Obrázky z Ostravy (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Všichni účinkující toho večera ovšem odvedli v této nesnadné bitvě obrovský kus práce a nakonec úctyhodně zvítězili. Úvodní skladba Rity Uedy in the sound of a clock z Cantica Ostrava udělala chodící hodiny, odbíjející japonským zvonovým jazykem. Prostorová kompozice tedy kostel uchopila pevně do svých rukou a odnesla jej díky své pokoře a zvukové plnosti daleko za hranice úvodních obav. Podobně takto dokázala prostor uchopit i Liise Hirsch, jíž se ve skladbě Wings podařilo dosáhnout mrazivých ech, která čím více stoupala, tím více se nízko položené hlasy pouštěly do duchovního komentáře a spojovaly pak nástroje i hlasy v jednu silnou plochu. Následná skladba )    ( Davida Riedstra ovšem připravila trojici hlasů meditační cvičení opravdu podobné zápasu s prostředím, které ovšem interpreti svou urputností dokázali oprostit od věcnosti a poté mohl být posluchač omámen „nemateriální“ vznášející se skladbou.

Instrumentální protiváha byla zastoupená mohutným a rozhlasově dramatickým Last Word George Lewise, Kotíkovou Ouverture, ve které se Pauline Kim Harris a Conrad Harris ukázali až v paraliturgickém kontrastu a obřadní hloubce, dále Ligettiho 10 Pieces for Wind Quintet, kde se jasně oddělené části střídaly s novou zvukovostí a výrazem, a zejména Dona nobis pacem Galiny Ustwolské, kde se v publiku objevily i prsty v uších. Skladba stojící v závěru byla opravdu zvukovým vrcholem večera. Radikálně se měnící polohy, které Ligetti studoval či zkoušel, jsou zde nekompromisně rozbíjeny; každý z nástrojů jako by se pokoušel urvat si snad ze života co nejvíce, aby se pak po snaze podmanit si celý prostor skladba stáhla zpátky do sebe, v dokonale vykresleném rozpoložení, kterému sama autorka říká „jedinečný a osamělý život“.

Skladby během večera jako by vedly různý dialog o vlastní křehkosti a vůbec významu tohoto slova. Tak kontrastně s Galinou Ustwolskou pak hovoří Kvartet – Unisono č. 2 Pavla Zemka Nováka, část cyklu věnovaného památce Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka. Hloubka sdělení zde není ukotvena v naléhavosti, ale křehkostí, ztvárněnou úžasnými trylky. Jako zvuková tryzna, sestavená z nenadechnutých nádechů budících dojem, že jakkoliv tato výpověď skončí, tak vlastně nijak nedopadne a vždycky tady bude dál. Zpětným pokračováním tohoto dialogu je i „miniopera“ Martyny Kosecké Kochawaya s Jeffrey Gavettem a Anetou Podrackou Bendovou, která sopránové sólo velmi náhle převzala kvůli nemoci Dominiky Donigy. Kompozice je určovaná dějem: psík se jde přesvědčit do hor o svém strachu. Díky hudebnímu nasazení bylo ztvárnění této krátké a dobrodružné cesty naprosto plastické, lehké a uvolněné. V naléhavějších částech ovšem bylo sólistům bohužel poměrně špatně rozumět a děj tak byl sledován zejména díky přiloženému textu.

Výživný program v kostele byl následován pro Ostravské dny již tradičními nočními sóly. Každoročně se jedná o sérii virtuózních skladeb v podání špičkových interpretů. Úvodní skladba Coryho Brackena Beyond Ignorance v excelentním podání Juho Laitinena tento předpoklad jenom potvrdila. Podobně skladba Pliniae Elliota Sharpa se stala v podání perkusionisty Chrise Nappiho nevšedním virtuózním zážitkem. Takto bychom mohli pokračovat až do konce, i když dle mého názoru byly vrcholem právě dvě první skladby. Na pódiu se postupně vystřídali rezidenti i členové Ostravské bandy, dvěma svými skladbami přispěl i Petr Kotík, přičemž Etude 7b pro flétnu interpretoval osobně.

