Odborná polemika: Varhany u svatého Mořice v Olomouci. Jaká je čeká budoucnost?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Budeme je restaurovat, „restaurovat“ nebo je necháme zaniknout? Englerovy varhany, rozšířené před půl stoletím na pětimanuálové „monstrum”, se ocitly kvůli svému chátrání v situaci, kterou je nutné neprodleně řešit. Pokud dojde k variantě, ke které se zatím většina kloní, odročí se skutečné řešení maximálně o pár desetiletí. Poté už ale pravděpodobně nebude možné realizovat ani jednu ze dvou smysluplných variant, tedy buď ponechat pouze Englera, nebo zachovat varhany v současné podobě, ale řádně je celé zrestaurovat.
Svatomořické varhany – pohled z chrámové lodi (foto Jaroslav Tůma)

V Olomouci v kostele svatého Mořice stojí významné varhany. Dokončil je vratislavský varhanář Michael Engler v roce 1745, měly tehdy ve třech manuálech s pedálem celkem třiačtyřicet znějících rejstříků. Jak už to tak bývá, po dvou stech letech své existence vykazovaly značné chátrání, bylo na čase se o ně nějak postarat. V padesátých letech minulého století u svatého Mořice varhaničil olomoucký patriot, výborný muzikant, skvělý organizátor hudebního života, spoluzakladatel Moravské filharmonie, později i její první porevoluční ředitel, vzácný člověk Antonín Schindler. Měl jsem ještě tu čest se s ním dobře znát, v září 2010 jsem mu ovšem při smutečním obřadu na jeho milovaných varhanách zahrál naposledy.

Vyprávěl mi, jak usiloval o opravu barokního Englerova nástroje. Nemám důvod mu nevěřit, že v oněch časech byla oprava zdejších varhan téměř nerealizovatelná. Řada jiných významných nástrojů totiž období vlády jedné strany vůbec nepřežila. Však i mnohé kostely spadly, nebo téměř spadly. Antonín Schindler byl ale zdatným bojovníkem. Po marných pokusech sehnat někde peníze na opravu se rozhodl jít na věc jinak.

Pohled do chrámové lodi při rozloučení s Antonínem Schindlerem (foto Jaroslav Tůma)

Aniž by si s kýmkoli z tehdejších mocipánů zadal, podařilo se mu vymyslet a realizovat projekt na svou dobu nevídaný. Přesvědčil soudruhy, že budou mít unikátní příležitost pyšnit se široko daleko nejlepším a největším nástrojem, pokud mu peníze přiklepnou.

Soudruzi peníze dali i díky tomu, že se báli jeden druhého. Nikdo z nich totiž nevěděl na sto procent, zda si nakonec neublíží, když se proti akci postaví. Když byly práce na varhanách v plném proudu a politická situace nevěstila zrovna nic dobrého, byl Toníček i o půlnoci ochoten vstát a jít zahrát sovětským generálům z olomoucké okupační posádky, kteří bůhvíproč varhany milovali a takto nevhodně jej z postele vytáhli.

Oč vlastně šlo? Na barokní dobu velké varhany o třiačtyřiceti znějících rejstřících měly být ještě rozšířeny na vůbec největší nástroj u nás, a sice se sto třiceti pěti znějícími hlasy v pěti manuálech a pedále, což znamenalo také instalaci nového hracího stolu s elektrickým ovládáním tónů i rejstříků, pro staré části varhan i pro nově přidané. Cílem bylo, aby na varhany šlo zahrát jakoukoli literaturu včetně soudobé. Těm, na nichž rozhodování záviselo, pochopitelně konvenovalo, že zde bude možné interpretovat hudbu členů tehdejšího Svazu československých skladatelů, jakož i sovětských skladatelů, kteří pro varhany často psali. V tehdejším Sovětském svazu totiž na varhanách neulpívala nálepka náboženského „přežitku“, protože pravoslaví varhany při liturgii nepoužívá.

Cenit výkonu tehdejšího regenschoriho Antonína Schindlera si můžeme ještě z jednoho důvodu. Při podobných přestavbách, jaké se v době po druhé světové válce udály i jinde ve světě, došlo většinou k totální ztrátě původní substance vzácných historických varhan. U svatého Mořice naštěstí nikoli.

Antonín Schindler u nového hracího stolu svatomořických varhan (foto Jaroslav Tůma)

Pracovníkům továrny na varhany v Krnově, která jediná směla podobnou zakázku na našem území provést, nebylo zkrátka dovoleno, aby cenné součásti starých varhan vyhazovali a nahrazovali novými. Na pomoc při realizaci si Schindler přizval ještě doktora Jiřího Reinbergera, profesora varhanní hry na AMU v Praze. Oba měli v Krnově dobrou pozici, Toníček Schindler už proto, že po válce se mu podařilo docílit odložení odsunu některých Němců zaměstnaných ve firmě o dva roky, aby mohli české dělníky ve varhanářském řemesle mezitím alespoň trochu zaučit. Že pak stejně přišel únor 1948, po kterém v Krnově zavládlo centrální plánování s pracovní morálkou odpovídající socialistickým zvyklostem a potíže působil i nedostatek kvalitních materiálů, to už je jiná písnička.

Ze současného pohledu byl způsob záchrany Englerových varhan v letech 1959 až 1971 samozřejmě nejen nestandardní, ale doslova nesmyslný. Dnes totiž v podobných případech kdokoli rozumný usiluje o co nejbližší návrat k původní historické podobě nástroje se vším všudy. I když pak nejde hrát na takové varhany veškerou varhanní literaturu, zůstane nástroj jednak důstojným pomníkem své doby a jednak na něj můžeme dobovou literaturu zahrát způsobem nenahraditelným.

Vším, čím ale slibovaly varhany po přestavbě být, se také díky Schindlerovi na dlouhá léta staly. Po řadu desetiletí na jím založeném Mezinárodním varhanním festivalu mohly davy posluchačů poslouchat nejpřednější domácí i světové varhaníky. Sám Schindler na festivalových koncertech neúčinkoval, nechtěl svoji případnou kariéru varhanního sólisty rozvíjet na vlně mezinárodního zájmu o festival. Hrával však nadále každodenně na mších a pořádal i předváděcí akce, kdy posluchači sedávali na kůru přímo u varhan. Řada z nás vzpomíná na jeho improvizace, byl v každém případě velmi zdatným varhaníkem. Díky tomu mohl utvářet i vynikající dramaturgickou úroveň festivalu, dokud mu síly stačily.

Historická substance v podobě vzdušnic, píšťal, částí varhanní skříně a do značné míry i původní mechanické traktury zůstala tedy u svatého Mořice díky Schindlerovi zachována. Návrat k „originálním“ Englerovým varhanám za předpokladu rekonstrukce chybějících dílů je tedy možný. Proč nemohly být varhany před padesáti lety pořádně zrestaurovány, to jsem už vysvětlil. Tehdy ovšem ani na Západě neexistovaly firmy s kdovíjakými zkušenostmi. Proto je dnes běžné, že důležité nástroje procházejí obnovou ve více etapách tak, jak organologové i firmy postupně nabývají znalostí ve všech dílčích restaurátorských oborech.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ivan Bok

Děkuji za nastolení tohoto zajímavého tématu do veřejné debaty, sám jsem k tomu napsal asi dvě stránky pro potřeby farnosti již před více než rokem a v podstatě jsem dospěl k podobným závěrům byť z jiných východisek. Jsem rovněž pro svého druhu navázání na to, co započal Antonín Schindler. Jestli jsou nyní ve varhanách dva celky: 1) Již v devatenáctém století zvukově romantizovaný Heintzler-Engler-Erler-Mader, který prodělal v době dostavby jakýsi nedůsledný pokus o návrat do předmaderovského stavu dispozice, ne však intonace, za použití průmyslově vyráběného píšťalového fondu. V současné době supluje ve varhanách romantický charakter. 2) Neobarokní moderna, menzuračně experimentální,… Číst vice »