Ohlédnutí: Zlatá Praha roztančená

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Projekce dokumentu měla u publika velký úspěch. Film s prostým názvem Jiří Kylián byl sondou do „odcházení“ mistra choreografa z pozice šéfa i šéfchoreografa Nederlands Dans Theater, kterou předal do mladších rukou. Mapuje přípravu posledního večera složeného z jeho děl, je malým pohledem do principů jeho tvorby a dotýká se několika málo aspektů jeho životního příběhu, ačkoli o životopisný snímek vůbec nejde. Ukazuje na malé ploše velmi mnoho – nejen části Kyliánových choreografií, ale také jeho klidný, a přece maximálně motivující způsob práce s tanečníky. Odhaluje základní myšlenky, jež stojí za celou jeho tvorbou: Jiří Kylián vysvětluje, že podstatou života i věčným námětem choreografií, jimiž desítky let zásobí diváky, jsou vztahy a sdílení. A mnohem víc nechává film skrytého, což je snad příslibem do budoucna. Ostatně, o tomto dokumentu a jeho vyznění jsme již psali dříve.Café NONA - přenos ze sálu při projekci filmu Jiří KyliánNovinkou pro všechny diváky byly dva krátké filmy, na nichž Jiří Kylián pracoval v nedávné době. V obou do hlavní úlohy obsadil svou manželku, tanečnici Sabine Kupferberg a jsou prodchnuty zvláštní směsí absurdity, melancholie i optimismu. Film Between Entrance and Exit v režii Borise Pavala Conena, začíná téměř jako horor: domem plným starého zaprášeného nábytku prochází žena ve staromódních šatech a ve starých zrcadlech kromě vlastní tváře začíná vídat obraz cizího muže i sebe samé v jeho objetí. V surreálném pokračování jejich příběhu záhy ztratíme přehled o tom, co je skutečnost a co představa, co – a kdo – se komu zdá. Dva klauni u klavíru v nefalšované grotesce se mění v milence. V záplavě zmačkaných milostných dopisů se fyzické sblížení podobá spíše boji. Film si hraje s estetikou krásy a ošklivosti v jednom, přetváří časoprostorové vztahy do neskutečna. Kamera je nemilosrdná ke každé vrásce na tváři a provokuje. Nastoluje totiž téma, které naše civilizace zatlačuje do pozadí svým největším omylem, jímž je kult mládí a krásy. Je život se všemi svými projevy rezervován jen pro mladé, končí snad v určité fázi a mění se po svůj zbytek v čekání na smrt? Jistěže ne, ale mainstreamová kultura se nám právě tohle snaží vemlouvat všemi prostředky a médii, jež zná. A kdo jiný by proti tomu měl bojovat svou výpovědí než umělci? Směs absurdních situací a naturalismu činí ze snímku Between Entrance and Exit syrovou výpověď o věku, vzpomínkách, touze po lásce a blízkosti druhého člověka.

Černobílý kratší film Schwarzfahrer v režii Jiřího Kyliána naráží na obdobné téma. V historické pražské tramvaji rozehrává krátký němý příběh o setkání starší ženy s mladým přitažlivým mužem. Rychlý střih spojený se zpomalenými i zrychlenými záběry opět rozrušuje jakoukoli časovou linku a prostorovou perspektivu. Šestiminutovou miniaturu doprovází tklivá píseň Franze Schuberta, která ještě umocňuje melancholickou atmosféru. Ani jeden z filmů není taneční, ale přesto vypráví pohybem a spojuje je rovněž krátce využitý motiv společenského tance jako symbolu vášně, nejužšího sblížení. Mimochodem řečeno, úspěch Jiřího Kyliána jako choreografa leží kromě unikátního vnímání hudby a fantazie konkrétněji v jeho schopnosti vidět svět očima výtvarníka. Proto dokáže naservírovat divákům bohatý obraz na jevišti i na plátně a určitě bychom nelitovali, kdyby se filmová tvorba stala jeho novým vyjadřovacím prostředkem.

Tanec na obrazovce i živě
O kolik méně tance Zlatá Praha nabídla ve svém soutěžním programu, o to více jím byl přeplněný doprovodný program. Ne že by nebyla zajímavá ani filmová soutěžní produkce, v nabídce byl například nedávno pořízený záznam pražské inscenace Romea a Julie Petra Zusky, na kterém se vedle České televize koprodukčně podílela francouzská stanice Mezzo a byl již odvysílán na jejím kanálu Arte. V současnosti je příjemným a aktuálním trendem přistupovat k živému umění tvůrčím způsobem i při pořizování záznamů. Vznikají tak nová umělecká díla s autorským vkladem, který jde za pouhé zaznamenání divadelní události.

Z dalších záznamů stojí za zmínku třeba choreografie Belgičanky Anny Teresy de Keersmaeker Déšť spojující odlehčený pohybový slovník plný běhu a vzdušných skoků s minimalistickou hudbou Steva Reicha. Z hlediska propojení tance a moderních technologií byl nejpozoruhodnějším záznamem tanečního díla Pixel z choreografické dílny Mourada Merzoukiho, který je šéfem jednoho z francouzských Choreografických center. Mužná choreografie spojuje žánr contemporary se streetovými technikami: jeho tanečníci skvěle ovládají break dance a s izolacemi v pohybovém slovníku se patrně už narodili. Inscenace je však pro nás zajímavá především tím, jakým způsobem zachází s interaktivní projekcí, která na tanečníky reaguje v reálném čase. Projekční plochou je střídavě plátno před a za tanečníky i podlaha, takže se pohybují v jistém imaginárním světě, který si dotvářejí vlastním pohybem. Podobný princip použili u nás před několika lety tvůrci inscenace Antikódy. Je zřejmé, že technologie, kterou má k dispozici Mourad Merzouki, je mnohem citlivější na detekci pohybu, reaguje na drobné nuance a bleskové změny, tudíž dovoluje kombinaci s velmi rychlým, dynamickým pohybem. Na druhou stranu ji ale inscenace používá ryze vizuálně, a ne jako součást sdělení divákovi, spíš si s ní hraje. To je stále stránka, kterou většina choreografů nějak není s to pojmout: projekce a moderní technologie, ačkoli se v posledních desetiletích masově rozšířily, se staly většinou jen prodlouženou rukou scénického designu, ne však plnohodnotnou jevištní složkou s vlastním obsahem a znakovostí. Mění se technologie, ale funkce – dekorace – zůstává vlastně stejná. Potud je prvenství českého divadelnictví dodnes nezcizeno.

Jak jsme již řekli, po tři dny festivalu každé odpoledne a večer ožívalo tancem Nákladové nádraží Žižkov, ačkoli konkurence byla vysoká, zejména v pátek, kdy byla Nová scéna v obležení fanoušků Jiřího Kyliána. Pod hlavičkou ČT art naživo se Žižkov podařilo roztančit třemi různými styly, ve čtvrtek ve znamení streetových technik, v pátek jako setkání se současným tancem, v sobotu v rytmu swingu.Zlatá Praha na Nákladovém nádraží Žižkov Sobota znamenala také Zlatý den Zlaté Prahy, kterým ožila piazzetta Národního divadla. Program zahrnoval i hudební čísla, ale tanec měl jednoznačně přednost. Od deseti hodin dopoledne až do setmění se konala krátká vystoupení i taneční workshopy všech myslitelných stylů. Balet Národního divadla se programu zúčastnil svou baletní dílnou pro veřejnost, kterou diváky tradičně provedla Adéla Pollertová a ukázky z klasického tréninku předvedli Nikola Márová a Michal Štípa.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat