Obrázky z Ostravy (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jednou z předností a snad i stavebních kamenů Ostravských dní je vztah dramaturgie k publiku. Slova „nikoho nešetřit“ se i v minulosti ztělesňovala v podobě hluboce nočních koncertů, obrovských děl s ještě obrovštějšími tělesy či hudebních programů zabírajících téměř jednu třetinu dne. A jestli je tato třetina podle slavného ideálního dělení tou třetinou pracovní či odpočinkovou, není skrze programovou náročnost mnohdy zcela jasně rozdělené. Možnost strávení takové časové plochy na jednom místě, nyní tedy na dvou podlažích Provozu Hlubina, má v sobě určité nenapodobitelné kouzlo. Z návštěvníků se stávají jacísi souputníci, kteří skrze postupně vkrádající se potřeby kávy, jídla či třeba jen promluvení, mají k sobě díky této zkušenosti mnohem blíž. Četnost každoročních známých tváří v publiku potvrzuje „rodinný“ charakter těchto (a samozřejmě, že nyní mluvím i o té důležitější, umělecké části) setkání.
Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava (zdroj provoz.net / foto Jiří Zerzoň)

V tomto rozpoložení se krátce po páteční páté hodině spustilo projekční plátno, na němž se dle prvků nahodilosti začalo rodit obrazové ztvárnění skladby Chess Show v podání Opening Performance Orchestra a pianisty Reinholda Friedla. Šedesát čtyři minut trvající skladba sestavená jako hommage na téma John Cage kombinovala hluky, fragmenty Cageových skladeb a elektroakustickou performance. První část večera tedy na široké ploše nastavila časoprostor, v němž je vše přesně určeno, ovšem veškeré trvání má své místo a nikam se nespěchá. Hommage na jedné straně, operní kus na straně druhé a recitál Josepha Kubery a duo String Noise pevně ve středu večera, který začal odpolednem a skončil hlubokou nocí. Každá z výše uvedených částí by bezvadně mohla vytvořit svůj samostatný večer, ale (a to naštěstí) snad na jiném, ne tomto místě.

Krátce po Chess Show, bez větších prostojů (ba naopak) tedy ostravské publikum poprvé tento rok spatřilo zde dobře známou a oblíbenou dvojici manželů HarrisovýchString Noise. Program sestavený zejména ze skladeb psaných přímo pro toto špičkové duo newyorských houslistů důkladně prozkoumal technické, hráčské a zvukové možnosti takto sestaveného tělesa. Spletitá a řítivá Fuga Georga Friedricha Haase, pečlivá a snad až mikroskopická studie Alexe Mincka Way, Nothing is Free Petra Cíglera, které svou naléhavostí a něhou přistálo na manželském (a zde pro lidskou a tematickou prolnavost nelze říci jinak) páru jako vztahová opera pro dvoje housle, September Petra Bakly, skladba, která se příjemně nebála tonálního a místy až folklórního zvuku neustále napadaného a rozpínaného ostrými výpady do vysokých tónů, nebo elektroakustická The Long Sentence II. Michala Rataje, jež houslovou hru doplňovala (a občas bohužel rušila a rozptylovala dosavadní pokorný přednes) o ruchy, které určovaly hutnost a směr jejího epicky znějícího vývoje. Rataj v rámci celého koncertu také sestavil elektroakustickou linku, jakási intermezza, jež měla pojit díla do jednoho kusu. V některých okamžicích tak vznikala zajímavá setkání a spojení skladeb, které by se jinak tolik nepřiblížily. V některých částech ovšem toto spojení vyznělo až příliš naze.

String Noise – Conrad Harris, Pauline Kim Harris – Ostravské dny 25. 8. 2017 (zdroj FB Ostravského centra nové hudby)

