Ohnivý anděl? Ta hudba mi během zkoušek doslova rvala energii z těla

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s dirigentem Robertem Jindrou o Prokofjevově opeře i o jeho uzavírajícím se ostravském angažmá 

Dnes bude v opeře Národního divadla moravskoslezského uvedena další repríza nové ostravské inscenace Prokofjevova Ohnivého anděla, která byla premiérována koncem února tohoto roku. Na českou scénu se toto dílo vrátilo po více než třiceti letech. Hudebně je v Ostravě nastudoval a diriguje Robert Jindra.
Jaký máte vztah k hudbě dvacátého století a kdo vás při jejím poznávání nejvíce ovlivnil?

Hudba dvacátého století mne provází od doby, kdy jsem se studenty pěveckého oddělení Pražské konzervatoře nastudoval a dirigoval například operní skeč Tam a zpět Paula Hindemitha, Tři minutové opery Daria Milhauda nebo světovou premiéru miniopery Žižkovské dvojzpěvy Šimona Vosečka. To byly mé první interpretační zkušenosti s hudbou tohoto období. Nicméně k poslechu zásadních děl například Albana Berga, Arthura Honeggera, Igora Stravinského, Dmitrije Šostakoviče, Arnolda Schönberga a řady dalších jsem se postupně dostal i díky panu profesorovi Jiřímu Rumlovi, který mi vždy u klavíru se zanícením přehrál jejich stěžejní části. Pamatuji se, jak jsem poté hned běžel do Městské knihovny pro nahrávky a partitury. Pan profesor byl vždy nadšený, když jsem později hovořil, jak jsem se do této hudby zamiloval.

Přece jen, hudba tohoto období bývá často posluchačským oříškem…

U mne to byla cesta od milovaného Richarda Wagnera přes Richarda Strausse, Gustava Mahlera až k této hudbě. Bylo to také díky možnostem, které již naše generace díkybohu měla. Dostupnost nahrávek i možnost vyjíždět za hranice zhlédnout špičkové interpretace daných děl zkrátka bylo a je velké pozitivum této doby. Myslím, že dnešní generace mladých umělců, přestože tyto možnosti má, je nedokáže bezezbytku využít ke svému vzdělání a interpretačnímu rozhledu. Je to velká škoda. Pro běžného diváka-posluchače bývá hudba dvacátého století stále určitým „strašákem“. Panuje všeobecná obava, že jde o hudbu nesrozumitelnou, nemelodickou a příliš náročnou. Bohužel se to u nás týká i tvorby Leoše Janáčka, který v současnosti ve světě patří mezi nejhranější skladatele. U nás mnoho šéfů a dramaturgů operních scén často považuje nasazení jeho i dalších děl dvacátého století za divácké „harakiri“.Za vaší téměř pětileté éry v Ostravě se ale Janáčkova díla na repertoáru Národního divadla moravskoslezského pravidelně objevovala. Které z nich máte nejraději?

Každé z Janáčkových operních děl je svým způsobem specifické a zasloužilo by si samostatný rozbor. Pro mne osobně je na čelním místě Věc Makropulos, kterou jsme v Ostravě uvedli před třemi lety v zajímavém pěveckém obsazení. Vedle Evy Urbanové, která part Emilie Marty nastudovala poprvé ve své kariéře a přímo pro ostravskou operu, se tehdy představili Aleš Briscein, Peter Mikuláš a Martin Gurbaľ, Ivan Kusnjer, Jozef Kundlák, Luciano Mastro a řada dalších skvělých pěvců. Vraceli jsme také úspěšnou inscenaci Její pastorkyně režiséra Michaela Taranta z roku 2004 s obměněným obsazením – s Maidou Hundeling a Evou Dřízgovou-Jirušovou v roli Jenůfy a Yvonou Škvárovou, Nadine Secunde a Evou Urbanovou v roli Kostelničky. Uvedli jsme také Janáčkovu operní prvotinu Šárka a až do listopadu roku 2014 jsme měli na repertoáru inscenaci Káti Kabanové. Čekají nás také ještě poslední čtyři představení Výletů páně Broučkových… Janáček zkrátka do Ostravy bezesporu patří a bylo naší radostí i milou povinností o jeho operní odkaz pečovat.

Inscenace Ohnivého anděla je součástí dramaturgické řady Operní hity 20. století. Proč padla volba právě na Prokofjeva?

V rámci této řady jsme společně s dramaturgem Danielem Jägerem chtěli uvádět nejen díla Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, ale také představit tvorbu tří skladatelů, kteří díky pozvání někdejšího organizátora hudebního života a šéfa opery Jaroslava Vogela doslova uchvátili předválečnou Ostravu. Prvním z nich bylo uvedení opery Paula Hindemitha Cardillac, která se setkala s velkým ohlasem. Někteří diváci se dokonce vraceli do divadla na představení této opery opakovaně. Následoval úspěšný Život prostopášníka Igora Stravinského a nyní přichází na řadu Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva. Všechna tato tři díla nebyla předtím v Ostravě uvedena a všechna jsme také poprvé na našem území nastudovali v originálním jazyce. Není pochyb, že uvádění děl dvacátého století, pokud je vše náležitě připraveno, včetně dramaturgických úvodů, besed a setkání při hudebním výkladu u klavíru, má nezpochybnitelné místo v repertoáru a najde si své nadšené diváky.Měl jste již dříve možnost setkat se jako interpret s Prokofjevovou tvorbou?

Ohnivý anděl je mým úplně prvním dirigentským setkáním s Prokofjevovým dílem. Tuto operu jsem si již dříve oblíbil díky její mystické tajemnosti, expresivnosti a hudební barevnosti. Je to ale opera po všech stránkách velmi náročná. Po zkušenostech z předchozích projektů – mám na mysli zejména Hindemithova Cardillaca, Janáčkovu Věc Makropulos a Wagnerova Lohengrina – jsem si byl jist, že soubor a především orchestr ostravské opery je již na takto extrémně těžký úkol dostatečně připraven. V případě Ohnivého anděla jde skutečně o velmi náročnou partituru a musím přiznat, že během nastudování jsem pociťoval, že mi tato hudba doslova rve energii z těla.

V čem je partitura tohoto díla specifická?

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments