Obraz Doriana Graye: Plíživá dekadence dokonalé krásy

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Po smrti Sybil začíná Dorian stále více pociťovat vinu, která jej tíží na duši a zohavuje jeho podobiznu na obraze. Obraz může nechat odnést, ale svědomí se mu umlčet nedaří. Útěchu a zapomnění nalézá díky hraběti v opiovém rauši a sexuálních orgiích, které naruší bratr Sybil James, toužící svou sestru pomstít. Při jejich střetu je však na ulici zastřelen (zřejmě omylem) policistou. Život Dorina Graye pokračuje dál a pod stále se zvětšující tíhou viny se postupně stává neúnosným. Jeho nestárnoucí tvář najednou budí ve společnosti rozpaky, ztrácí své jistoty a místo obdivu zůstává izolován v samotě a s pocity paranoie. Jeho obraz na plátně se mění k nepoznání, ani malíř, který Doriana navštíví, jej nepoznává. Svůj podíl na této situaci odmítá a to jeho model rozzuří natolik, že jej zabije, čímž se jeho zoufalství zvětšuje až do stavů nesnesitelného šílenství, které je doprovázeno halucinacemi. Nakonec nožem probodne i svůj obraz. Jeho duše je vysvobozena. Plátno zůstává nepoškozeno a portrét opět ukazuje krásného a naivně nevinného mladíka. Tělo Doriana Graye se zohavenou tváří zůstává ležet pod obrazem, kde jej nachází Sir Henry a pozdě si uvědomuje důsledky svých činů.

Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – Benedetta Comandini, Sergio Méndez Romero, Federica Fattore, Seamus Wilkinson; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)
Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – Benedetta Comandini, Sergio Méndez Romero, Federica Fattore, Seamus Wilkinson; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)

Uměleckou dekadenci v tanci si symbolicky spojujeme s post-romantickou érou, která stejně jako společnost okolo Doriana Graye upřednostňovala líbivost a pozlátko před skutečností hlubokého prožitku. Prokleté dědictví baletních féerií, které taneční umění stále doprovází, je příčinou mnoha emotivních debat a názorových střetů o současné aktuálnosti. O to zajímavější je pohlédnout na inscenační postoj režiséra a choreografa v jedné osobě, jehož příkladná stylovost scénického zpracování vyvážila nedostatek hlubší invence v dramaturgickém uchopení.

Choreografický slovník Paula Chalmera vychází z tradice klasického tance, kterou při realizaci tohoto titulu „zesoučasnil“ prvky odkazujícími na neoklasický styl baletního tvarosloví. V tomto duchu jsou tvořeny sólové výstupy a duety, v nichž je opuštěna například dogmatická struktura romantické formy pas de deux a zůstává jen citově silný taneční dialog či individuální emocionální zpověď. Toto v kombinaci se scénami, kde je srozumitelnost děje jištěna expresivitou výrazu a pantomimickými akcemi, vytvořilo baletní představení ve skutečném novoromantickém stylu se vším, co k tomu náleží.

Typické znaky romantického baletu jsou zde dokonale přetaveny do další úrovně. Místo romantické hrdinky je zde mužský hrdina rozervaný svou dobou, dekadentní tendence, bezohledný narcismus či destrukční zaslepenost naivity nahrazuje typické zobrazení nesobecké romantické lásky, která je schopna odpuštění a dokáže překonat všechny úklady. Nicméně dramaturgická struktura celého baletního díla využívá konvenčnost scény smrti z nešťastné lásky na konci prvního jednání, stejně jako motivu pomsty, osobní rozpolcenosti hlavní postavy a střetu reálného a nereálného světa v jednání druhém. Nechybí tajemnost ponuré atmosféry, zobrazení iniciačního rituálu, tematické využití opiového rauše či zobrazení společenských událostí jako ples či svatba. K tomu se ale přidává prezentace technického pokroku (scéna fotografování, policejní střelba z revolveru), a především scénografické i kostýmové usazení Aleše Valáška do doby života Oscara Wildea, které časově odpovídá právě nastupující éře novoromantismu. Stylová jednota představení je dokonalá, stejně jako vkusnost tanečního zobrazení dekadentních jevů sexuálních orgií, projevů homosexuality, konzumace drog a alkoholu, které se obejde bez lascivní gestiky či přehnaně realistického ztvárnění, a přitom je více než výmluvné.

Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – William Mitchell, Sergio Méndez Romero, Iván Sanchez Fernandez; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)
Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – William Mitchell, Sergio Méndez Romero, Iván Sanchez Fernandez; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)

Stylovou paralelu k novoromantické době můžeme nalézt i v původní baletní partituře Aniella Mallardoa. Jeho hudba nehledá originalitu v současných hudebních trendech, naopak se obrací do období konce 19. století a využívá související inspiraci. Výsledek v nastudování Orchestru Moravského divadla Olomouc pod vedením Petra Šumníka je rytmicky přesný a interpretačně čistý, nicméně jako celek působí jaksi unyle. To bohužel ovlivňuje celkový divácký dojem zdlouhavosti některých scén. Každopádně usazení tempa je záležitost procesu a není pochyb o tom, že během repríz se živá hudba s děním na jevišti sladí do příjemné úrovně.

Soubor Baletu Moravského divadla Olomouc si i pod vedením nového šéfa Jana Fouska zachoval svůj dosavadní trend otevřenosti vůči zahraničním tanečníkům. Na postech sólistů se opakují známá jména, ve sboru se už ale prosazují i nové talenty. Nové představení se stalo příležitostí pro mladého charismatického tanečníka Auréliena Jeandota, který v druhém obsazení alternuje hvězdu olomouckého baletu Sergia Mendeze Romera v titulní roli. Nutno konstatovat, že ji dokázal proměnit. Zatímco Sergio Mendez Romero, stejně jako jeho partnerka v roli herečky Sybil Sawe Shiratsuki, využili svých technických i jevištních zkušeností k naprosto profesionálnímu výkonu, který však vyzníval lehce neosobním dojmem, Aurélien Jeandot ve svém ztvárnění Doriana Graye působil daleko přirozeněji a přesvědčivěji, a to i přesto, že by se daly vypozorovat drobné technické rezervy, především v tanci s partnery obou pohlaví. Jeho fascinující propojení s postavou však jakékoliv drobné nedostatky v technickém výkonu překrývalo a o svých tanečních kvalitách dokonale přesvědčil v sólovém tanci zoufalství, kterým vrcholilo 2. dějství. Navíc spolu se Sybil v podání Emily Joy-Smith se dokonale doplňovali. Světlovlasé Angličance role skvěle sedla a okamžitě upoutala svou výrazovou elegancí, taneční přirozeností i technickými zkušenostmi a něžnou živelností. Na druhou stranu, jakási nadpozemská éteričnost Sawe Shiratsuki, jež vynikla například ve scéně zamilování obou mladých lidí v drobných bourré sur la point, přinesla do představení další rozměr nečekaných souvislostí ve vztahu k romantickému odkazu.

Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – Sawa Shiratsuki, Sergio Méndez Romero; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)
Aniello Mallardo: Obraz Doriana Graye – Sawa Shiratsuki, Sergio Méndez Romero; Moravské divadlo Olomouc (foto Serghei Gherciu)

Dvě alternace dostala i postava Jamese, bratra mladé herečky. Tato role je poměrně náročná a vyžaduje skvěle připraveného tanečníka s dokonalými výrazovými schopnostmi, což splňují oba její protagonisté Hirofumi Kitazume či Ivan Sanchez Fernandez, každý svým výjimečně osobitým způsobem. Výrazově i tanečně zajímavá je role Lorda Henryho Wottona. Ujal se jí charismatický Seamus Wilkinnson (při premiérách bez alternace), který se na ni typově skvěle hodí. Více prostoru by určitě slušelo i postavě malíře Basila v podání Andrey Canalliccia. Bohužel, čas, který mu je na scéně k dispozici, je velmi omezený, a tak má možnost spíše jen naznačovat své jevištní přednosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments