Ohlédnutí: Zlatá Praha roztančená

Včera večer skončil padesátý druhý ročník mezinárodního festivalu televizní tvorby Zlatá Praha. Slavnostní koncert a vyhlášení výsledků naposledy rozzářily Novou scénu Národního divadla, která letos Zlatou Prahu hostila. Na několik dní se proměnila ve videotéku, kinosál i kongresové centrum v jednom, ale festivalový program byl štědře servírován ještě na dalších místech. Po tři odpoledne a večery se tanec usadil v prostorách Nákladového nádraží Žižkov a zároveň bylo zapojeno multikino CineStar Anděl, kde se konaly projekce některých soutěžních snímků. Sledovat kompletní program v zásadě nebylo ani fyzicky realizovatelné, ale mohl uspokojit větší škálu diváků.Do soutěžní části bylo letos přihlášeno sedmdesát dva snímků, kterým letos jednoznačně dominovala hudební tematika. Dokumentů o tanci či záznamů tanečních inscenací bylo málo, a tak se asi ani není co divit, že ceny si nakonec rozebraly snímky hudební, ačkoli jistě zaslouženě. Vyhlášení vítězů bylo přenášeno živě Českou televizí na stanici ČT art, takže nejde o žádné tajemství, ale rekapitulujme. Cenu Nadace VIZE 97 a současně i Český křišťál v kategorii Performing Arts si odnesl snímek z české produkce, záznam inscenace opery Věc Makropulos, již má na repertoáru Národní divadlo Brno v režii Davida Radoka. Brněnské studio České televize přistoupilo k natáčení ve stejném duchu jako inscenátoři samotného díla, takže jejich práce je jakousi extenzí divadla v audiovizuálních prostředcích. Cenu České televize získal německý dokument Mýtus tenoru, Český křišťál v kategorii Dokument rovněž německý snímek, Virtuozita. O Zvláštní ocenění za mimořádný umělecký počin se dělí záznam operety Krásná Helena z Francie a německá Mise Mozart – Lang Lang a Nikolaus Harnoncourt. Grand Prix byl oceněn německý dokumentární portrét Život, který miluji – klavírista Menahem Pressler. Festival ozdobila také Cena za celoživotní dílo, kterou převzala legendární herečka a pěvkyně Soňa Červená, jedna z nejobletovanějších hvězd letošního ročníku festivalu.

Krásná setkání
Vraťme se ale o několik dní zpět k některým vrcholům programu a celého dění. Ačkoli je z podstaty věci vrcholem každé soutěžní přehlídky vyhlašování výsledků, atmosféra festivalu kulminovala na Nové scéně už v pátek večer. Nejprve byli diváci pozváni na setkání – recitál Soni Červené (na Nové scéně byla po dva dny umístěna také výstava jejích fotografií.) Půlhodinový program se nesl ve znamení hudby Bohuslava Martinů a jeho fascinace lehkými hudebními žánry meziválečné éry, zejména populárními tanci. V úvodu klavírista Karel Košárek interpretoval živě a zaníceně cyklus Film en miniature – šest skladeb pro sólo klavír z roku 1925, než se na jevišti objevila sama umělkyně. Tato neuvěřitelná dáma oslavila před nedávnem devadesáté narozeniny, ale energie a jistota, s jakou se pohybuje (nejen) na jevišti by jí mohlo závidět mnoho o desítky let mladších žen. Na programu byla klavírní verze Kuchyňské revue, kterou známe především z různých tanečních zpracování, neboť jde vlastně o balet. Rozverná skladba dokládající schopnost hudby vyprávět příběh stejně barvitě jako slova byla doprovázena původním veršovaným textem, jehož autorem je libretista J. L. Budín (vlastním jménem Jan Löwenbach). To byl právě part Soni Červené. Několik diváků se ze sálu během produkce vytratilo, ale je trochu nepochopitelné proč, protože v katalogu festivalu je program jasně popsán, a snad musí každý alespoň tušit, že Kuchyňská revue není vokální skladba a že půjde o recitaci!? Soňa Červená byla ve své kariéře stejně tak vynikající pěvkyní jako herečkou a nechat se provést tímto dílem jejím prostřednictvím je zážitek stejný, jako kdyby měla pěvecký recitál. Nejen že můžeme stále obdivovat sílu jejího hlasu při deklamaci, ale i způsob, jakým se vžívá do postav této jazzové frašky. Po jevišti se pohybuje s lehkostí, hraje celým tělem, gestikuluje a polidštěné předměty z Kuchyňské revue jejím prostřednictvím opravdu žijí.

