Od altu až po soprán. Dlouholetá sólistka brněnského ND Jitka Pavlová slaví osmdesátiny

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Jitka Pavlová se narodila 11. prosince 1937 v Českých Budějovicích. Jak tomu v řadě případů bývá, velký vliv na její rozhodnutí věnovat se zpěvu mělo rodinné prostředí. Hudbymilovní rodiče podporovali dívčin talent. Jitka zpívala v dětském sboru Ambrožovi zpěváčci a následně studovala ve svém rodném městě na Hudebně pedagogické škole Bohuslava Jeremiáše zpěv u profesorky Libuše Cílkové. V roce 1955 složila přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, kde nejprve byla žačkou profesorky Jarmily Vavrdové a poté byl jejím pedagogem dlouholetý významný barytonista Národního divadla profesor Jan Konstantin.

Své pěvecké školení si prohlubovala i později, když už jako uznávaná sólistka brněnské Janáčkovy opery měla rádkyni ve své kolegyni, dlouholeté špičkové sopranistce, sólistce Janáčkovy opery, znamenité janáčkovské pěvkyni a zkušené pedagožce Marii Steinerové. Její soustavná péče o vývoj hlasu se jí bohatě vyplatila. Ačkoli původně byla vedena k altovému oboru, její hlasový rozsah se značně rozšířil a upevnil i v polohách vyšších, takže se nakonec skvěle uplatnila i ve značné šíři sopránových úkolů.

Ještě v době svých studií vystoupila v několika představeních na jevišti Národního divadla v drobné úloze Pážete ve Wagnerově Tannhäuserovi. V roce 1960 se stala sólistkou opery Státního divadla v Ostravě, kam ji angažoval její tehdejší operní šéf Bohumil Gregor. První nastudovanou rolí v Ostravě byla Druhá žínka ve Dvořákově Rusalce, po ní následovala Varvara v tehdy velmi ceněné Gregorově a Hylasově inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Svůj jevištní temperament propůjčila titulní ženské roli ve Dvořákově opeře Čert a Káča a s velmi pozitivním ohlasem se setkalo její účinkování v roli Ninette v představení Verdiho Sicilských nešpor.

Na přelomu padesátých a šedesátých let probíhala v brněnské Janáčkově opeře velká generační výměna sólistů. Do souboru přišla v té době řada mimořádně talentovaných pěvkyň a pěvců z jiných divadel a mezi ně se zařadila ještě v roce 1960 i Jitka Pavlová. Sezona 1960/1961 se po všech stránkách mimořádně vydařila. Jitka Pavlová dostala možnost vystoupit ve čtyřech výtečných premiérách, kde měla možnost pracovat pod zkušenými a pedagogicky velmi disponovanými dirigenty a režiséry.

Nejdříve to bylo ve z dnešního hlediska scénicky možná poněkud diskutabilní, ale z hlediska hudební interpretace naprosto perfektní Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru, v níž ztvárnila úlohu Soni. Po ní následovalo neméně úspěšné představení stejné dvojice inscenátorů, kterým byla Janáčkova Její pastorkyňa. V ní Jitka Pavlová alternovala se zkušenou kolegyní Libuší Lesmanovou v rolích Stařenky Buryjovky a Pastuchyně. V československé premiéře Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, jež se konala pouhých osm měsíců po curyšské světové premiéře, účinkovala v roli Despinio. Šíři a kvalitu svých možností poprvé odhalila v roli Dorabelly v Noskově a Věžníkově inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte.

Upoutala bravurou a lehkostí přednesu této náročné mozartovské partie, včetně zvládání koloratur, stejně jako bezprostředností a půvabem jevištního projevu. Bylo jasné, že v Jitce Pavlové získala Janáčkova opera mimořádně zdatnou posilu. Městu i divadlu zůstala věrná. Členkou Janáčkovy opery byla s výjimkou dvou sezon v letech 1971–1973, kdy působila jako sólistka v německém Trevíru (Trier), věrná téměř čtyři desítky let až do svého odchodu do důchodu k 1. lednu 1998.

Svou příslušnost k brněnské operní tradici dokázala mimo jiné četností a kvalitou interpretace rolí v operách Leoše Janáčka. V Její pastorkyni se představila v následujících dvou inscenacích, které režíroval Václav Věžník, především jako Rychtářka a v inscenaci z roku 1984 také v roli Kostelničky. V Osudu, jenž byl uveden v roce 1978 v rámci janáčkovského výročí, ztvárnila náročnou roli Matky. Několikráte se setkala s Káťou Kabanovou. Nejdříve v postavě optimistické Varvary, poté jako Kabanicha a byla rovněž interpretkou role Glaši. Její hlas v této roli můžeme slyšet ve výtečné Mackerrasově nahrávce, kterou tento velký přítel české hudby a kultury natočil pro firmu Decca s orchestrem a sborem Vídeňské státní opery. Ústřední role Káti a Borise v této nahrávce nazpívali Elisabeth Söderström a Peter Dvorský.

Vystoupila celkem ve čtyřech inscenacích Příhod lišky Bystroušky. Nejprve to bylo při zahajovacím Jílkově a Wasserbauerově představení v nové budově Janáčkovy opery v říjnu 1965 v roli Datla. Mimořádně se vepsala do paměti brněnských operních fanoušků ve dvou Věžníkových inscenacích v roli Zlatohřbítka, kde vytvořily znamenitý pár s Jaroslavou Janskou v titulní roli. Na sklonku své divadelní kariéry vystoupila v roli paní Páskové. Ve dvou inscenacích byla představitelkou Kedruty ve Výletech páně Broučkových a Komorné ve Věci Makropulos.

Opakovaně se také setkávala s operami Bohuslava Martinů. Kromě již zmíněných Řeckých pašijí to byla role Mladého Araba v inscenaci Julietty, kterou si potom zopakovala i v Krombholcově a Kašlíkově inscenaci na scéně Národního divadla. V dalším brněnském představení této opery vystoupila v roli Hadače, ve dvou inscenacích Veselohry na mostě byla interpretkou role Evy a ve Hrách o Marii se představila v postavě Matky Boží.

Z jejího dalšího repertoáru v dílech našich klasiků připomeňme role Děčany v Braniborech v Čechách, Ludmily v Prodané nevěstě a Radmily v Libuši. V této opeře zpívala také Žence za scénou. Ve fragmentu Violy vytvořila roli Sebastiana.

Ve Dvořákově opeře Čert a Káča byla stejně úspěšná jak v roli Káči, tak v roli Kněžny. V Rusalce postupně vystřídala hned tři role. Nejdříve to byla Třetí žínka, poté následovaly Cizí kněžna a Ježibaba, v Dimitrijovi to byla role Marfy Ivanovny.

Řadu vynikajících příležitostí poskytla Jitce Pavlové italská operní tvorba, v níž mohla plně prokázat jak svůj nevšední hlasový rozsah, tak svou schopnost dramatického výrazu. Z jejích verdiovských rolí připomeňme Amneris v Aidě, Maddalenu v Rigolettovi, Preziosillu v Síle osudu, princeznu Eboli v Donu Carlosovi, Emilii v Otellovi a Lady Macbeth v Macbethovi. Jednou z jejích nejlepších postav byla role, která bývá řazena mezi nejobtížnější v celé historii opery – Abigail v divácky nejúspěšnějším představení v historii brněnské opery, v Pinkasově a Věžníkově nastudování Nabucca.

V Mascagniho Sedláku kavalírovi po čase vystřídala vášnivou svůdnici Lolu za roli Lucie. V nastudování Rossiniho Lazebníka sevillského v sedmdesátých letech zpívala v alternaci s Annou Barovou pod taktovkou Jana Štycha poprvé Rosinu v originálním partu psaném pro mezzosoprán. S velkou belcantovou rolí se měla možnost setkat v Donizettiho Favoritce v roli Leonory.

Ve francouzských operách se představila v roli Charlotty v Massenetově Wertherovi, Siebela v Gounodově Faustovi a Markétce, v koncertním provedení Berliozova Faustova prokletí v postavě Markétky a v Offenbachových Hoffmannových povídkách v rolích Niklase a Giulietty. V Bizetově Carmen byla původně obsazená do role Mercedes, postavu titulní hrdinky převzala na záskok za onemocnělou kolegyni a úspěšně se v ní zabydlela.

