Ohlédnutí Richarda Haana aneb Zpěvák z kavárny v opeře (1)

Jsou zpěváci, které představovat není třeba. Kteří během své kariéry prošli všechna operní divadla u nás. Které snad každý operní fanoušek musel aspoň v nějaké roli zažít. A i když máte pocit, že je důvěrně znáte, osobní setkání vás pak často přesvědčí o opaku. Dvaašedesátiletý Richard Haan, jeden z nejúspěšnějších barytonistů naší poválečné generace, představitel mnoha mužných hrdinů od Dona Giovanniho a Almavivy přes Lunu či Escamilla až třeba po Jochanaana či Holanďana, přišel na naše setkání na minutu přesně. Po kolikáté už mu během jeho kariéry pražská Státní opera večer před tím tleskala, těžko někdo přesně dnes spočítá.

Jaké jste měl včera představení?

Příjemné, Verdiho Otello, nádherná role Jaga, nádherná muzika, nádherné libreto…

Vy se pohybujete na operní scéně už nejednu sezonu, začínal jste ve zcela jiné době, než je dnes. Nemrzí vás to, že dnes je tuzemský operní repertoár a tedy i příležitosti, které dostáváte, přece jen o dost jednostrannější, než dřív? Že si podobné role – jako je právě Jago nebo třeba i ta vaše nejmilovanější, Gershwinův Porgy –nezazpíváte příliš často?

Bohužel… Navíc Porgy a Bess se nedá u nás teď provozovat vůbec, to je mně hrozně líto, protože tu operu skutečně miluju. Nynější nositelé autorských práv ale stanovili podmínku, že pokud se ta opera dnes hraje, tak všechny ty hlavní role musejí hrát černoši….

…to ale dřív taky nebylo…

Nebylo, právě Porgyho jsem zpívával moc rád. Teď to ale nejde. Já tomu říkám rasismus naruby… Dnes přitom černoši běžně zpívají třeba wagnerovské role, třeba i v Bayreuthu, ale běloch si nemůže zazpívat černocha, bohužel…

…ale zpátky k té otázce: Nepřijde vám, že repertoár dnes je pro zpěváky tak trochu svazující? Že těch titulů, které se pořád dokola v repertoáru u nás točí, není příliš?

Ano, je to škoda, třeba zrovna z Verdiho dnes lidé přijdou spíš na Nabucca, než na Otella, jehož hudba přitom stojí daleko výš, než Verdiho rané opery. Podobné to je i s Falstaffem, Verdiho poslední operou, která i přes svojí nádhernou muziku není divácky atraktivní. Ono to je poplatné době, dramaturgie dnes musí sázet na osvědčené tituly, takže se pohybuje v jakémsi kruhu. Dnes si nemohou dovolit nasadit něco, co by lidi nepřitáhlo. Třeba když se hraje Bizet, tak to musí být jedině Carmen. Jeho nádherná opera Lovci perel lidi na plakátu neosloví, divadlo by bylo nejspíš prázdné, i když je to krásná muzika. Podobné jsou i důvody toho, proč se dnes hraje tak málo českých oper.

Ještě k těm verdiovským rolím, kterých máte za sebou víc než dost:  Které z nich vám nejvíc přirostly k srdci?

Určitě třeba Falstaff, toho jsem zpíval koncem devadesátých let v Bratislavě, v době, kdy jsem se souběžně s ním připravoval na La Manche. Verdi byl k barytonům vůbec velmi štědrý, z těch jeho tuším sedmadvaceti oper jsem zpíval hlavní roli ve čtrnácti, i když třeba postupně. Těžko vybírat: Rigoletto, Nabucco, Trubadúr, Traviata, Síla osudu, Don Carlos – úžasná opera…Měnil se – co se Verdiho týče – nějak váš vkus léty?

Určitě ne. Některé jeho role mě provázejí celý život, třeba Nabucca jsem zpíval asi čtyřistapadesátkrát a nikdy přitom ta role člověku nezevšední. Obtížnost zůstává pořád stejná, ale vždy si tam navíc snažím najít něco nového. A i když se to pokaždé snažíte zazpívat co možná nejlíp, vždy se k dokonalosti jen přiblížíte…

Nikdy jste nepocítil, že by vás některá role – řeknu to v nadsázce – začala nudit?

