Od altu až po soprán. Dlouholetá sólistka brněnského ND Jitka Pavlová slaví osmdesátiny

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Jitka Pavlová se narodila 11. prosince 1937 v Českých Budějovicích. Jak tomu v řadě případů bývá, velký vliv na její rozhodnutí věnovat se zpěvu mělo rodinné prostředí. Hudbymilovní rodiče podporovali dívčin talent. Jitka zpívala v dětském sboru Ambrožovi zpěváčci a následně studovala ve svém rodném městě na Hudebně pedagogické škole Bohuslava Jeremiáše zpěv u profesorky Libuše Cílkové. V roce 1955 složila přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, kde nejprve byla žačkou profesorky Jarmily Vavrdové a poté byl jejím pedagogem dlouholetý významný barytonista Národního divadla profesor Jan Konstantin.

Své pěvecké školení si prohlubovala i později, když už jako uznávaná sólistka brněnské Janáčkovy opery měla rádkyni ve své kolegyni, dlouholeté špičkové sopranistce, sólistce Janáčkovy opery, znamenité janáčkovské pěvkyni a zkušené pedagožce Marii Steinerové. Její soustavná péče o vývoj hlasu se jí bohatě vyplatila. Ačkoli původně byla vedena k altovému oboru, její hlasový rozsah se značně rozšířil a upevnil i v polohách vyšších, takže se nakonec skvěle uplatnila i ve značné šíři sopránových úkolů.

Ještě v době svých studií vystoupila v několika představeních na jevišti Národního divadla v drobné úloze Pážete ve Wagnerově Tannhäuserovi. V roce 1960 se stala sólistkou opery Státního divadla v Ostravě, kam ji angažoval její tehdejší operní šéf Bohumil Gregor. První nastudovanou rolí v Ostravě byla Druhá žínka ve Dvořákově Rusalce, po ní následovala Varvara v tehdy velmi ceněné Gregorově a Hylasově inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Svůj jevištní temperament propůjčila titulní ženské roli ve Dvořákově opeře Čert a Káča a s velmi pozitivním ohlasem se setkalo její účinkování v roli Ninette v představení Verdiho Sicilských nešpor.

Na přelomu padesátých a šedesátých let probíhala v brněnské Janáčkově opeře velká generační výměna sólistů. Do souboru přišla v té době řada mimořádně talentovaných pěvkyň a pěvců z jiných divadel a mezi ně se zařadila ještě v roce 1960 i Jitka Pavlová. Sezona 1960/1961 se po všech stránkách mimořádně vydařila. Jitka Pavlová dostala možnost vystoupit ve čtyřech výtečných premiérách, kde měla možnost pracovat pod zkušenými a pedagogicky velmi disponovanými dirigenty a režiséry.

Nejdříve to bylo ve z dnešního hlediska scénicky možná poněkud diskutabilní, ale z hlediska hudební interpretace naprosto perfektní Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru, v níž ztvárnila úlohu Soni. Po ní následovalo neméně úspěšné představení stejné dvojice inscenátorů, kterým byla Janáčkova Její pastorkyňa. V ní Jitka Pavlová alternovala se zkušenou kolegyní Libuší Lesmanovou v rolích Stařenky Buryjovky a Pastuchyně. V československé premiéře Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, jež se konala pouhých osm měsíců po curyšské světové premiéře, účinkovala v roli Despinio. Šíři a kvalitu svých možností poprvé odhalila v roli Dorabelly v Noskově a Věžníkově inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte.

Upoutala bravurou a lehkostí přednesu této náročné mozartovské partie, včetně zvládání koloratur, stejně jako bezprostředností a půvabem jevištního projevu. Bylo jasné, že v Jitce Pavlové získala Janáčkova opera mimořádně zdatnou posilu. Městu i divadlu zůstala věrná. Členkou Janáčkovy opery byla s výjimkou dvou sezon v letech 1971–1973, kdy působila jako sólistka v německém Trevíru (Trier), věrná téměř čtyři desítky let až do svého odchodu do důchodu k 1. lednu 1998.

Svou příslušnost k brněnské operní tradici dokázala mimo jiné četností a kvalitou interpretace rolí v operách Leoše Janáčka. V Její pastorkyni se představila v následujících dvou inscenacích, které režíroval Václav Věžník, především jako Rychtářka a v inscenaci z roku 1984 také v roli Kostelničky. V Osudu, jenž byl uveden v roce 1978 v rámci janáčkovského výročí, ztvárnila náročnou roli Matky. Několikráte se setkala s Káťou Kabanovou. Nejdříve v postavě optimistické Varvary, poté jako Kabanicha a byla rovněž interpretkou role Glaši. Její hlas v této roli můžeme slyšet ve výtečné Mackerrasově nahrávce, kterou tento velký přítel české hudby a kultury natočil pro firmu Decca s orchestrem a sborem Vídeňské státní opery. Ústřední role Káti a Borise v této nahrávce nazpívali Elisabeth Söderström a Peter Dvorský.

Vystoupila celkem ve čtyřech inscenacích Příhod lišky Bystroušky. Nejprve to bylo při zahajovacím Jílkově a Wasserbauerově představení v nové budově Janáčkovy opery v říjnu 1965 v roli Datla. Mimořádně se vepsala do paměti brněnských operních fanoušků ve dvou Věžníkových inscenacích v roli Zlatohřbítka, kde vytvořily znamenitý pár s Jaroslavou Janskou v titulní roli. Na sklonku své divadelní kariéry vystoupila v roli paní Páskové. Ve dvou inscenacích byla představitelkou Kedruty ve Výletech páně Broučkových a Komorné ve Věci Makropulos.

Opakovaně se také setkávala s operami Bohuslava Martinů. Kromě již zmíněných Řeckých pašijí to byla role Mladého Araba v inscenaci Julietty, kterou si potom zopakovala i v Krombholcově a Kašlíkově inscenaci na scéně Národního divadla. V dalším brněnském představení této opery vystoupila v roli Hadače, ve dvou inscenacích Veselohry na mostě byla interpretkou role Evy a ve Hrách o Marii se představila v postavě Matky Boží.

Z jejího dalšího repertoáru v dílech našich klasiků připomeňme role Děčany v Braniborech v Čechách, Ludmily v Prodané nevěstě a Radmily v Libuši. V této opeře zpívala také Žence za scénou. Ve fragmentu Violy vytvořila roli Sebastiana.

Ve Dvořákově opeře Čert a Káča byla stejně úspěšná jak v roli Káči, tak v roli Kněžny. V Rusalce postupně vystřídala hned tři role. Nejdříve to byla Třetí žínka, poté následovaly Cizí kněžna a Ježibaba, v Dimitrijovi to byla role Marfy Ivanovny.