Ve Straussově Růžovém kavalírovi byla výbornou představitelkou titulního hrdiny. Ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských ztvárnila roli Magdaleny a jednou z nejúspěšnějších postav závěrečného období její pěvecké kariéry byla Venuše v Tannhäuserovi.

Na svou Dorabellu z Così fan tutte navázala dalšími výtečnými výkony v Mozartových operách, kterými byly role Třetí dámy v Kouzelné flétně, Cherubína ve Figarově svatbě a zejména Donny Elvíry ve dvou inscenacích Dona Giovanniho. Typově můžeme k těmto postavám připočíst také Hadvigu v Händelově Rodelindě a titulní roli v Monteverdiho Korunovaci Poppey.

Z rolí Jitky Pavlové v klasických ruských operách připomeňme zejména výbornou Končakovnu v Borodinově Knížeti Igorovi, Olgu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Stěpanidu v Pskoviťance Nikolajeviče Rimského-Korsakova a careviče Fjodora v Musorgského Borisi Godunovovi. V ruských operách autorů dvacátého století se zmiňme o postavě Heleny Bezuchovové v Prokofjevově Vojně a míru, Kláře d’Almanza v Zásnubách v klášteře, Třetí sestře v Ohnivém andělovi a Sonětce v Šostakovičově Kateřině Ismajlové.

Výborně se Jitka Pavlová dokázala vypořádat i s dalšími úkoly, s nimiž se setkala v operní tvorbě skladatelů dvacátého století. V českých operách to byly role Dámy v opeře Josefa Berga Johanes doktor Faust anebo ústřední ženská postava Kleito v Atlantidě Karla Horkého. V dětské opeře Evžena Zámečníka Brouk Pytlík jí připadla role Splešťule.

Ze zahraniční moderní tvorby jmenujme Můru v Ravelově opeře Dítě a kouzla, Julii Dantonovou v Dantonově smrti Wernera Egka, Nancy v Albertovi Herringovi Benjamina Brittena a Bábu Turkyni v opeře Igora Stravinského Život prostopášníka.

Se značným ohlasem u diváků i odborné kritiky se setkalo i dvouleté působení Jitky Pavlové v německém Trevíru. Dostala zde řadu vynikajících příležitostí v široké žánrové škále od Sereny v Gershwinově Porgy a Bess, přes Amneris v Aidě a Princeznu Eboli v Donu Carlosovi až po Orfea v Gluckově Orfeovi a Eurydice a dokonce Adalgisu v Normě Vincenza Belliniho, tedy v žánru, který se v minulosti na našich jevištích až na naprosté výjimky prakticky neobjevoval. Adalgisu později zpívala i v bulharské Sofii.

Velký úspěch sklidila v roli Brangäny ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě, v níž účinkovala v opeře v Lipsku v roce 1983. Vystoupila v této roli i na mezinárodním festivalu ve švýcarském Lausanne. S operním souborem Janáčkovy opery se zúčastnila tehdy velmi početných zájezdů tohoto tělesa do zahraničí (oba německé státy, Lucembursko, Itálie, Španělsko, Polsko, Švýcarsko a další země).

V Bratislavě hostovala například v roli Princezny Eboli v Donu Carlosovi, v rodných Českých Budějovicích se představila operním fanouškům jako Amneris v Aidě. Častokráte hostovala v pražském Národním divadle. Poprvé to bylo v roce 1965 v roli Záviše v Čertově stěně. Z dalších rolí připomeňme alespoň titulní hrdinku v Carmen, Varvaru v Kátě Kabanové anebo Donnu Elvíru v Mozartově Donu Giovannim.

Po celou svou kariéru se doma i v zahraničí pilně věnovala koncertní činnosti jako interpretka písňové tvorby i děl oratorních kantát. S plným pochopením pro žánr a styl zpívala díla starých mistrů i velikánů devatenáctého století a autorů novodobých, českých i zahraničních. V roce 1977 absolvovala velmi úspěšné koncertní turné v Kanadě, na němž se věnovala jak operním áriím, tak písňovému repertoáru. Nakladatelství Panton vydalo v roce 1988 její profilovou desku.

Až neuvěřitelně skromná umělkyně Jitka Pavlová se zařadila do galerie mimořádných osobností Janáčkovy opery druhé poloviny dvacátého století. Velmi jí za vše, co pro českou operu vykonala, děkujeme a přejeme hodně pevného zdraví.