Ohlédnutí za jubilejní Zlatou Prahou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nesmírně působivou byla i ukázka ze závěru baletu Malá mořská víla, která mimo jiné ukazuje i šíři Neumeierova choreografického talentu, finále baletu je naplněno expresí a důrazem na herecký výkon hlavní protagonistky a nese se zároveň v téměř surrealistickém duchu. Neumeier využívá filmové záznamy také přímo při choreografické práci: jak sám přiznal, získává tak větší odstup od svého díla, tanečníky však nenechává studovat choreografii z videa. V Hamburském baletu je zaměstnáno několik notátorů, kteří zanášejí jeho balety v Benešově notaci, takže je pak možné balet přenášet prostřednictvím zápisu a tanečníci nejsou konfrontováni s vizuálními záznamy, aby si každý mohl vytvořil individuální interpretaci své postavy.

Večer s Johnem Neumeierem moderovala Yvonna Kreuzmannová a doprovodem významnému hostu byla Adéla Pollertová, která působila v Hamburském baletu jako sólistka před svým příchodem do pražského Národního divadla. Přispěla také vzpomínkou na jejich společnou spolupráci a mimo jiné byla choreografovi společnicí po dobu jeho pobytu v Praze.

Ohlédnutí…

Festival Zlatá Praha skončil 16. října slavnostním vyhlášením vítězných snímků. Cenu Grand Prix Golden Prague si odnesl snímek Cesta životem: Sir Georg Solti, dokument o významném dirigentovi s maďarskými kořeny, mimo jiné hudebním řediteli Chicagského symfonického orchestru. Cenu diváků získal dokumentární film Daria Klimentová – Život v tanci mapující několik uplynulých let v životě slavné primabaleríny. Režisér Martin Kubala jím navázal na dřívější snímek Daria Klimentová – Po světě na špičkách z roku 2006, který byl stejným typem časosběrného dokumentu, oblíbeném formátu naší domácí dokumentaristiky. Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 putuje k tvůrcům snímku Tanec z celého srdce: dokumentu švédské SVT, která sledovala působení Matse Eka u kubánského souboru Danza contemporanea, umělecký i osobní vklad do společné práce, konfrontaci s každodenní realitou a problémy, stejně jako společné zapálení pro umění. Snímek dokáže přiblížit divákovi kus života z trochu jiného světa na dosah ruky. Cena České televize patří snímku Grand opera – Verdi, zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin získal dokument Mezi: Isang Yun v Severní a Jižní Koreji o avantgardním korejském skladateli. Další ocenění, Český křišťál – kategorie 1 (Performing Arts) získalo Jezero, záznam představení upravené verze Labutího jezera v podání souboru Les Ballets de Monte Carlo a jeho uměleckého šéfa Jeana-Christopha Maillota. Jeho tvorba není českým divákům neznámá, pražské publikum jednak pamatuje hostování jeho souboru s baletem Romeo a Julie, jednak se s jeho tvorbou může konfrontovat v inscenaci Popelky v Národním divadle. Jezero je z podobného soudku, konstituováno v duchu moderního tance, v jehož rámci se ale choreograf nezříká práce na špičkách a základních atributů příběhu, přichází ale opět se strohým vizuálním řešením. Český křišťál – kategorie 2 (Dokumentární pořady o hudbě a tanci) získal film Bach: Vášnivý život.

Ze snímků, které byly na festivalu uvedeny, stojí za zmínku také extravagantní Hip-Hop Labutí jezero uvedené i v rámci Golden Prague Premieres. Svérázná současná choreografie Fredrika Benke Rydmana čerpá z hip hopu a dalších oblíbených tanečních technik blízkých srdci dnešní mládeže. Je to ale Labutí jezero jen pro otrlé.

Rudovous coby drogový dealer a pasák, čtyři labutě v čele s Odettou coby na drogách závislé prostitutky, princ jako zbohatlický synek z řad zlaté mládeže, to by divák pochopil jako tematické přiblížení dnešku, co ale asi málokdo přijme za své, je kombinace Čajkovského s elektronickou hudbou a populárními songy. Produkce je ale prý úspěšná, vystupují v ní nikoli baletní umělci, ale tanečníci street dance (v projektu jsou role asi pro čtrnáct účinkujících) a za vytvořením tohoto snímku stojí veřejnoprávní televize. Některé momenty inscenace jsou působivé, například scénografie využívající pohyblivé kulisy ponuře laděné do steampunkového looku, které se jednoduše posouvají na tazích sem a tam a tanečníci využívají prostor a skuliny mezi nimi. Některé momenty choreografie vyvolají smích situační komikou, ale snímek chvílemi budí dojem, že ani tanečních stylů nebylo využito v plné míře jejich možností, jsou tu například prvky break dance, ale rozhodně ne na úplně mistrovské úrovni. Nepochybně jde o snímek, který divákovi hned tak nevymizí z paměti, ačkoli mu těžko zůstane spojen s pojmem Labutího jezera jako pohádkového baletu.Několik záznamů tanečních inscenací přineslo naopak tradiční obraz baletních děl, například původní ruskou verzi baletu Romeo a Julie choreografa Leonida Lavrovského nebo Louskáčka v choreografii Rudolfa Nurejeva. Klasická dokumentaristická práce je pak třeba film William Forsythe: Mysl, tělo, protiklad italské režisérky Francescy Pedroni, ukazující choreografovu práci s pohybovou studií v netradičním kontextu, způsob, kterým se vžívá do procesu, v němž je současně tvůrcem i výzkumníkem. Zákulisí baletu přibližuje krátký dokument Louskáček – za scénou režiséra Floriana Gebauera, který příjemně doplňuje právě záznam Nurejevovy produkce, kterou nastudoval Manuel Legris, de facto hlavní postava dokumentu. Množství záznamů inscenací baletních, operních a koncertních děl, stejně jako dokumentů o tvůrcích i interpretech je na Zlaté Praze závratné. Je obdivuhodné, že festivalová porota je schopná přihlášená díla zhlédnout i objektivně zhodnotit, řadový návštěvník jen zalituje, že festival trvá pouhých pět dní, kdy nemůže obsáhnout celou nabídku audiovizuálních materiálů.

Festival Zlatá Praha je za námi a nezbývá než popřát mu všechno nejlepší do dalších padesáti let.

Foto archiv, Mikuláš Křepelka, Zlatá Praha

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat