Od medicíny zběhla k opeře a v Národním se stala hvězdou. Před 100 lety se narodila Drahomíra Tikalová

Procházíme-li programy Opery Národního divadla od čtyřicátých do sedmdesátých let, s málokterým jménem se tam setkáme tak často jako se jménem sopranistky Drahomíry Tikalové, která ve své době byla jednou z nejvytíženějších a také nejúspěšnějších představitelek lyrických a mladodramatických rolí především v českém repertoáru.

Operní fanoušci ji obdivovali a milovali a dodnes si rádi poslechnou, když v rozhlase na některé ze starších nahrávek zazní její měkký, krásně modulovaný hlas. I když se netěšila tak velké mediální oblibě jako některé její kolegyně, byla jednou z největších a nejvýznamnějších osobností operního souboru Národního divadla ve dvacátém století.

Drahomíra Tikalová se narodila před sto lety, 9. května 1915 v Berlíně. Svého otce nepoznala, padl na bojišti první světové války. Střední školu vystudovala v Hodoníně. V tomto tradičně uměnímilovném jihomoravském městě získala velmi solidní hudební vzdělání především díky učiteli a regenschorimu Stanislavovi Svobodovi, žákovi Leoše Janáčka. Zpívala na kůru, hrála na housle a na klavír, vystupovala při nejrůznějších příležitostech a společensko-kulturních akcích.Po maturitě se rozhodla studovat v Brně medicínu, ale vedle toho pokračovala ve svých uměleckých aktivitách, které si prohlubovala dalšími kondicemi. Jejím pěveckým pedagogem byl, jako u většiny tehdejších mladých brněnských adeptů pěveckého umění, emeritní barytonista brněnského divadla Bohdan Černík (někdy používající německé verze svého jména Theodor Czernik). Později Drahomíra Tikalová pokračovala ve svém pěveckém školení u profesorky Ludmily Neumannové a nějaký čas i v Ostravě u Rudolfa Vaška. Její veřejná vystoupení nemohla uniknout profesionálním hudebníkům v Janáčkově městě, zejména poté, co získala významné ocenění na pěvecké soutěži ve Vídni. Nakonec padlo rozhodnutí. V roce 1938 přerušila Drahomíra Tikalová studium medicíny a rozhodla se věnovat se zpěvu profesionálně.

Své divadelní vzdělání si rozšířila nejen hodinami zpěvu. U primabaleríny brněnského baletu Zory Šemberové, první představitelky Julie ve světové premiéře Prokofjevova baletu, navštěvovala lekce pohybové výchovy. Zora Šemberová byla výtečná pedagožka. Mezi jmény jejich žáků se setkáme s takovými osobnostmi jako Vlastimil Harapes nebo Jiří Kylián. Paní Drahomíra Tikalová vždy s láskou a úctou na její lekce vzpomínala. Naučila ji správnému držení těla, mimice, tomu, aby pohyb a veškeré fyzické jednání plně souzněly s pěveckým projevem. Dnes se tento požadavek jeví jako zcela běžný, tehdy tomu ale ještě zdaleka tak nebylo.

V sezoně 1938/39 hostovala v operním souboru v roli Madlenky v inscenaci původní novinky Vodník od Boleslava Vomáčky a v roli Barunky v Kovařovicově opeře Na starém bělidle. Zajímavé je, že tehdy vystoupila pohostinsky rovněž v inscenaci málo známé Frimlovy operety Katuška. Brněnská opera byla tehdy bez šéfa. Jihočeský rodák a současně jugoslávský občan Milan Sachs se stal pro svůj rasový původ předmětem nenávistné kritiky. Bohužel, jak tomu leckdy bývá, k podpásovým útokům se připojili i někteří „zneuznaní“ pracovníci divadla. Milan Sachs na svou funkci v listopadu 1938 rezignoval.

Ředitel Václav Jiřikovský stál před velmi obtížným úkolem, najít šéfa, jenž by tvořivým způsobem navázal na dílo předchůdců, kteří za dvacet let dokázali povznést brněnskou operu z provinční venkovské scény do podoby rovnocenného konkurenta Opery Národního divadla. Do Brna se sjížděli operní odborníci z celé Evropy a v divadle Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) zpívaly mnohé evropské hvězdy.

