyně Smaragdi.

Marco Armiliato nevybičoval orchestr k běsnění jako Levine. I tak vedl představení, které vrátilo život partituře vypadající chvílemi, jako kdyby naslouchala Puccinimu. Režie se chopil David Kneuss, který se celkem vzato navrátil k původní 29 let staré koncepci, u jejíhož vzniku asistoval.  Inscenace z  velmi realistické éry Metropolitní opery zahrnuje i oheň chrlícího berana. Stále platí, že představení má tři přestávky, ale „děkovačky“ před tradiční zlatou oponou byly zredukovány z pěti na dvě.

(The Washington Tinmes – 5.3.2013 – Ronald Blum)

Riccardo Zandonai:
Francesca da Rimini
Dirigent: Marco Armiliato
Režie: Piero Faggioni
Scéna: Ezio Frigerio
Kostýmy: Franca Squarciapino
Světla: Gil Wechsler
Choreografie: Donald Mahler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Jerry Grossman (violoncellové sólo)
Premiéra 9. března 1984 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 16.3.2013)

Francesca da Rimini – Eva-Maria Westbroek
Paolo – Marcello Giordani
Giovanni – Mark Delavan
Malatestino – Robert Brubaker
Samaritana – Dina Kuznetsova
Smaragdi – Ginger Costa-Jackson
Garsenda – Disella Làrusdóttir
Biancofiore – Caitlin Lynch
Altichiara – Patricia Risley
Donella – Renée Tatum
Simonetto – John Moore
Ostasio – Philip Horst
Toldo – Keith Jameson
Berlingerio – Stephen Gaertner
Archer – Hugo Vera
Prisoner – Dustin Lucas

www.metopera.org

Překlad Tereza Hybnerová
Foto Marty Sohl 

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Zandonai: Francesca da Rimini (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Dan

Další z důkazů, že hrát, hrát a hrát za každou cenu co nejvíce může být kontraproduktivní. Děsivá inscenace úplně se míjící se současnou divadelní estetikou, nepřesvědčivá Westbroek a síly ztrácející špatný Giordani. Má v tomhle případě smysl hrát to, co jsme viděli a vyhazovat peníze?

JP

Byl jsem Francescou hodně zklamán, na DVD s Renatou Scotto se mně před lety ještě líbilo, ale teď to je opravdu veteš prvního řádu. Ty nekonečné tři přestávky + další ne krátká přestavba před posledním obrazem, na scéně samá klišé, prostě ukrutná nuda, zabíjející i samotné dílo. Westbroek měla nejvyšší tóny už pěkně přiškrcené, Giordani evidentně odchází a je čím dál horší. Pro mne jeden z nejhorších přenosů z met v této sezoně, ale vlastně i vůbec.