U těch klasických rolí se mně to nikdy nestalo. Ale co říkám otevřeně je to, že nemám příliš vřelý vztah k moderní opeře. To ale bylo hlavně dřív, kdy jsem podobné úkoly dostával, kdy se uváděli naši soudobí skladatelé – tehdy na to byly peníze. To byly i role, které jsem zkoušel tři měsíce a pak si je zazpíval třeba jen jednou…

Zaujala mě ta čtyřistapadesátka u Nabucca. Vedete si statistiky svých představení?

Jenom u některých rolí to jen tak zhruba počítám, u těch, které jsou nejvíc frekventované, to znamená Nabucco, Rigoletto – u toho mám přes třista repríz, Scarpia v Tosce, Amonasro v Aidě a z Wagnera rozhodně Bludný Holanďan – tam to je asi sto padesát repríz…

Když jste narazil na Bludného Holanďana, to je role, která je s vámi od vašich úplných začátků. Jak na svá první pěvecká léta vzpomínáte? Třeba i na to, než jste k opeře nastoupil, na to vaše zpívání po kavárnách, o kterém ne každý ví?

Na to vzpomínám velice rád. Zrovna včera jsem na to vzpomínal, protože jsem se setkal s jedním Brňákem, který to pamatuje… Když jsem se vrátil z vojny, v mých dvaceti, tak to byla kavárna Melodie, tehdejší kultovní podnik, taneční kavárna. Později jsem v Brně zpíval ještě ve Slovanu. Na to mám nádherné vzpomínky, tenkrát byly ty písničky jiné, než dneska. Hodně jsme poslouchali zahraniční stanice a pak si k tomu sami dělali aranže… Paul Anka, Tom Jones, a tak dál – to byly krásné hlasy…Jaký byl potom pro vás ten přechod k opeře? Vždyť opera, to je úplně jiný svět oproti tomu, co jste teď zmínil. Takový trochu bizarní, umělý…

Máte pravdu, tenkrát mě náš kapelník zrazoval, rozmlouval mi to, abych to do opery nechodil, že tam budu mít jen pár rolí, které budu zpívat celý život…

Vy vlastně ukončené pěvecké vzdělání na žádné škole nemáte, jestli se nemýlím…

Ne, nemám. Já jsem se vyučil nástrojařem v Královopolské strojírně, po vojně jsem pak zpíval v kavárně, ale souběžně s tím samozřejmě pracoval ve strojírně. Takhle jsem to táhnul několik let, bylo to dost náročné, zpíval jsem do půlnoci a ráno v půl páté jsem vstával do práce. Vztah k hudbě jsem ale měl odmalička, máti hrála velmi dobře na klavír a zpívala v operním sboru v Košicích, kde jsem se narodil, otec tam hrál v orchestru. Pravda, maminka moc tou mojí kavárenskou érou nadšená nebyla…

…styděla se snad za vás?

To ne, to určitě ne, ale snažila se mě přitáhnout k divadlu, k opeře…  Chápu to. Pravda je, že kdybych tehdy chtěl v populární hudbě skutečně prorazit, tak bych potřeboval svoji kapelu, nové hity, zkrátka bylo by to dost složité. V opeře to je jednoduší, tam když tvrdě pracujete a vyzpíváte se, tak ty příležitosti se naskytnou. – Byla to právě maminka, která mě přemluvila, abych šel ke konkurzu do operního sboru, což se na druhý pokus podařilo, takže jsem v kavárně skončil a nastoupil do operního sboru. A pak to všechno dostalo rychlý spád. Ve sboru v Brně u Pančíka jsem byl jednu sezonu, další sezonu pak ve sboru v Praze v Národním divadle. To už jsem chodil na hodiny k Renému Tučkovi, který mě přemluvil, abych nastoupil na pražskou AMU, takže s tím studiem jsem začal. Ale v té době právě došlo k tomu, že jsem se rychle dostal do sólového angažmá…

…to bylo Ústí nad Labem, že?

Ano, v Ústí potřebovali Escamilla. Plánoval jsem si, že tam budu hostoval při škole. Jenže bohužel na pražské AMU nepřipustili jakékoli hostování během prvního ročníku. A mně ale zase bylo líto tu příležitost ztratit…

… takže to byl ten důvod, proč jste z AMU brzy zase odešel?

Ano. V Ústí mě angažovali se zpětnou platností, z Ústí už jsem domů odjel se smlouvou…Poslyšte, byť jste měl dobré učitele, pana Tučka a posléze mezi zpěváky uznávanou paní Švábovou, nepocítil jste to někdy jako handicap, že nemáte vzdělání ze školy?

V divadle jsem to určitě necítil, protože to je samo o sobě nejlepší školou. A ty ostatní věci vedle zpívání, o které má člověk sám zájem, jako dějiny opery, harmonie, to není problém si to sám nastudovat. A kromě toho tehdy existovala spousta teorie, která podle mého je prakticky k ničemu – myslím třeba tehdejší marxismus – leninismus, který se vyučoval, a podobné věci. Při takových hodinách jsem se na AMU pod lavicí učil Escamilia (smích). Takže škola mně určitě nechyběla. Později řada mých bývalých spolužáků objížděla divadla, předzpívávali, ale nebyl o ně zájem… V tom se opera liší od jiných profesí: V divadle když si třeba i s červeným diplomem ze školy stoupnete nad orchestr a není vás slyšet, tak ten diplom je absolutně k ničemu. To už je ale další otázka úrovně naší pedagogiky, výsledků, které má…

Vy jste po roce v Ústí přešel do Olomouce a hned za další rok pak do Brna, kterému jste pak dlouhá léta zůstal věrný – jiné angažmá jste už neměl. Proč zrovna Brno?

Na Brno jsem byl hodně fixovaný, i teď mám na to město pořád silnou vazbu. Absolvoval jsem tam po přestěhování základní školu, nastoupil jsem tam do učení, pak tam přišly moje pěvecké začátky, prožil jsem tam nádherná léta. Navíc mám rád cyklistiku a i v tom má Brno co nabídnout, terén tam je úžasný… Už když jsem v Brně začínal ve sboru, tak jsem tam vždy pošilhával po sólových příležitostech a snil o tom, že bych si tam něco sólového rád zazpíval. Předzpíval jsem sice tehdejšímu šéfovi Františkovi Jílkovi, ale nezdařilo se, takže jsem to vzal oklikou přes Ústí nad Labem a Olomouc, kde jsem si udělal repertoár. V Olomouci jsem navíc potkal režiséra Václava Věžníka a jeho prostřednictvím jsem dostal nabídku na první sólovou roli v Brně… V Brně jsem měl spoustu nádherných příležitostí, navíc jsem bydlel u přehrady, v Bystrci, kde přišly i ty moje plavecké začátky, otužování…

Když už jsme před chvílí zmínili Bludného Holanďana, tak po jeho premiéře tady v Praze jsem dostal nabídku na angažmá v Národním divadle, ale právě kvůli Brnu jsem odmítl. Kvůli těm krásným rolím v Brně. A taky jsem tam dostal v té době nový byt… Nakonec jsem v Brně v angažmá zůstal dvacet let, takže ta vazba je velice silná…Jak vidíte proměnu brněnské opery, od dob vašich začátků až po to, jak to v operním Brně vypadá dnes?

Je to veliký rozdíl. Bohužel i teď má na kulturu veliký vliv politika, v tom smyslu, že prakticky po každých volbách se mění vedení divadel a to je velice nešťastné. Když si vzpomenu na Janáčkovo divadlo v roce 1965, když jsem tam začal jako mladík chodit na stání, na dobu, kdy Kalafa zpíval Jura Olejníček a Turandot Hana Janků, tak ta proměna opery u nás je od té doby dost razantní. Tenkrát mě do toho sborového angažmá přijímal František Jílek, úžasný dirigent i šéf. Šéfové měli v těch dobách v divadle vždy celou svoji éru, třeba dvacet let. Takže tam byla vize dramaturgická, ale i práce s orchestrem a s ansámblem, se sólisty – to všechno bylo poznat. Dneska se mnohé ale dost hekticky mění, což je samozřejmě nešťastné. Každý nový šéf má svoji představu, svoji koncepci, takže často všechno, co bylo před ním, smete ze stolu a začne dělat něco nového. Ale bohužel to dělá rok, dva a pak se to zase změní.

(Dokončení zítra)