Jméno Joseph Kubera je s Ostravskými dny spojováno pravidelně, do této doby hlavně s tělesy S.E.M. Ensemble a Ostravskou bandou. Toho večera sám za sebe ovšem vytvořil něco, co bude jistě patřit mezi nejskvělejší okamžiky celého festivalu. I přes půlhodinové technické zdržení Joseph Kubera po drobné úkloně před publikem do tří vteřin započal svůj recitál. Freejazzová kapela, baletní soubor, hluboký cit i od citů oproštěná matematická přesnost v každé skladbě odděleně a přesto s neskutečnou pozorností a neúprosností napříč všemi. Střídání jednotlivých kusů opravdu budilo dojem přesného stroje. Kde bylo potřeba, nastoupila srdečná něha, stejně tak jako expresivní hraní lokty či bradou. Právě v Sonátě č. 3 pro housle a klavír Lejarena Hillera je taková hra vyžadována. Společně s Kuberou zde nastoupil i Conrad Harris, s nímž společně rozpoutali hru, která zněla jako hádka pekelných bytostí, jež pak na chvíli osamoceně utichnou, aby se mohly tematicky probudit do ještě větší až groteskní katarze.

Odlehčení na závěr intenzivního večera přinesl výňatek z opery Kate Soper Zde jsou Sirény. Trojice sopranistek Aneta Podracká Bendová, Eva Marie Gieslová a Dominika Doniga ztvárnily tři Sirény polemizující nad svým osudem. Zprvu se dílo zdálo jako dramaturgický přešlap, ale ve druhé polovině se ukázalo, že se jedná o velmi zajímavý a experimentální jevištní kus. Nezbývá než doufat, že se díky kvalitním výkonům trojice zpěvaček podařilo nalákat nejen diváky, ale i organizátory a setkáme se se Sirénami Kate Soper na Dnech nové opery Ostrava v provedení celé opery.

Sobotní program vyplňoval již tradičně minimaraton elektronické hudby. Letošní ročník s podtitulem Nástroje a elektronika byl odlišný od předchozích. Namísto řady komorních či individuálních vystoupení jdoucích rychle za sebou se tentokrát představily dva improvizační orchestry – pražský a krakovský. Širokou paletu elektronických experimentů tedy měla vystřídat improvizace coby rovněž výrazný proud experimentální hudby. Vystoupení Pražského improvizačního orchestru bylo velmi intenzivní po zvukové stránce. Mohutný klastr, kterým soubor svoji improvizaci začal, byl takřka ohlušující. Nic proti tomu, ovšem v těchto hlučných pasážích vyšla najevo značná zvuková nevyváženost jednotlivých nástrojů, která prostupovala vystoupení až do jeho konce. Hlasité části zcela ovládly dechové nástroje a divákům nezbylo, než si zvuk kontrabasu George Gremaschiho, houslí či preparované citery pouze domýšlet. Výhrady bych měl i ke způsobu „improvizace,“ kdy jednotliví hráči více sledují nějaké pokyny/poznámky na notových stojanech, než že by vnímali sebe navzájem a reagovali na hru ostatních členů ansámblu. Na druhou stranu povedené byly tišší pasáže, v nichž částečně dominoval vždy jeden z nástrojů a ostatní byli tak trochu donuceni jej volně doprovázet. Excelentní byl v těchto případech zpěv polské vokalistky Agnes Hvizdalek. Diváci se vždy nechápavě rozhlíželi, odkud se ten podivný zvuk nese, než vyšlo najevo, že jde o zpěv či spíše vokální experiment, jichž Agnes Hvizdalek vystřídala během vystoupení nepřeberné množství.

Minimaraton elektronické hudby – Pražský improvizační orchestr – Ostravské dny 26. 8. 2017 (zdroj FB Ostravského centra nové hudby)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cage Chess Show (Ostravské dny 25.8.2017)

[Celkem: 5    Průměr: 3/5]

Vaše hodnocení - String Noise & M.Rataj (Ostravské dny 25.8.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 3.5/5]

Vaše hodnocení - Kubera Recital (Ostravské dny 25.8.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 4.5/5]

Vaše hodnocení - Soper: Here Be Sirens (Ostravské dny 25.8.2017)

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Minimaraton elektronické hudby (Ostravské dny 26.8.2017)

[Celkem: 6    Průměr: 3.3/5]

Vaše hodnocení - Lucier: Love Song - String Noise (Ostravské dny 26.8.2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Walshe in Ostrava (Ostravské dny 26.8.2017)

[Celkem: 3    Průměr: 3.3/5]

Vaše hodnocení - ONO poprvé - Ostrava New Orchestra (Ostravské dny 27.8.2017)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Související články


Napsat komentář