O šéfovský post se ucházeli dva na slovo vzatí odborníci. Jedním byl tvůrce úspěchů mladého ostravského operního souboru, zakladatel mimořádně bohatého hudebního života ve městě uhlí a ocele, vysoce erudovaný zapálený znalec Janáčkova díla, Jaroslav Vogel. Druhým kandidátem byl výtečný interpret klasické a propagátor moderní operní tvorby Karel Nedbal, jenž z národnostních důvodů musel opustit bratislavský soubor, který povznesl na vysokou úroveň.

Oba kandidáti se v Brně úspěšně představili, ale vítězem se stal třetí. Volba ředitele Jiřikovského padla na Rafaela Kubelíka, a jak se ukázalo, byla to výborná volba. Pětadvacetiletý syn slavného otce už ve své první inscenaci, kterou byla v květnu 1939 Prodaná nevěsta, ve vrcholné míře ukázal své kvality. Přivedl s sebou mladé spolupracovníky, svého spolužáka, stejně starého korepetitora a posléze dirigenta Bohumíra Lišku a dva o něco starší režiséry. Byli jimi moderně uvažující, vzdělaní a náležitou mírou nadaní a fantazií obdaření Karel Jernek a Miloš Wasserbauer. Vše nasvědčovalo tomu, že brněnský soubor, na jehož formování se plnou měrou podíleli i starší zkušení spolupracovníci, čekají dobré časy.Mladá sopranistka Drahomíra Tikalová se logicky stala členkou souboru. Nastudovala v něm řadu rolí, připomeňme si alespoň První dámu v Mozartově Kouzelné flétně, Lidunku v Blodkově operní jednoaktovce V studni, roli Biancoforte v opeře italského skladatele Riccarda Zandonaie Francesca di Rimini, dívku v Romeovi a Julii Jiřího Bendy, Xenii v Dvořákově Dimitriji a především roli, která se v budoucnu měla stát jednou z jejích stěžejních, Vendulku ve Smetanově Hubičce. Vedle toho se představila při reprízách v dalších postavách. Byly mezi nimi zejména tři, které jí přinesly slávu a popularitu – Mařenka v Prodané nevěstě, Rusalka ve stejnojmenné opeře a Jenůfa v Její pastorkyni, z těch dalších například Terinka v Jakobínovi, Jitka v Daliborovi, kterou převzala jako rychlý záskok, a v Hubičce si zazpívala i Barče.

Slibné období ale netrvalo dlouho. 12. listopadu 1941, několik dní před chystanou Kubelíkovou premiérou Mozartova Dona Giovanniho, v němž byla Drahomíra Tikalová obsazena do role dony Elvíry, byla okupačními úřady činnost Zemského divadla v Brně zakázána. Byl zatčen ředitel Jiřikovský a spolu s ním i řada dalších členů divadla. O angažování mladé velmi talentované sopranistky se zajímal Jaroslav Vogel. Pokud je mi známo, v Ostravě zpívala Sieglindu ve Valkýře a Bětušku v Dvořákově opeře Šelma sedlák. Přišla ale mnohem lákavější nabídka.

V létě 1942 opustily Národní divadlo dvě z nejvýznamnějších sólistek operního souboru. Ukončit členství v divadle se dobrovolně rozhodla jednapadesátiletá Ada Nordenová a divadlo musela opustit v důsledku vážného poranění hlasivek při operačním zákroku o třináct let mladší Ota Horáková, zpěvačka, které byla prorokována hvězdná kariéra.

Václav Talich pozval Drahomíru Tikalovou na hostování. Poprvé se představila Pražanům v roli Vendulky v Hubičce 26. dubna 1942 v představení, jež režíroval Ferdinand Pujman a dirigoval Rudolf Vašata. Úspěch byl jednoznačný a na podzim už v této roli vystoupila jako členka Národního divadla. Členkou divadla byla více než čtyřicet let. Vendulku zpívala v desítkách představení v pěti různých inscenacích. Naposledy ji diváci mohli vidět a slyšet v této roli na jevišti Tylova (dnes opět Stavovského) divadla 8. dubna 1972. Představení, jež bylo po osmi letech díky tehdejší režisérově asistentce Miladě Jiráskové pietně obnovenou poslední Pujmanovou režií, dirigoval Bohumír Liška.Okamžitě se zapojila především do rolí v českých operách, které v letech okupace tvořily páteř repertoáru. Po Vendulce následovala Mařenka, Blaženka z Tajemství, Anča z Novákova Dědova odkazu, Bětuška z Dvořákova Šelmy sedláka, Mlada ve Fibichově Šárce, Lidunka v Blodkově opeře V studni, ze současných českých oper pak titulní role v Křičkově Hippolytě. Ze světového repertoáru se tehdy setkala s pro ni poněkud netypickou rolí Musetty v Pucciniho Bohémě a s Micaelou v Carmen, s kterou slavila úspěchy především v další inscenaci této opery v padesátých letech.

Po roce 1945 je Drahomíra Tikalová už jednoznačně jednou z protagonistek souboru. A protože základní repertoárové zaměření se v podstatě nezměnilo, čekaly ji další velké úkoly v českých operách. Ve Dvořákových operách to jsou role Julie v Jakobínovi a titulní postava v Rusalce, další špičkovou rolí jejího repertoáru se stala titulní postava v Janáčkově Její pastorkyni, v Kovařovicových Psohlavcích byla přesvědčivou představitelkou Kozinovy ženy Hančí.V roce 1949 se po letech vrátila do Brna v roli Xenie v úspěšném představení Dvořákova Dimitrije, do níž ji obsadili dirigent Zdeněk Chalabala a režisér Josef Munclinger. O rok později uvedla stejná dvojice inscenátorů tuto operu v Praze, kde si ale Tikalová tuto roli zazpívala a zahrála pouze jednou, protože premiéra inscenace se stala současně její derniérou. Z dalších jejích rolí v prvních poválečných letech připomeňme její Selku v opeře Rafaela Kubelíka Veronika.

Svůj smetanovský repertoár si o deset let později rozšířila o velmi úspěšné ztvárnění rolí Hedviky v Čertově stěně a zejména Anežky ve Dvou vdovách, jež mnozí považují za přímo vzorovou interpretaci této role. Zde mohla naplno uplatnit ušlechtilost a noblesu svého pěveckého i hereckého výrazu stejně jako svůj specifický smysl pro jemný smutek až tragičnost, který uplatnila v nesmírně citlivém a působivém pojetí například v Jenůfě nebo v Káti Kabanové, stejně jako v titulní roli Moniuszkovy Halky anebo Verdiho Aidy.Pro reprezentativní zájezd Opery Národního divadla do Moskvy nastudovali Zdeněk Chalabala a Václav Kašlík znovu Prodanou nevěstu. Na její premiéře 25. března 1955 Drahomíra Tikalová excelovala stejně jako na všech dalších představeních, v nichž v roli Mařenky vystoupila. Pro jednu generaci se stala prakticky její ideální představitelkou. Pro moskevský zájezd byla znovu nastudována také Její pastorkyňa. V inscenaci Jaroslava Vogla a Luďka Mandause alternovala Tikalová titulní roli s její vynikající představitelkou Libuší Domanínskou a se Štěpánkou Jelínkovou. Při svém prvním vystoupení sklidila obrovské ovace od českého i zahraničního publika na představení, které se konalo v rámci Pražského jara 23. května 1955.

Dobová skladba repertoáru nepřinesla Drahomíře Tikalové tolik rolí ze světové operní tvorby, kolik by si jich zasloužila. Vedle již zmíněné Aidy byla úspěšnou představitelkou Alžběty v Donu Carlosovi a Amélie v Maškarním plese, stejně jako titulní hrdinky v Pucciniho Tosce. K jejím významným rolím patřila Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi, Senta v Bludném Holanďanu a Alžběta v Tannhäuserovi, v inscenaci Valkýry vytvořila roli Siegruny. V ruských operách zaujala její Ema v Chalabalově a Munclingerově inscenaci Musorgského Chovanštiny, v Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova vytvořila roli Kupavy.Vedle První dámy v Kouzelné flétně se konečně dočkala i dony Elvíry v Donu Giovannim, v ní mohla dokonale uplatnit všechny finesy svého umění a dokonalé propojení všech výrazových složek svého projevu. V Händelově Acisovi a Galatee ztvárnila titulní ženskou roli.

Blízká jí ve všech směrech byla i operní tvorba dvacátého století. Markantně to prokázala v operách Richarda Strausse brilantním ztvárnění role Maršálky v Růžovém kavalíru a Chrysothemis v Elektře, stejně jako v rolích Marie a Sestry Paskaliny v Hrách o Marii Bohuslava Martinů. V roli Kateřiny vystoupila v opeře Václava Kašlíka Balada o lásce a v roli Prodavačky Pantilové v opeře Ivana Jirka Podivuhodné dobrodružství Arthura Rowa.

Specifické postavení mají mezi postavami operní hrdinky Eugena Suchoně, které jí podobně jako Jenůfa či Káťa Kabanová byly po všech stránkách velice blízké. V Králi Svätoplukovi byla představitelkou Mileny a k jejím nejzdařilejším postavám patřila titulní role v Krútňavě.Při hostování Opery Národního divadla v Berlíně s tímto představením kritika přirovnávala její výkon k nejlepším výkonům Leonie Rysanek. V roli vystoupila i v opeře Jána Cikkera Beg Bajazid.

V závěru své pěvecké kariéry vytvořila několik velmi zdařilých jevištních portrétů takzvaných charakterních rolí, v nichž mohla uplatnit svou schopnost přesné charakterizace postavy, aniž by upadala do popisné drobnokresby. Byly to postavy Lariny v Evženu Oněginovi, Hostinské v Tajemství, Paní revírníkové a Sovy v Příhodách lišky Bystroušky a zejména role Ludmily v Prodané nevěstě, v níž při desítkách repríz potvrdila pravost rčení, že není malých a velkých rolí, ale jsou malí a velcí umělci.Početná byla koncertní činnost Drahomíry Tikalové doma i v zahraničí. Po jejím vystoupení ve Vídni, kde pod taktovkou Josepha Keilbertha za doprovodu Vídeňských filharmoniků zpívala sopránové sólo v Janáčkově Glagolské mši, nešetřila vídeňská kritika superlativy. Glagolskou mši zpívala s velkým úspěchem i v Paříži.

Mnohokráte účinkovala na koncertech Pražského jara. Chtěl bych připomenout alespoň její vystoupení v Beethovenově Deváté symfonii, která bývala pravidelně uváděna na závěrečném koncertu festivalu. V roce 1959 ji dirigoval Georg Szell, o rok později Karl Böhm, v roce 1961 zpívala za doprovodu drážďanské Staatskapelle pod taktovkou Franze Konwitschneho a v roce 1963 v katedrále svatého Víta za řízení Zubina Mehty.

Drahomíra Tikalová nazpívala řadu rozhlasových a gramofonových nahrávek. Z gramofonových snímků jmenujme její slavné sólo ve Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila pod taktovkou Václava Talicha a v kantátě Ladislava Vycpávka O posledních věcech člověka, kterou dirigoval Karel Ančerl. Na vlnách Vltavy máme možnost občas si připomenout hlas absolutně nezaměnitelného témbru dokonale technicky ovládaný a zabarvený, jak jej svého času na těchto webových stránkách výborně charakterizoval Miloslav Pospíšil (najdete zde).

Díky iniciativě Miloslava Pospíšila máme rovněž množnost připomenout si umění této velké osobnosti na nahrávce, která vyšla v ediční řadě Radioservisu v roce 2012. Kromě ukázek z jejích profilových rolí (Mařenka, Vendulka, Aida a další), jež ztvárnila na jevišti Národního divadla, si můžeme v její interpretaci za doprovodu Symfonického orchestru Československého rozhlasu poslechnout i árie z oper, s nimiž se nikdy na jevišti nesetkala (Halévyho Židovka, Charpentierova Louisa, Pucciniho Sestra Angelica, Wagnerův Tristan a Isolda a čtyři písně Antonína Dvořáka).

Velká česká pěvkyně Drahomíra Tikalová zemřela 14. března 1997 ve Vsetíně.

Foto ND Praha / Jaromír Svoboda, Josef Heinrich, archiv