Od literatury k opeře

  1. 1
  2. 2

A teď si vezměte stranou na pár slov středoškoláka gymnazistu a chvíli se vyptávejte. Na rozvrh, na to, co se učí… I když už dávno není povinná ruština, o Dostojevském ve škole slyšel. Neslyšel o Ostrovského Bouři. Jméno Svatopluk Čech zná. Preissovou mu jako zakladatelskou osobnost nového stylu při probírání české literatury podrobně vysvětlovali, i když s jejími texty se patrně nijak intenzivně nesetkal. Čapka mu vysvětlili také – a dokonce od něj asi i něco četl, tedy přesněji řečeno: musel přečíst… A o Těsnohlídkovi ví náhodou něco víc od vás – z posledního rodinného výletu na Brněnsko. Ale pak zaveďte řeč na hudebku – hudební výchovu. Janáčkovu Věc Makropulos, Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Výlety páně Broučkovy ani Její pastorkyňu jim samozřejmě ve škole nikdo ve zvuku nepustil. Ani kousek. Nepustil jim ani Rusalku. Ani jiné klasické české operní dílo. Nikdo jim neřekl, že taková díla existují, nikdo je s nimi nerozebíral. Nikdo jim nedal za úkol si je někde sehnat a poslechnout. Nikdo s nimi nikdy nehovořil o Janáčkovi, natož o světové oblibě jeho opery známé pod jménem Jenůfa… Prý jim učitelka hudební výchovy ale často nutila klábosení o posledním týdenním vývoji jakési komerční televizní soutěžní show, kde se zpívá.

Tak tady bude asi něco špatně. A hned několikrát, řeknete si. Nejen v konkrétním provedení onou vyučující a v kvalifikačních požadavcích na pedagogy. Právě že bude něco špatně už v osnovách. A asi ještě i někde hlouběji a zásadněji.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments