Od Jánošíka k Tulákovi. Před pětadvaceti lety zemřel Ján Cikker

Po Vzkříšení se Ján Cikker rozhodl pro námět ze současné dramatické tvorby. Začal pracovat na opeře Meteor podle hry Petera Karvaše. Dokončil ale pouze 1. jednání.

Další námět našel Cikker u Romaina Rollanda v jeho Hře o lásce a smrti. Téma této revoluční hry výrazně rezonovalo se společenskuo atmosférou šedesátých let v Československu. V roce 1964 ji nastudoval ve své adaptaci Alfréd Radok a představení vstoupilo do historie českého divadla. Libretista Cikker se tentokráte věrně držel autorovy předlohy, k jejímuž zhudebnění dostal od vdovy po Romainu Rollandovi souhlas, ale nepochybně znal Radokovo představení, o čemž svědčí řada míst v libretu, využití sboru i některé scénické poznámky.

Poprvé byla Hra o lásce a smrti uvedena v Bavorské státní opeře 1. srpna 1969 pod taktovkou Václava Neumanna v režii Günthera Rennerta, tehdy již intendanta mnichovské Státní opery. Bratislavská premiéra byla v září 1973. Představení v režii Branislava Krišky dirigoval Zdeněk Košler. Hlavní role ztvárnili Juraj Martvoň (Courvoisier), Magdaléna Hajóssyová (Sofie) a Gustáv Papp (Vallé). O deset let později operu uvedlo pražské Národní divadlo pod taktovkou Ladislava Slováka a v režii Karla Jerneka. Hlavní role byly svěřeny Jaroslavu Součkovi, s kterým v postavě Courvoisiera alternoval Jaroslav Horáček, jenž tuto roli zpívá v rozhlasové nahrávce díla, Antonii Denygrové (Sofie) a Ivo Žídkovi (Vallée).Další Cikkerova opera Coriolanus na námět Shakespearovy antické tragédie je všeobecně považována za Cikkerovu reakci na normalizaci, probíhající po roce 1968. Libretista Cikker Shakespearův text zkrátil, vypustil některé válečné scény. Jak je tomu u Cikkera obvyklé, velkou úlohu má orchestr, velmi využívá i sboru. Jak v libretu, tak v partituře je velký důraz kladen na postavu titulního hrdiny. Muzikologové výrazně zhodnotili v díle obsažené tendence k nové syntéze melodického základu, k vytváření dlouhých výrazných melodických linií plných napětí.

První uvedení Coriolana bylo v roce 1974 v pražském Národním divadle pod taktovkou Zdeňka Košlera a v režii Přemysla Kočího. Titulní roli ztvárnil Antonín Švorc, z představení byla pořízena rozhlasová nahrávka.Coriolanus se poté hrál v několika německých městech, inscenaci ve Výmaru dirigoval Ondrej Lenárd. Na Slovensku byl Coriolanus poprvé uveden až v listopadu 2011 v skladatelově rodné Banské Bystrici u příležitosti stého výročí jeho narození. Operu nastudoval a řídil Marián Vach, režisérem byl Roman Polák.

V letech 1976–1978 pracoval Ján Cikker na opeře Rozsudok, která je zpracováním povídky německého klasika Heinricha von Kleista Zemětřesení v Chile. Povídka byla inspirována tragickými událostmi spjatými se zemětřesením, které bylo v Chile v roce 1647. Hrdinové povídky, dívka Josefa a její milenec Jéronimo, se stanou obětí masové hysterie, protože dav přírodní katastrofu připisuje jejich hříchu. Podle vlastních Cikkerových slov jej zaujalo, jak – citujme – „Kleist v novele, kterou napsal v letech 1804–1806 kritizuje nelidskost psaných zákonů společnosti – a zejména těch nepsaných, které přivádějí člověka do zkázy“. Muzikolog Igor Vajda o díle napsal: „Rozsudok je velmi aktuálním protestem proti každému mechanismu moci, který bezohledně šlape po lásce, naději, spravedlnosti a svobodě.“Na rozdíl od předchozích dvou oper tentokráte Cikker výrazně předlohu pozměnil včetně jmen hrdinů. Z Josefy se stala Isabela, z Jéronima Lorenzo, podle Cikkerova vyjádření se tak stalo kvůli lepší zpěvnosti při výslovnosti jmen. Libreto, které nepatří k nejzdařilejším a trpí určitou chaotičností, je celé dílem Cikkerovým, pouze text písně mezzosopranové postavy Pepity napsal Milan Rufús.

Premiéra opery byla na podzim 1979 v rámci Bratislavských hudebních slavností. Dirigoval Ondrej Lenárd, režisérem inscenace byl Branislav Kriška. ústřední postavy Isabely a Lorenza zpívali a hráli Marta Nitranová a Peter Osvald. Opera pak byla hrána na několika německých operních scénách. V roce 1983 ji uvedlo Slezské divadlo v Opavě pod taktovkou Oldřicha Bohuňovského v režii Martina Dubovice.

Určitou výjimkou v Cikkerově operním odkazu je jeho osmé jevištní dílo, Obliehanie Bystrice, jediná autorova komická opera. Cikker převedl do operní podoby stejnojmennou prózu maďarského autora Kálmána Mikszátha. Na Slovensku i v Čechách vyšel román pod názvem Poslední hradní pán. Mikszáth se, patrně vzhledem ke svému vztahu k rodnému městu, vrátil k původnímu názvu, který v maďarštině zní Beszterce ostroma. Hrdinou příběhu je skutečná postava, podivínský šlechtic Stefan Pongrácz, který žil v letech 1935–1986 na svém zámku na Banskobystricku, ve svém vysněném středověkém světě.

Libreto obsahuje řadu vtipných komediálních situací, v hudbě Cikker používá barvité orchestrace, v níž se střídají tragické, lyrické a komické momenty, součástí partitury jsou taneční čísla a pochody.V titulním hrdinovi Ján Cikker podle muzikologa Miloslava Blahynky zobrazil „postavu vzbuzující úsměv, pousmání, jakéhosi novodobého Hanse Sachse“. Oproti Mikszáthovu originálu opět mění závěr, tentokráte ovšem opačně než v některých svých předchozích dílech. Zatímco v próze hrdina spáchá sebevraždu, u Cikkera tak učiní jen naoko a opera končí smírně.

Premiéra opery byla v Bratislavě v roce 1983 v hudebním nastudování Ondreje Lenárda a v režii Branislava Krišky. Představitelem titulní role byl Ondrecj Malachovský, v hlavní ženské roli Isabelly Marta Nitranová.

Pro svoji poslední dokončenou operu se Ján Cikker inspiroval v české dramatické literatuře. Stalo se jím dramatické podobenství bratří Čapků Ze života hmyzu. Sám se k tomu vyjádřil v programovém bulletinu k bratislavské premiéře opery. „Stojím v hluboké pokoře před zázraky lidského srdce, lidské radosti, lidské sounáležitosti. V této mé opeře jde právě o to. V podstatě je oslavou lidské dobroty a opovrhováním nelidskosti. Jako skladatel jsem se možná měnil, jako člověk jsem zůstal takový jako při svých skladatelských operních začátcích. Já sám oproti všemu neztrácím víru v lidi a jsem přesvědčený, že budou umět překročit svůj tisíciletou kletbou a hrůzami zabarvený stín.“