Obrázky z Ostravy (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Diskuzi a otazníkům se není možné ubránit ani následující den, kdy se opět navracíme do kostela sv. Václava, kde zní Hlasy skladeb účastníků festivalového institutu i velikánů, kteří se s programy Ostravských dnů velmi pravidelně pojí. Všechna jména dohromady předznamenala širokou a opět typicky barevnou škálu životů, o nichž budou Hlasy vypravovat. Bez nutného připodobnění k duchovnímu zážitku je zde ovšem dán silný apel na vlastní klid a prožitek z hloubky. Je otázkou, zda takto soustředěná díla dosáhnou svého efektu na místě, kde se tak těžko soustředí. Je-li tato náročnost přímo podřízená denní době, lidskému i dopravnímu provozu za okny či vlastní schopnosti se takto „naladit“ za pořád ještě běžícího dne, je nasnadě otázka, jestli je kostel tím pravým kostelem (či potažmo prostě jen – místem); nebo zda by takovému poslechu svědčila i pozdní, například noční doba, jako tomu bývá u nočních sól, které svou intimitou vyhrávají poměr „čas – místo“.

Všichni účinkující toho večera ovšem odvedli v této nesnadné bitvě obrovský kus práce a nakonec úctyhodně zvítězili. Úvodní skladba Rity Uedy in the sound of a clock z Canticum Ostrava udělala chodící hodiny, odbíjející japonským zvonovým jazykem. Prostorová kompozice tedy kostel uchopila pevně do svých rukou a odnesla jej díky své pokoře a zvukové plnosti daleko za hranice úvodních obav. Podobně takto dokázala prostor uchopit i Liise Hirsch, jíž se ve skladbě Wings podařilo dosáhnout mrazivých ech, která čím více stoupala, tím více se nízko položené hlasy pouštěly do duchovního komentáře a spojovaly pak nástroje i hlasy v jednu silnou plochu. Následná skladba )    ( Davida Riedstra ovšem připravila trojici hlasů meditační cvičení opravdu podobné zápasu s prostředím, které ovšem interpreti svou urputností dokázali oprostit od věcnosti a poté mohl být posluchač omámen „nemateriální“ vznášející se skladbou.

Instrumentální protiváha byla zastoupená mohutným a rozhlasově dramatickým Last Word George Lewise, Kotíkovou Ouverture, ve které se Pauline Kim Harris a Conrad Harris ukázali až v paraliturgickém kontrastu a obřadní hloubce, dále Ligettiho 10 Pieces for Wind Quintet, kde se jasně oddělené části střídaly s novou zvukovostí a výrazem, a zejména Dona nobis pacem Galiny Ustwolské, kde se v publiku objevily i prsty v uších. Skladba stojící v závěru byla opravdu zvukovým vrcholem večera. Radikálně se měnící polohy, které Ligetti studoval či zkoušel, jsou zde nekompromisně rozbíjeny; každý z nástrojů jako by se pokoušel urvat si snad ze života co nejvíce, aby se pak po snaze podmanit si celý prostor skladba stáhla zpátky do sebe, v dokonale vykresleném rozpoložení, kterému sama autorka říká „jedinečný a osamělý život“.

Skladby během večera jako by vedly různý dialog o vlastní křehkosti a vůbec významu tohoto slova. Tak kontrastně s Galinou Ustwolskou pak hovoří Kvartet – Unisono č. 2 Pavla Zemka Nováka, část cyklu věnovaného památce Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka. Hloubka sdělení zde není ukotvena v naléhavosti, ale křehkostí, ztvárněnou úžasnými trylky. Jako zvuková tryzna, sestavená z nenadechnutých nádechů budících dojem, že jakkoliv tato výpověď skončí, tak vlastně nijak nedopadne a vždycky tady bude dál. Zpětným pokračováním tohoto dialogu je i „miniopera“ Martyny Kosecké Kochawaya s Jeffrey Gavettem a Anetou Podrackou Bendovou, která sopránové sólo velmi náhle převzala kvůli nemoci Dominiky Donigy. Kompozice je určovaná dějem: psík se jde přesvědčit do hor o svém strachu. Díky hudebnímu nasazení bylo ztvárnění této krátké a dobrodružné cesty naprosto plastické, lehké a uvolněné. V naléhavějších částech ovšem bylo sólistům bohužel poměrně špatně rozumět a děj tak byl sledován zejména díky přiloženému textu.

Výživný program v kostele byl následován pro Ostravské dny již tradičními nočními sóly. Každoročně se jedná o sérii virtuózních skladeb v podání špičkových interpretů. Úvodní skladba Coryho Brackena Beyond Ignorance v excelentním podání Juho Laitinena tento předpoklad jenom potvrdila. Podobně skladba Pliniae Elliota Sharpa se stala v podání perkusionisty Chrise Nappiho nevšedním virtuózním zážitkem. Takto bychom mohli pokračovat až do konce, i když dle mého názoru byly vrcholem právě dvě první skladby. Na pódiu se postupně vystřídali rezidenti i členové Ostravské bandy, dvěma svými skladbami přispěl i Petr Kotík, přičemž Etude 7b pro flétnu interpretoval osobně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - The World of OB (Ostravské dny 28.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265801" size="small"]

Vaše hodnocení - Hlasy ve sv. Václavu (Ostravské dny 29.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265803" size="small"]

Vaše hodnocení - Noc sól (Ostravské dny 29.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265805" size="small"]

Vaše hodnocení - Momenta New York (Ostravské dny 30.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265807" size="small"]

Vaše hodnocení - Radikální minulost (Ostravské dny 30.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265809" size="small"]

Vaše hodnocení - Odkaz Rudolfa Komorouse (Ostravské dny 31.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265811" size="small"]

Vaše hodnocení - Loadbang (Ostravské dny 31.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="265813" size="small"]

Mohlo by vás zajímat