Ohlédnutí Bohuslava Matouška: Kultura se dostala úplně na okraj společnosti

  1. 1
  2. 2

Příští měsíc mu bude třiašedesát a ačkoli nepatří mezi ty, o kterých se každou chvíli píše, už hezky dlouho je považován za jednoho z našich předních houslistů. Až by se chtělo říct, že mezi nezájmem médií o něj a jeho mistrovstvím je přímá úměra. Na housle se začal učit hrát v pěti letech, v šestnácti měl první veřejný koncert. Po maturitě přišla HAMU s profesory Pekelským a později Snítilým, ve dvaceti účast v mistrovských kurzech u Arthura Grumiauxe v Curychu, jejichž úspěšné absolvování mu vyneslo pozvání i v dalších osmi letech, to k Nathanu Milsteinovi. V jednadvaceti měl svůj první koncert na Pražském jaru a také získal na mezinárodní Houslové soutěži Tibora Vargy v Sionu zvláštní cenu poroty a stipendium, které využil k jednoročnímu studiu u Wolfganga Schneiderhana v Lucernu. A v osmadvaceti přišlo pozvání k tokijskému Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, kde další skoro tři roky působil jako sólista a koncertní mistr. Komořina i sólová kariéra, spousta nahrávek a ocenění, stovky koncertů a také pedagogická činnost. Houslista Bohuslav Matoušek.
Možná hned pro začátek přece jen trochu „drsná“ otázka: Jak velká konkurence dnes ve vašem oboru u nás je? Máte aspoň hrubou představu o tom, pro kolik lidí u nás jsou dnes samotné sólové housle k uživení?

Sólistický „post“ byla vždy na celém světě nejprestižnější a nejžádanější meta pro každého muzikanta. Asi každý by na ni rád dosáhl. Ale jenom málo jedincům je to opravdu dopřáno. U nás je k tomu ještě navíc nutné mít přízeň médií, jinak je každý bez šance. A bohužel naše média jsou na vině, že je dnes pro většinu opravdu vynikajících talentů sólistická scéna zapovězena, zatímco často průměrným umělcům se „známostmi“ je přáno. Stačí pak již jen přidat něco na efektu a mediální úspěch je zaručen. Je to sice záležitost, která končí naší státní hranicí, ale domácím poměrům na umělecké scéně to již stačilo ublížit celkem dost. To známé rčení, že doma není nikdo prorokem, je pro Česko bohužel víc než pravdivé.

Dalším problémem je ale celková situace muzikantů a všech umělců u nás. Za posledních dvacet let se dostala kultura a její podpora úplně na okraj společnosti, a to se projevuje bohužel již všude. Lidé, kteří rozhodují o budoucnosti národa si vůbec nepřipouštějí důležitost vzdělanosti a kultury pro další generace, takže celkově si o uměleckých výhledech nedělám žádné iluze.

Z výše uvedeného je i jasné, že odpovědět na vaši otázku nějak konkrétněji ani nejde. Bylo by to hádání z křišťálové koule.Vzpomínám si, že jste kdesi prohlásil, že pamatujete i doby, kdy jste kvůli nezájmu o vás musel prodat jedny housle. Bylo to – co se obav o dostatek práce ve vaší profesi týče – lepší alespoň z Vašeho pohledu před nebo po listopadu 89?

Nebyly to jenom housle, byla doba, kdy jsem měl opravdu existenční problémy. Zachránilo mě tehdy v roce 1977 Japonsko, kdy jsem byl pozván jako sólista a koncertní mistr k největšímu japonskému orchestru Yomiuri Nippon Symphony Orchestra. Byla to existenční záchrana a zároveň úžasná zkušenost. Setkání umělecké i lidské se světovou dirigentskou elitou – jako například Bernstein, Mehta, Celibidache, Rostropovič, Mazur a další – pro mě bylo velkým přínosem pro moji další uměleckou práci.

Po návratu jsem ale opět i z existenčních důvodů rád přijal nabídku kolegů z tehdy Doležalova, později Stamicova kvarteta na post primária. Sólistické činnosti jsem se nikdy nevzdal, ovšem při plné kvartetní práci zbývá opravdu málo času a energie na další aktivity. To mě nakonec vedlo po patnácti letech k opuštění kvarteta a návratu k sólistické činnosti kombinované s komorními aktivitami. Před rokem 1989 jsem se potýkal s problémem neangažovanosti v režimu a z toho vyplývajícím nedostatkem koncertů. Po roce 1989 byla naděje, že se poměry u nás změní v kultuře po vzoru západních společenství. Skutečnost je ale úplně jiná. Další pokračování je vlastně již obsaženo v tom, co jsem říkal před chvílí.Je tedy podle vás něco zásadního, co dnešní muzikanti v oboru takzvané. vážné hudby musejí závidět svým kolegům na Západě?

V lednu jsem měl díky dirigentovi Tomáši Netopilovi šanci zahrát si nádhernou violovou Rapsodii Bohuslava Martinů na abonentních koncertech orchestru v Essenu a v lipském Gewandhausu. Nádherný nový sál v Essenu, úžasná atmosféra mezi muzikanty orchestru – mimochodem nesrovnatelně lépe zaplacených, než u nás, historií dýchající sál Gewandhausu v Lipsku, na všech čtyřech koncertech vyprodané sály, nadšené publikum, které na rozdíl od nás dává najevo umělcům, že si jich a jejich nelehké práce opravdu považuje.

To je jen malá část toho, co můžeme kulturním národům v zahraničí opravdu jen tiše závidět. A opět mě to vrací k úvodu tohoto rozhovoru a k pozici umělců u nás.Ještě jeden aspekt naší současnosti jsme neprobrali tak zcela: před listopadem hrála i u muzikantů- jak jste i sám zmínil –  docela zásadní význam politická angažovanost či aspoň loajalita; teď to zase vypadá, že nejednoho dobrého muzikanta tak trochu „válcují“ kolegové, kteří zdá se kladou před samotný výkon na první místo marketing, čili „obal“. Jak hodně tohle vnímáte? Dalo, respektive dá se tomu vůbec úspěšně bránit?

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář