Ohlédnutí Richarda Haana aneb Zpěvák z kavárny v opeře (2)

(Dokončení)

Řekněte, čím to je, že jste vydržel tak dlouho zpívat? Určitě to musí být dobrou hlasovou technikou – jak jste k ní přišel? Tu jste získal u při soukromých hodinách u pana Tučka nebo to je spíš intuitivní záležitost? Dar?

Určitě jsem měl výhodu, že jsem si pedagoga mohl vybrat. Když studujete na škole, tak si toho, kdo vás učí zpívat, vybírat nemůžete. Když někdo neučí dobře a ničí svým žákům hlas, tak prostě máte smůlu. Kdežto při privátním studiu si kantora vybírat můžete. Já jsem měl to štěstí, že se mě ujal Renda Tuček, který hodně pracoval s dechem, což je základ, a na školách se to přitom moc neučí. No a další štěstí jsem měl, že jsem narazil na profesorku Švábovou v Ústí nad Labem. Ti dva mě takříkajíc postavili na nohy. Ta technická příprava je samozřejmě velmi důležitá, zvlášť proto, že hlas operního zpěváka zvlášť v našich poměrech je nesmírně vytěžovaný. Zpívá se a hlavně tehdy se zpívalo najednou všechno, od barokní opery přes romantickou a veristickou až po operu moderní. Pokud je ale hlas dobře vedený, tak by se měl lety takzvaně prozpívat, dozrát.

Zažil jste během své kariéry někdy období, kterému se říká hlasová krize?

Naštěstí jsem to neměl. Samozřejmě, zdaleka ne vždy je zpěvák zdravotně dobře disponovaný, občas musí zpívat i v indispozici, čímž si moc neposlouží. Mě ale vždy hodně frustrovalo, když jsem musel nějaké představení odříci. Občas jsem proto v indispozici zpíval, z toho potom někdy problémy být mohou, ale za ta moje léta u opery jich aspoň u mě bylo myslím minimálně.

Role, které vám přidělovali, jste bral úplně všechny nebo jste některé odmítal?

Dřív to fungovalo tak, že si člověk nemohl dovolit odmítat. Zvlášť na oblasti bylo sólistů málo a museli proto zpívat úplně všechno.

Nikdy jste tedy žádnou roli nevrátil?

(dlouze přemýšlí) No, v některých z těch moderních oper jsem nezpíval rád, ale že bych vyloženě odmítl role, to ne. Spíš jsem naopak o některé role sám stál a nebylo mně umožněno, abych je zpíval. Třeba v Rigolettovi jsem jako první roli dělal Monterona, pak Ceprana, Marulla a teprve až potom jsem se dostal k Rigolettovi. Tendenci jsem měl odmítat ty malé role, to hlavně v případech, kdy jsem měl nabídky z jiných divadel a v domácím souboru jsem byl přitom blokovaný na dva tři měsíce kvůli nějaké malé roli.

Moderní opera – proč vám nesedí? Nezajímá vás?

Jsou věci, které jsou zajímavé, i po harmonické stránce. Ale myslím, že ten můj nevztah pramení z toho, že moderní skladatelé často píší velmi necitlivě z hlediska hlasu.

Když teď o tom rychle přemýšlím, co jste alespoň v poslední době zpíval v moderních operách a napadá mě jedině Smrt Klinghoffera. Třeba tenhle druh muziky se vám nelíbí? Nezpívá se vám dobře?

To byla velice zajímavá opera, i když zpívání pro mne to bylo velmi vypjaté a ve vysoké poloze, ale ta role zase nebyla tak obsáhlá. To byla skutečně jedna z mála moderních oper, která zajímavá hudebně byla.A z těch dalších modernějších, ve kterých jste zpívat musel, a které vám přitom nesedly?

Tak to jich byla celá řada (smích).

Třeba?

To byla celá plejáda autorů, třeba takový Vacek – v jeho operách jsem navíc zpíval menší role, takže to mě deptalo dvojnásobně. Musím ale třeba vzpomenout na Pauerovu Zuzanu Vojířovou, což je moderní opera, ale velmi zpěvná.

Neštěstí je také v tom, že moderní skladatelé často sice vyklenou nějakou melodii, arioso, ale najednou jakoby se zalekli, že se jim bude vyčítat, že nejsou dostatečně moderní, tak to celé dalšími tóny jakoby zašpiní. Takže to potom kroutí uši, špatně se to učí, špatně se to zpívá. Prostě je to takové samoúčelné. Nikdy jsem proto třeba nepřilnul k Cikkerovi, ale třeba v Suchoňově Svätoplukovi jsem Mojmíra zpíval velmi rád, i když pro baryton byl velmi exponovaný.

A co Janáček?

To už je zase jiná kapitola. Toho mám pochopitelně velice rád…

Moc jste Janáčka ale neužil, že? Pamatuji si snad jen vašeho Revírníka…

Ano, Revírníka jsem zpíval v několika inscenacích. Pak to ale byl ještě Mrtvý dům v Kaločově inscenaci, Věc Makropulos – v té jsem si bohužel zazpíval jenom jednou, no a pak jsem se ještě před lety dostal ještě k jeho první opeře, k Počátku románu…Teď odjinud: nechtěl jsem náš hovor hned začínat mimodivadelními aktivitami, navíc na vaše plávání a otužilectví se vás novináři určitě ptají nejčastěji. Ale už jste se toho i sám teď dotknul…

S plaváním jsem začal v deseti letech, v Písku na jezu, kde jsem se tehdy málem utopil. Ale ještě to léto jsem se plavat naučil. Nikdy jsem neplaval závodně, jsem samouk, žádné zvláštní fyzické dispozice pro plavání nemám, je to prostě hobby, podobně jako to moje už zmíněné kolo. Když jsem se nastěhoval do Brna do Bystrce, tak jsem začal chodit k přehradě a začal zkoušet, jak se dá dlouho ve vodě vydržet. No a když začala přehrada zamrzat, tak mně bylo líto s tím přestat, proto jsem si ten led prošlapal. Ale pobyt v ledové vodě jsem nakonec značně přehnal, neměl jsem s tím žádné zkušenosti. Mé tělo tenkrát reagovalo velmi bouřlivě a navíc od té ledové tříště jsem byl pořezaný do krve. Pak jsem se ale přidal k brněnským otužilcům a hodně mě to chytlo, začal jsem jezdit na otužilecké soutěže, plaval jsem celou zimu. V létě jsme pak pokračovali dálkovým plaváním, takže jsem zkusil pro začátek deset kilometrů…

…no a La Manche vás napadl samotného nebo vás k tomu někdo postrčil?

Vzhledem k tomu, že mě jako otužilce pokřtil legendární František Venclovský a že jsem viděl v sedmdesátých letech onen jeho neúspěšný pokus, jak ho úplně polomrtvého tahali z vody, tak to jsem si naopak říkal, že La Manche ani náhodou. Bylo to totiž až k neuvěření, co to i s takovým tvrdým a otužilým chlapem, jako byl právě Venclovský, dokázalo udělat. Dlouho jsem prostě měl v dálkovém plavání nastavených patnáct kilometrů, to jsem cítil, že je moje maximum a že už k tomu nepřidám ani o kilometr navíc. Pak ale přišel zlom, když v roce 1998 přeplaval Libor Laštík, toho tam doprovázel Péťa Mihola z Brna a ten přijel úplně nadšený a přesvědčil mě, že budeme plavat ve třech a uděláme štafetu. Tak do té jsem se nechal zařadit, to bylo bez nějakého konkrétního cíle. Začal jsem tedy trénovat a pak jsme dělali test v bazénu, kde jsme plavali deset či dvanáct hodin, bylo to v noci, když byl bazén volný. A tam jsem zjistil, že to je hlavně o psychice, takže jsem napřed prolomil patnáct kilometrů, pak přišlo dvacet a já poznal, že něco podobného jako La Manche možné je. Takže jsem se na něj přece jen začal připravovat…

Přišel první pokus, neúspěšný kvůli špatnému počasí, po osmnácti hodinách. Druhá výprava pak skončila po dvanácti hodinách kvůli bouřce. No a při třetím pokusu jsem poznal, že to je v mých silách, ale že u toho konce člověk kromě vytrvalosti potřebuje i sílu, aby ve finále dokázal prorvat ty proudy u francouzského pobřeží. Tak jsem pokračoval v tréninku a pak se to konečně na čtvrtý pokus povedlo…Nemějte mně to za zlé, ale mám z vás pocit, že o plavání vyprávíte raději, s větším zaujetím, než o opeře…

(směje se) Je to jenom hobby, ale dostane se to člověku hluboko pod kůži… Když jsem jel na La Manche poprvé, říkal jsem si, že je to buď a nebo. Že když se to nepovede, tak nad tím jen mávnu rukou. Jenže ono to pak je tak, že vás to už nepustí… Je to prostě magická záležitost, když se z anglického pobřeží díváte na Francii a zdá se vám to jen kousek, že to snad pomoci hrabání rukou nohou musíte dokázat…

Poslyšte, nikdy vám to nepřišlo líto, že když se v zimě ve zprávách mluví o otužilcích ve Vltavě, že u toho zmiňují taky nějakého Haana, co je od opery, ale oproti tomu když pak u opery dosáhnete nějakého úspěchu, tak se o tom často nemluví? Nikdo se to nedozví?

Opera není bulvární záležitostí, takže o ní bulvár a podobně laděné deníky příliš nepíší. Televize jí bohužel také věnuje čím dál tím méně prostoru. Ale divadla jsou zaplať pánbůh vesměs plná, takže je vidět, že divák si najde i to ,co mu není servírováno hustou reklamou. Opera je jiný svět, plný bouřlivých ,vášnivých emocí..Jsem osudu vděčný, že tento svět je součástí mého života.

Díky pane Haane za rozhovor!
Ptal se Vít Dvořák