Středeční program otevřel newyorský Momenta Quartet. Koncert započal skladbou String Quartet No. 3 Alexe Minceka a hned bylo jasné, že dojel soubor, který má novou hudbu jako každodenní chleba, je perfektně sehraný a zakládá si na preciznosti. Zároveň hře nechyběla lehkost a kvartet vyzněl vskutku výborně. Velmi příjemně překvapila skladba rezidenta Bálinta Laczkó Rhapsodie 132 a rovněž Meditación from dos Bosquejos Juliána Carrilla. Závěr první poloviny patřil Petru Baklovi a jeho skladbě Major Thirds, v níž avizoval monumentalizaci velké tercie. Ačkoli se k Momenta Quartetu připojil Joseph Kubera na klavír a Petr Kotík coby dirigent, ani skvělá interpretace nedokázala skladbu oprostit od těžkopádnosti, kterou ji zatěžuje teoretický koncept, s jehož mantinely se autor dost potýká.

Druhá polovina koncertu se nesla ve znamení krátkých, ale velmi povedených skladeb rezidentů. I <3 Franz Pawla Malinowského dala opět prostor pro brilantní lehkost a plnost zvuku, které jsou pro Momenta Quartet zdá se samozřejmostí. Velmi zajímavou práci se zvukem a neotřelými technikami hry předvedla skladatelka Rebecca Bruton. Interpretace její skladby Evening Cream v podání Momenta Quartetu bylo potěšením pro divákovy uši i oči. Závěr patřil druhém smyčcovému kvartetu Torso Petra Kotíka, v němž se objevovaly zajímavé pasáže, ale svou délkou vyčerpal myšlenku kontrapozice rychlé sekvence a pomalých „chorálních“ akordů velmi rychle a na konci se již nešlo zbavit silného dojmu úmornosti.

Slibné pokračování velmi dobře načatého odpoledne sliboval večerní program v Divadle Antonína Dvořáka nazvaný Radiální minulost. Je otázkou, jaké má vlastně minulost na tomto festivalu (festivalu nové a experimentální hudby) místo. „Přítomnost dává smysl, když existuje v kontextu minulosti,“ říká Petr Kotík, který byl rovněž úhelným kamenem celého večera. Exkurze po dávno minulých radikálních milnících byla sestavena právě jeho optikou a v každém díle byla vidět souvstažnost k jeho umělecké historii. Vznikl tak unikátní a na festivalu ojediněle ucelený dramaturgický rámec v pravém slova smyslu. Potěšující byl i výběr jednotlivých děl, který zahrnoval i autory, o nichž se v různých kontextech neustále mluví, ale jejichž díla zůstávají nedostupná, jak už to zejména u Charlese Ivese, Rudolfa Komorouse a Jana Rychlíka bohužel bývá. Komorousovu skladbu Olympia (1964) přijeli zahrát jeho žáci Christopher Butterfield a Owen Underhill. Hráli na zvony vyrobené přímo Rudolfem Komorousem, ptáčka, flexaton a mnoho dalších nástrojů.

Velmi povedeným dramaturgickým počinem bylo zařazení Rychlíkova Afrického cyklu z roku 1968 po boku Glassovy skladby Two Pages (1968). Hudebních vztahů je zde celá řada, od repetitivního charakteru až po střídání divokosti a lehkosti. Petr Kotík v jednom z rozhovorů s moderátorkou Hanou Dohnálkovou z Českého rozhlasu poznamenal: „Konečně Rychlíka hrajeme, protože jsme se ho konečně naučili hrát. A Glass nám v tom hodně pomohl.“ Právě rozhovory, které ohraničovaly hudební průběh večera, rozeštvaly posluchače (a náš píšící tandem) vedví.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - The World of OB (Ostravské dny 28.8.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 2.8/5]

Vaše hodnocení - Hlasy ve sv. Václavu (Ostravské dny 29.8.2017)

[Celkem: 2    Průměr: 2.5/5]

Vaše hodnocení - Noc sól (Ostravské dny 29.8.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 2/5]

Vaše hodnocení - Momenta New York (Ostravské dny 30.8.2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4/5]

Vaše hodnocení - Radikální minulost (Ostravské dny 30.8.2017)

[Celkem: 6    Průměr: 3.2/5]

Vaše hodnocení - Odkaz Rudolfa Komorouse (Ostravské dny 31.8.2017)

[Celkem: 6    Průměr: 3.2/5]

Vaše hodnocení - Loadbang (Ostravské dny 31.8.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na