Ohlédnutí za Festivalem tanečních filmů 2015

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Oba filmy stavějí na podobném principu, snaží se dostat co nejblíže k životu těch, které se snaží zachytit. A osobnosti dávají těmto filmům ráz. Snímek The Lady in Black je z nich syrovější. Sleduje choreografku a její soubor při tvorbě inscenace The Black Piece, ve kterém autorka zkoumá různé možnosti vnímání černé barvy jako symbolu a pokouší se odhalit její skrytou podstatu. Tanečníky nechává prožívat mezní pocity a situace, aby využila maximum z bezprostředního projevu, přitom ale trvá na přesné formě jejich projevu.Ve filmu se tvorba nové inscenace střídá s dalším úsekem, kdy kamera soubor doprovází po ruském turné s choreografií The Red Piece, a poslední rovinou je osobní život choreografky, výpověď o sobě samotné. Ann Van den Broek odhaluje své kořeny, vypráví o zvláštní rodině, ze které pochází, kde vládla na jedné straně absolutní svoboda projevu, ale na druhé straně věčný boj a referenčním rámcem života jejích členů byla ironie a sarkasmus. Choreografka se od dětství naučila být tvrdá a nezlomná, a proto požaduje totéž i od ostatních lidí. Když vypráví o sobě, dává tak divákům šanci, aby pochopili její trochu extrémní způsob práce s tanečníky. Nevíme, kolik ze vzniklého materiálu je nebo není ve filmu nakonec použito, ale je zjevné, že Ann Van den Broek netají ani svůj drsný přístup k týmu, nebrání se zobrazení reálného konfliktu, necenzuruje ani to, že prakticky na všech záběrech ji vidíme s cigaretou. Ukazuje však i svou vlídnou tvář, ve vztahu k manželovi a malému synkovi. Vzpomíná na svého bratra, který jí imponoval, ale zemřel mladý a mentálně odtržený od rodiny stižen silnou psychózou. To je jedno z témat, která se pak propisují do všech jejích choreografií, motiv osamění, neschopnosti komunikovat, šílenství v různých podobách, extrémní situace i pocity. Druhým aspektem tvorby Ann Van den Broek je silné provázání pohybu s rytmem, pro který má nadmíru vyvinutý smysl, až tak, že je někdy těžké, aby své představy s tanečníky realizovala. To vše se z filmu dozvíme, především díky autentickým pasážím čistého záznamu. Prostor k vyjádření mají i tanečníci, ale hlavní důraz je kladen na materiál vznikající přímo při práci, v reálných situacích. Kouzlo spočívá v obsahu, nikoli ve formě, která zůstává střízlivá, kamera si nehraje s dynamikou střihu a líbivými záběry, je svědkem a zprostředkovatelem. Pro českého diváka je dokument o to zajímavější, že aktuální tvorbu nizozemské choreografky může vidět na vlastní oči v podání 420PEOPLE. Phrasing the Pain je stále na repertoáru souboru a dokument může pomoci k jejímu hlubšímu pochopení.

Portrét Vincenta Patersona The Man Behind the Throne také zachycuje umělce při tvorbě. Je ale příběhem choreografa ze světa showbyznysu, který má zjevně lví podíl na slávě nejedné hvězdy popkultury, a přesto je široké veřejnosti prakticky neznámý. Opět se tu kombinuje několik rovin – s Vincentem Petersonem se pomyslný divák vydává do míst jeho dětství a dospívání, a současně sleduje vznik inscenace pro soubor Cirque du Soliel Viva ELVIS. A protože Paterson byl choreografem Michaela Jacksona nebo Madonny, je dokument plný také ukázek z jejich slavných klipů a záběrů ze soukromých zkoušek.Všechny roviny se prolínají v příjemném kaleidoskopu, z nějž choreograf a tanečník stojící „za trůny“ krále a královny popu osmdesátých a devadesátých let vystupuje jako citlivý umělec žijící jen pro svou práci. Slovo dostanou i jeho nejbližší, ale diváky zaujme především on sám, jeho hravost, jeho až dětinské nadšení při práci na nové inscenaci. Tenhle nenápadný a hravý člověk je tedy mužem, který vytvořil ta tolik charakteristická a provokativní gesta a kroky, které má publikum spojené s vystoupeními Michaela Jacksona i pobuřující taneční kreace Madonny. Procházíme celou jeho kariéru, včetně období útlumu po 11. září 2001, kdy se mašinérie showbyznysu na okamžik zadřela a i ti nejlepší tvůrci z oblasti kulturního průmyslu čelili nejistotě. V dokumentu se na rozdíl od portrétu temperamentní nizozemské choreografky nesetkáváme s konfliktními situacemi, kromě jisté fáze zklamání a rozčarování nad přístupem producentů show o Elvisovi, jimž musí Paterson přizpůsobit svou původní uměleckou vizi. V kontrastu ke světu velkých hvězd a velkých produkcí pak choreograf vzpomíná na „punkové“ podmínky spolupráce s Larsem von Triedrem na filmu Tanec v temnotách, hudebně-tanečním snímku se zpěvačkou Björk v hlavní roli.