Jakmile skončil podvečerní recitál, začali se před vchodem do sálu šikovat první návštěvníci dalšího programu, který měl začít až za hodinu a půl: Pocta Jiřímu Kyliánovi. Večer byla nachystána premiéra dokumentu režiséra Martina Kubaly, kterou jsme měli možnost před časem zhlédnout s hrstkou „vyvolených“ v předpremiéře. Kromě představení tohoto dlouho očekávaného filmového portrétu byly na programu další dva krátké filmy, na kterých se autorsky či režijně podílel Jiří Kylián sám a pak samozřejmě návštěvníky lákala jeho samotná přítomnost. Jiří Kylián je nejen choreografická legenda, ale také neobyčejná osobnost, která přitahuje publikum jako magnet. Přesto, nebo právě proto, že jeho veřejné vystupování je prodchnuté především velkou skromností a vnitřní noblesou. Kolik zájemců se přišlo na Poctu podívat, nelze přesně spočítat, nicméně jich bylo asi tak dvakrát tolik, než mohla kapacita divadelního sálu Nové scény pojmout. A tak se nejen sedělo na sedadlech, ale také sedělo a postávalo na zemi a na schodech až ke dveřím, nemluvě o davu, který se dovnitř nedostal vůbec. Samotný dokument byl v katalogu videotéky, takže panika nebyla na místě, ale nikdo si nechtěl nechat ujít možnost Jiřího Kyliána alespoň krátce vidět. Dostat do jednoho divadla několik tříd z různých konzervatoří s jejich pedagogy, baletní sólisty i contemporary tanečníky a ještě zájemce, kteří profesně s oborem nic společného nemají, byl pro jeden večer neproveditelný úkol.

Projekce dokumentu měla u publika velký úspěch. Film s prostým názvem Jiří Kylián byl sondou do „odcházení“ mistra choreografa z pozice šéfa i šéfchoreografa Nederlands Dans Theater, kterou předal do mladších rukou. Mapuje přípravu posledního večera složeného z jeho děl, je malým pohledem do principů jeho tvorby a dotýká se několika málo aspektů jeho životního příběhu, ačkoli o životopisný snímek vůbec nejde. Ukazuje na malé ploše velmi mnoho – nejen části Kyliánových choreografií, ale také jeho klidný, a přece maximálně motivující způsob práce s tanečníky. Odhaluje základní myšlenky, jež stojí za celou jeho tvorbou: Jiří Kylián vysvětluje, že podstatou života i věčným námětem choreografií, jimiž desítky let zásobí diváky, jsou vztahy a sdílení. A mnohem víc nechává film skrytého, což je snad příslibem do budoucna. Ostatně, o tomto dokumentu a jeho vyznění jsme již psali dříve.Novinkou pro všechny diváky byly dva krátké filmy, na nichž Jiří Kylián pracoval v nedávné době. V obou do hlavní úlohy obsadil svou manželku, tanečnici Sabine Kupferberg a jsou prodchnuty zvláštní směsí absurdity, melancholie i optimismu. Film Between Entrance and Exit v režii Borise Pavala Conena, začíná téměř jako horor: domem plným starého zaprášeného nábytku prochází žena ve staromódních šatech a ve starých zrcadlech kromě vlastní tváře začíná vídat obraz cizího muže i sebe samé v jeho objetí. V surreálném pokračování jejich příběhu záhy ztratíme přehled o tom, co je skutečnost a co představa, co – a kdo – se komu zdá. Dva klauni u klavíru v nefalšované grotesce se mění v milence. V záplavě zmačkaných milostných dopisů se fyzické sblížení podobá spíše boji. Film si hraje s estetikou krásy a ošklivosti v jednom, přetváří časoprostorové vztahy do neskutečna. Kamera je nemilosrdná ke každé vrásce na tváři a provokuje. Nastoluje totiž téma, které naše civilizace zatlačuje do pozadí svým největším omylem, jímž je kult mládí a krásy. Je život se všemi svými projevy rezervován jen pro mladé, končí snad v určité fázi a mění se po svůj zbytek v čekání na smrt? Jistěže ne, ale mainstreamová kultura se nám právě tohle snaží vemlouvat všemi prostředky a médii, jež zná. A kdo jiný by proti tomu měl bojovat svou výpovědí než umělci? Směs absurdních situací a naturalismu činí ze snímku Between Entrance and Exit syrovou výpověď o věku, vzpomínkách, touze po lásce a blízkosti druhého člověka.

Černobílý kratší film Schwarzfahrer v režii Jiřího Kyliána naráží na obdobné téma. V historické pražské tramvaji rozehrává krátký němý příběh o setkání starší ženy s mladým přitažlivým mužem. Rychlý střih spojený se zpomalenými i zrychlenými záběry opět rozrušuje jakoukoli časovou linku a prostorovou perspektivu. Šestiminutovou miniaturu doprovází tklivá píseň Franze Schuberta, která ještě umocňuje melancholickou atmosféru. Ani jeden z filmů není taneční, ale přesto vypráví pohybem a spojuje je rovněž krátce využitý motiv společenského tance jako symbolu vášně, nejužšího sblížení. Mimochodem řečeno, úspěch Jiřího Kyliána jako choreografa leží kromě unikátního vnímání hudby a fantazie konkrétněji v jeho schopnosti vidět svět očima výtvarníka. Proto dokáže naservírovat divákům bohatý obraz na jevišti i na plátně a určitě bychom nelitovali, kdyby se filmová tvorba stala jeho novým vyjadřovacím prostředkem.

Tanec na obrazovce i živě
O kolik méně tance Zlatá Praha nabídla ve svém soutěžním programu, o to více jím byl přeplněný doprovodný program. Ne že by nebyla zajímavá ani filmová soutěžní produkce, v nabídce byl například nedávno pořízený záznam pražské inscenace Romea a Julie Petra Zusky, na kterém se vedle České televize koprodukčně podílela francouzská stanice Mezzo a byl již odvysílán na jejím kanálu Arte. V současnosti je příjemným a aktuálním trendem přistupovat k živému umění tvůrčím způsobem i při pořizování záznamů. Vznikají tak nová umělecká díla s autorským vkladem, který jde za pouhé zaznamenání divadelní události.

Z dalších záznamů stojí za zmínku třeba choreografie Belgičanky Anny Teresy de Keersmaeker Déšť spojující odlehčený pohybový slovník plný běhu a vzdušných skoků s minimalistickou hudbou Steva Reicha. Z hlediska propojení tance a moderních technologií byl nejpozoruhodnějším záznamem tanečního díla Pixel z choreografické dílny Mourada Merzoukiho, který je šéfem jednoho z francouzských Choreografických center. Mužná choreografie spojuje žánr contemporary se streetovými technikami: jeho tanečníci skvěle ovládají break dance a s izolacemi v pohybovém slovníku se patrně už narodili. Inscenace je však pro nás zajímavá především tím, jakým způsobem zachází s interaktivní projekcí, která na tanečníky reaguje v reálném čase. Projekční plochou je střídavě plátno před a za tanečníky i podlaha, takže se pohybují v jistém imaginárním světě, který si dotvářejí vlastním pohybem. Podobný princip použili u nás před několika lety tvůrci inscenace Antikódy. Je zřejmé, že technologie, kterou má k dispozici Mourad Merzouki, je mnohem citlivější na detekci pohybu, reaguje na drobné nuance a bleskové změny, tudíž dovoluje kombinaci s velmi rychlým, dynamickým pohybem. Na druhou stranu ji ale inscenace používá ryze vizuálně, a ne jako součást sdělení divákovi, spíš si s ní hraje. To je stále stránka, kterou většina choreografů nějak není s to pojmout: projekce a moderní technologie, ačkoli se v posledních desetiletích masově rozšířily, se staly většinou jen prodlouženou rukou scénického designu, ne však plnohodnotnou jevištní složkou s vlastním obsahem a znakovostí. Mění se technologie, ale funkce – dekorace – zůstává vlastně stejná. Potud je prvenství českého divadelnictví dodnes nezcizeno.

Jak jsme již řekli, po tři dny festivalu každé odpoledne a večer ožívalo tancem Nákladové nádraží Žižkov, ačkoli konkurence byla vysoká, zejména v pátek, kdy byla Nová scéna v obležení fanoušků Jiřího Kyliána. Pod hlavičkou ČT art naživo se Žižkov podařilo roztančit třemi různými styly, ve čtvrtek ve znamení streetových technik, v pátek jako setkání se současným tancem, v sobotu v rytmu swingu. Sobota znamenala také Zlatý den Zlaté Prahy, kterým ožila piazzetta Národního divadla. Program zahrnoval i hudební čísla, ale tanec měl jednoznačně přednost. Od deseti hodin dopoledne až do setmění se konala krátká vystoupení i taneční workshopy všech myslitelných stylů. Balet Národního divadla se programu zúčastnil svou baletní dílnou pro veřejnost, kterou diváky tradičně provedla Adéla Pollertová a ukázky z klasického tréninku předvedli Nikola Márová a Michal Štípa.

Nechyběly umělecké školy a konzervatoře, své „zástupce“ tu měla Akademie múzických umění z kateder tance i pantomimy, představila se Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Bohemia Balet i Taneční centrum Praha / Balet Praha Junior. Jeho vystoupení bylo pozvánkou na nový program, který uvede poprvé 25. října ve Stavovském divadle. Pozvánku na premiéru připravil také Pražský komorní balet, který představí nové choreografie této sezony 18. října tamtéž. Ukázka slibuje směřování k současnému tanci ukotvenému v moderních technikách. Jedna okolnost však trochu brání věnovat se vystoupením podrobněji: ačkoli bylo jeviště na piazzettě postaveno v úctyhodné výšce, pokud jste nestáli přímo u pódia, viděli jste tanečníky pouze od pasu nahoru, takže choreografie postavené na práci nohou, natož obsahující floor work, byly vlastně napůl neviditelné. Což se ovšem nadá říct o úplně závěrečném vystoupení, protože na konci posledního bloku, jenž byl ve znamení pohybu jako akrobacie, jsme zhlédli „wall dance“, akrobatické číslo na stěně provozní budovy Národního divadla, které na lanech předvedli Tomáš Pinter a Eliška Brtnická. Samozřejmě, že u těchto stylů už se dostáváme do problematických vod při určování, co je, a není tanec, pohybové divadlo, podívaná, umění… Dospěli jsme ale do určité individualizované fáze, kdy má každý právo si definice formulovat jako divák sám, protože vše záleží na tom, jaké funkce pro něj umění musí či nemusí plnit. Vystoupení na piazzettě bylo v neposlední řadě pro účastníky reklamou, protože každý měl na svá vystoupení prostor jen v rozmezí deseti až dvaceti minut, takže kdo se chce s tvorbou toho kterého z nich seznámit víc, musí vyrazit do divadla nebo na taneční sál (nezapomínáme na společenské tance a další techniky).
Závěrečný večer
Gala večer spojený s vyhlášením vítězů soutěžní filmové přehlídky mohli diváci sledovat i na televizních obrazovkách, ale nic se jistě nevyrovná přímému zážitku. Taneční, baletní a hudební čísla byla vkusně vybrána a podařilo se je zakomponovat i do scénografického řešení scény, která byla přeci jen značně zúžená oproti své běžné šířce. Protože zahajovací večer patřil narozeninám Taneční konzervatoře, bylo vzpomenuto i výročí Akademie múzických umění, jež letos slaví stejných sedmdesát let. Hosty večera byli tedy také její dva absolventi, kteří se tak stali zástupci této významné kulturní a vzdělávací instituce. Nejprve klavírní virtuóz Martin Kasík přednesl Preludium B dur Sergeje Rachmaninova, a dále se představila klarinetistka Ludmila Peterková v Capricciu Heinricha Suttenmeistera. Ostatní program však opět patřil tanci.

Krátké stepařské číslo členů souboru Project Wings, který vede tanečník Pavel Strouhal, vystřídala ukázka z repertoáru Laterny magiky z inscenace Human Locomotion. S ohledem na televizní přenos a hladinu osvětlení v sále nemohl vyniknout světelný design, který jinak počítá se zcela ztemněným sálem a vizuálně dotváří dynamiku choreografie. Balet Národního divadla uvedl dvě čísla. Jednak fragment z práce Jacopa Godaniho Reflections on the Fate of Human Forms, která by na Nové scéně vynikla, kdyby zde byla uváděna. Dostává se tu blíž k divákům, čímž se zesiluje pocit bezprostředního kontaktu s interprety. Hlavní devizou tohoto opusu, který se z hlediska pohybového materiálu silně inspiruje v rané tvorbě Williama Forsytha, a proto v jistém směru není příliš původní, spočívá právě v interpretaci. Tanečníci jsou tímto kusem zcela pohlceni, a proto si jej tolik užívá i publikum. A zcela mimo aktuální repertoár se objevila v programu klasická variace, a to z Dona Quijota, adagio z Grand pas de deux Kitri a Basila, které zatančili Nikola Márová a Michal Štípa. Jako vždy v partnerské souhře a s neutuchajícím espritem.

S krátkým sólem se v programu představila vítězka Eurovizí soutěže mladých tanečníků Viktoria Nowak. Tato soutěž je organizována Evropskou vysílací unií, proto je její připomenutí v rámci televizního festivalu plně na místě. Osmnáctiletá polská tanečnice zatančila neoklasickou variaci Piece in Old Style Jacka Przybylowicze (v minulosti uvedlo jeho práci Národní divadlo Brno a letos se představí v Ostravě), hru s křehkým a pružným tělem. Šimon Kubáň vytvořil pro večer krátkou choreografii Docs&Pics, která měla zřejmě symbolizovat život bující ve složkách počítačové paměti. Pohyb zdůrazňuje pružnost a pohotovost v přenášení váhy, tanečníci se na chvíli stávají jedním tělem, chvíli jsou samostatnými jednotkami. I úplný závěr patřil současnému tanci, číslo pro šest tanečníků připravila Ivana Hannichová, která v choreografii Resolved nechala vyniknout silovou stránku tance. Ačkoli byli interpreti v kontrastu oblečeni do dlouhých červených sukní, pohybově se jednalo o mužný tanec až s akrobatickými prvky, který si každý ozdobil sólem nejlépe vystihujícím jeho osobní styl. Diváci přijali nadšeně celý program včetně tohoto závěru a snad si jej užilo i publikum televizní.

Festival Zlatá Praha se rozrůstá do úctyhodných rozměrů a jeho doprovodný program má v této šíři šanci oslovit nové publikum. Není divu, že jde o událost, jejíž příprava zabírá celý zbytek roku, ale těchto několik intenzivních dní za to stojí. Jeden z velkých svátků milovníků hudby a tance končí a nejlepší ze všeho bude začít se rovnou těšit na další ročník.

Zlatá Praha 2015

filmy:
Jiří Kylián
Kamera a režie: Martin Kubala
Námět: Jaroslav Bouček
Scénář: Kateřina Knappová, Martin Kubala
Produkce: BUC-FILM, Česká televize, Punkchart Films

Between Entrance and Exit
Koncept, choreografie, scénický design: Jiří Kylián
Režie: Boris Paval Conen
Hudba: Han Otten
Kostýmní design: Jiří Kylián (koncept), Joke Visser (realizace)
Kamera: Martijn van Broekhuizen
Performeři: Sabine Kupferberg, David Krügel

Schwarzfahrer
Režie: Jiří Kylián
Kamera: Jan Malíř
Hudba: Franz Schubert: Nacht und Träume
***

Slavnostní večer k zakončení festivalu

Martin Kasík (klavír)
Sergej Rachmaninov: Preludium B dur, op. 23, č. 2

Project Wings
Choreografie: Pavel Strouhal
Tančí: Klára Kočárková, Jan Bursa, Pavel Strouhal

Human Locomotion
Choreografie: Jan Kodet
Hudba: Petr Kaláb
Tančí: Pavlína Červíčková, Anna Dvořáková, Zuzana Herényiová, Tereza Chábová, Tamara Kšírová, Libor Kettner, Jakub Sadílek, Alex Sadirov, Adam Sojka, David Stránský

Reflections on the Fate of Human Forms
Choreografie: Jacopo Godani
Hudba: 48nord
Tančí: Mythus Deneux, Maria Dorková, Ondřej Vinklát, Guido Sarno, Morgane Lanoue, Lenka Hrabovská, Tereza Kučerová, Petr Strnad

Ludmila Peterková (klarinet)
Heinrich Suttermeister: Capriccio pro klarinet

Piece in Old Style
Choreografie: Jacek Przybylowicz
Hudba: Henryk Mikolaj Górecki
Tančí: Viktoria Nowak

Docs&Pics
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Umio
Tančí: Jaroslava Janečková, Kristýna Stránská, Vojtěch Rak, Péter Rovó

Ludwig Minkus: Don Quijote
(adagio z Grand pas de deux Kitri a Basila)
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Nikola Márová a Michal Štípa

Resolved
Choreografie: Ivana Hannichová
Hudba: Nathan Langer
Tančí: Matyáš Ramba, Tomáš Smička, Alex Sadirov, Rafael Del Busto, Patrik Čermák, Libor Kettner

www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha/

Foto archiv, Zlatá Praha