Sobotní večer skončil výběrem „toho nejlepšího“ z festivalu Cinedans… Cinedans je prestižní nizozemská filmová přehlídka a spojení filmu a tance či pohybu má prakticky neomezené spektrum možností, přesto bych byla s označením jakéhokoli výběru za best of trochu opatrnější. Hodinová projekce krátkých filmů o aktuálním vztahu oblasti filmu a pohybu jistě leccos vypovídá, je-li ovšem vůbec možné z těchto kratičkých ukázek vyvodit obecnější závěry. Jednak se zdá, že někteří tvůrci se jaksi obávají tance jako takového a raději sahají po nestylizovaném pohybu, pohybu jako obecném motivu. Ale přeci jen žánr dance for camera má slovo tanec v názvu, nejmenuje se movement for camera, proto by jeden čekal tance víc. Mladí tvůrci se zjevně nacházejí ve fázi opojení technikou, technologií a trikem – hrají si a snaží se zjistit, co všechno lze s obrazem dělat: spojit digitální projekci se slow motion technikou, využívají digitální překrývání a prolínání různých vrstev obrazového záznamu (postavy se vzájemně spojují, obraz figur je semitransparentní a podobně), někdo se dokonce vrací ke klasické animaci (žertík s názvem Tribal Punk). Jen aby se při veškeré té hře s technologií nezapomnělo na estetiku pohybu!

Některé krátké filmy měly nápad, ale ono někdy nestačí pouze mít nápad a rychle stříhat nebo si jen tak hrát se zpomaleným pohybem, když dílo nepodpoří další myšlenka, která by objasnila, proč vzniklo (třeba film z prostředí opuštěného aquaparku, kde trénuje skateboardista, by určitě mohl obsahovat nějaké sdělení, kdyby pro ně byl prostor), jindy není jasné, zda je film nadsázka nebo je míněn vážně (krátký film, kde hlavní aktér popisuje, jak objevil kouzlo tance při manipulaci s lupínkem chipsu). Bezradně působil „tanec“ odvíjejících se lepicích pásek připomínající školní cvičení na téma průkopníci sci-fi v předpočítačové éře. Skutečně prapodivný výběr. Kdybychom měli uvažovat nad tanečními styly, vychází jako jednoznačný vítěz rodina tanců street dance: od break dance po volný styl, to zřejmě láká mladé choreografy ze všeho nejvíc. Taneční battly a vůbec dynamika těchto populárních stylů představují vděčné téma a dá se s nimi dobře pracovat, protože podporují možnost rychlého střihu, který je dnes oblíbený – ostatně žijeme v klipovitém informačním světě nových médií.

Jako celek ale nabídl Festival tanečních filmů kvalitní program a milovníci tance si mohli přijít na své, jen je škoda, že návštěvnost byla o tolik menší než před dvěma lety. Snad současnému tanečnímu a filmovému umění sluší spíš artový prostor a diváci by se dali snáze nalákat. Zatím nevíme, kde se za další dva roky sejdeme, ale doufejme, že to bude opět v hojnějším počtu a za větší pozornosti médií.

Festival Tanečních filmů 23.–25. 4. 2015

Naučená bezmocnost
Režie: Michal Caban, Vojtěch Kopecký
Kamera: Přemek Kypta, Vojtěch Kopecký
Střih: Vojtěch Kopecký
© CABANI PRODUCTION, 2015
Premiéra 23. dubna 2015, Velký sál Kina Lucerna Praha

Účinkují – Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Lotte Nouwkens, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský
***

Tanec a kamera
Prezentace výsledků workshopu s Clarou van Gool
24. dubna 2015, 18.00 hod., Malý sál Kina Lucerna Praha

Tým 1  Light + Heavy
Režie: Marietta Pavlaki , Lkhagvadulam Purev-Ochir
Choreografie: Kateřina Malá
Kamera: Richard Chomo
Střih: Lucie Navráilová

Tým 2 – Zone
Režie: Norika Sefa
Choreografie: Šárka Bočková
Kamera: Siddhant Sarin
Střih: Filip Rojík
Special effects: Vojtěch Žák
Produkce: Ivelina Ivanova

Tým 3 – Proces
Režie: Johana Švarcová
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Kamera: Šimon Dvořáček
Střih: Zuzana Walterová
Zvuk: Sandra Klouzová
Asistent režie: Fiona Ziegler
Asistent kameramana: Matěj Piňos
Produkce: Eva Pavlíčková

Tým 4 – Insomnia
Režie: Kristýna Bartošová
Choreografie: Jana Vrána
Kamera: Jan Chajewski
Střih: Mária Júdová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat