Ondřej Havelka: K režii Falstaffa se inspiruji klasickou groteskou
Národní divadlo v Brně chystá premiéru nové inscenace poslední opery Giuseppe Verdiho, Falstaffa. V době její premiéry v roce 1893 bylo Verdimu osmdesát let. Dílo skladatelovo se v ní uzavírá neobvyklým obloukem. Když propadla v Milánské La Scale v září 1840 na premiéře druhá opera Giuseppe Verdiho – komedie Un giorno di regno, ossia il finto Stanislao (Jeden den králem aneb falešný Stanislav), znamenalo to pro mladého skladatele největší katastrofu v celé jeho kariéře a málem i ukončení kariéry vůbec. Komickou operu už mezi jeho následujícími díly nenajdeme. Až na sklonku života se ke komedii vrátil. Zlákalo jej libreto jeho přítele, skladatele a libretisty Arriga Boita napsané podle slavné Shakespearovy komedie Veselé paničky windsorské s prvky dramatu Jindřich IV. stejného autora – Falstaff. Verdimu přinesl triumf. Stal se dokladem jeho kompozičního mistrovství a na rozdíl od neúspěšné komedie z počátků jeho umělecké dráhy stálicí světových jevišť. Nyní se vrací do Brna, v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Ondřeje Havelky bude mít nová inscenace premiéru 5. dubna 2023.
Ondřej Havelka má ke komediím blízko a příběh o záletném rytíři napáleném šprýmovnými paničkami je dalším z komediálních titulů nejen operních, které režíruje. Ve Fastaffovi chce rozehrát opravdovou komedii, pracovat s prvky klasické filmové grotesky, do jeho slov se zcela přirozeně prolíná bezprostřední humor. Hovořili jsme o tom, jak ho rád přidává i do vážných témat. A tak jsme se dostali i k dalším titulům, jejichž režie jej na konci této sezóny čekají ve Státní opeře v Praze – k veristickým dramatům Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggera Leoncavalla. Konec sezóny je v případě Ondřeje Havelky zkrátka ve znamení italských mistrů.
Falstaff je vaše první režijní setkání s Giuseppe Verdim. Jak vnímáte jeho dílo jako posluchač a jak jako režisér?
Verdi byl velký hitmaker, kdybych někdy dostal nabídku na La traviatu nebo Rigoletta, skočil bych hned šipku. La traviata je masterpiece, krásné, silné téma z Verdiho současnosti, nádherně napsané. Oddělení recitativů od árií, které ještě fungovalo v raných romantických operách, tady už není tak viditelné, proto by se mi to jistě krásně režírovalo. Ale na druhou stranu takové ty tragické hrdinské kusy bych možná přenechal jiným. Ale bůh ví, kam mě v životě zažene „síla osudu“…
Falstaffa děláte rád?
Falstaff je úplně jiný Verdi než ve starších známých operách. Mám takovou svoji teorii: myslím si, že Verdi byl vlastně ve svých osmdesáti letech mladými nastupujícími veristy Puccinim, Mascagnim a touto partičkou už lehce šoupán do starého železa. A tak si řekl: „Mládenci, já vám ukážu, že to umím taky.“ A napsal si svoji veristickou operu. Úplně jinou, než jaké do té doby psal. Je to brilantně napsaný kus, Verdi byl mistr kompozice. Ale zároveň si myslím, že to oba s Boitem trochu přepískli. Verdiho zadání Boitovi – napiš dialogovou operu, která bude frčet, naplnil Boito dialogy maximálně. Opera je proto hodně mnohomluvná, situace, která je divákovi jasná, se ještě slovně znovu opakuje. Škrtat tam samozřejmě nelze, dílo je hudebně dokonale prokomponováno. Pro inscenátora to tím pádem není snadné. A nejen proto, v díle jsou různé plány, které se prolínají, zpěváci zpívají přes sebe, ačkoliv by se neměli vidět, jsou tu četné ansámbly, v nichž každá postava zpívá jiný text…
To je ale v opeře obvyklé…
Ne vždycky. Veristé komponovali dialogy velmi přirozeně. V případě Fastaffa je to víc skladatelská ekvilibristika. Myslím, že starý pán trochu exhiboval. Je to dokonalé, mistrovské, ale režijně ztvárnit mnohé polyfonní ansámbly je potíž a pro diváka nebude snadné vše sledovat a neztratit se v ději.
Jak vnímáte Falstaffa jako celek v souvislosti se závěrečnou filosoficky laděnou fugou a slovy o tom, že všichni jsou směšní, že vše je vlastně fraška? Jak Sira Johna Falstaffa s jeho závěrečným nadhledem?
Autoři Falstaffa koncipovali jako komickou operu, závěrečná fuga je skutečně vybočením z příběhu, v níž všichni s nadhledem konstatují, že nejen Sir John Falstaff, ale my všichni jsme směšní; že celý svět je jenom komedie. Je to krásná katarze.
Jak budete Falstaffa inscenovat? Například Prodanou nevěstu jste přesunul z léta do zimy – od poutě k masopustu, Lišku Bystroušku v Brně jste oblékl do “civilu”, jak přistoupíte k Falstaffovi?
Musím drze říci, že ze záznamů různých inscenací Falstaffa, a to i z renomovaných operních domů, do kterých jsem nahlédl a nedokoukal, jsem byl většinou zděšen. Moc velká legrace to většinou nebyla… Tak jsem se docela dlouho trápil tím, jak Falstaffa uchopit. Nakonec jsem se rozhodl pro jednoduchou, přímočarou cestu. Zkusím vše stylizovat do takové pozdně renesanční klauniády. I scénografie a kostýmy jsou inspirovány charakteristickými prvky architektury a módy shakespearovské Anglie. Nemám ale na mysli klauniádu pouze v cirkusovém slova smyslu, spíš stavím na principech komických situací a gagů, které nastolili Američané v klasických groteskách. Našimi vzory jsou Chaplin, Laurel a Hardy, Harold Lloyd, bratři Marxové. Například hlavní aktérky, tedy ony paničky – v záznamech inscenací, o kterých jsem mluvil, byly vždycky takové, řekněme, vzorné, dobrotivé. Takový ten aseptický humor dam z mravnostního spolku. To fakt nesnáším. Ty naše budou víc praštěné.
Plakát a vizuál k Falstaffovi ale vůbec neodpovídá tomu, jak inscenaci popisujete…
Vůbec ne a jsem z toho velmi nešťastný. Kdybych se měl já sám rozhodovat podle tohoto plakátu, na Falstaffa bych nešel. Ale mohu diváky ubezpečit, že náš Falstaff bude docela jiný. Hravý, veselý, nemá nic společného s tím odpudivým pánem, který na plakátu je a kterého vůbec neznám. Představitel Sira Johna Falstaffa Luis Cansino to není. Takže prosím – nenechte se vizuálem zmást a přijďte!
V případě Lišky Bystroušky jste ovlivnil i obsazení v souvislosti s odlišnou koncepcí postavy Revírníka, kterého jste omladil a přidal herecké akce. Přistoupil jste k něčemu podobnému i u Falstaffa?
Jiří Heřman přišel s návrhem obsazení, který jsem rád akceptoval, protože většinu pěvců znám, pracoval jsem s nimi, takže znám jejich kvality, možnosti i případné handicapy. Celkově je ten cast výborný! Jsou v něm i tři hostující zahraniční pěvci, se kterými jsem ještě neměl tu čest, ale třeba Luis Cansino je skvělý! Falstaffa zpíval v mnoha inscenacích, naposledy v prosinci ve Španělsku. Je dokonale připraven nejen pěvecky, ale je i herecky nesmírně talentovaný, skvěle reaguje a je velká radost s ním pracovat.
Inspiruje vás takto disponovaný pěvec při režijní práci?
Pěvci mě vždycky inspirují! U komplikovaných scén si samozřejmě připravuju i aranžmá, ale k situacím, které si vymyslím, si většinou dělám jen hrubé poznámky, při vlastním režírování se pak snažím vycházet z naturelu pěvců. Každý má jiné dispozice a jiné možnosti. Je třeba proto velmi intenzivně vnímat, čeho je člověk schopen a někdy se i přizpůsobit. Zkrátka přímo na zkoušce mě napadají věci často nečekané, které bych u stolu těžko nevymyslel.
Jak vnímáte roli operního režiséra obecně? Kde vidíte vy sám osobně hranici režijních zásahů do díla i s přihlédnutím k vašim vlastním? A kde je hranice, kterou byste nepřekročil?
Třeba s Prodanou nevěstou to bylo tak – ve svém mládí jsem masopusty prožíval na Horňácku, kontroval jsem na housle v hudecké muzice, přesně vím, jak to chodí, co lidé během fašanku, jak se říká na Moravě, prožívají. Právě ty osobní prožitky, to byla cesta k mé „masopustní Prodance“. Řekl jsem si, že takhle by příběh mohl skutečně žít. Trval jsem na tom, i když jsem tehdy musel hodně bojovat… Mimochodem teď prožívám s tou svou brněnskou Prodankou radost – příští rok, kdy se bude slavit 200 let od narození Bedřicha Smetany, bude uvedena na Smetanově Litomyšli, kde budou provedeny všechny Smetanovy opery. Pan ředitel Stříteský vybral právě tuto Prodanou nevěstu, a to je pro mě velká čest.
Vybojoval jste to konkrétnímu textu navzdory – Mařenka zpívá v duetu s Jeníkem „… matička pravila, že nás navštíví o pouti souzený mi ženich můj…“
Ano, ale tohle už vnímám jako detail a trochu zbytečné slovíčkaření. Režie tu nejde proti smyslu libreta, jak se tomu mnohdy v operních divadlech děje. V případě Lišky Bystroušky jsem inscenoval bouřlivý vztah Revírníka s Terinkou, chtěl jsem, aby byl Revírník mladší muž. Myslím si, že pokud takový výklad zapadá logicky do děje a není to vybočování nebo znásilňování libreta, je to legitimní, baví mě to. Vždycky se snažím respektovat autory, pochopit proč napsali dílo právě tak, co je k tomu inspirovalo. Je třeba vnímat dobový a společenský kontext vzniku díla a jejich osobní postoje, inspirační zdroje. Respekt k autorovi je pro mě prvotní a zásadní věc. Baví mě ale hledat svůj osobitý způsob vyprávění příběhu a nemusí to být vždy po srsti libreta. Ale vymýšlení konceptů za každou cenu naruby mi připadá zbytečné a mnohdy přihlouplé.
Jsou vám bližší komedie než dramata? Například Křičkův Bílý pán byla ryzí komedie…
Komedie mi jsou bližší, ale udělat operní představení, aby se lidé opravdu smáli, není snadné. Vážným operám se ovšem také nevyhýbám a zároveň se nebojím i do nich vnášet humor. Myslím si, že to patří k životu. Dělal jsem i velmi tragické tituly a dělal jsem je s láskou…
Na jaře vás ve Státní opeře v Praze čeká Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggera Leoncavalla, tam toho moc veselého není…
Komedianty jsem režíroval v Brně ve spojení s Pucciniho Giannim Schicchim a podařilo se mi to, myslím, velice hezky propojit. A i teď jsem přišel na způsob, jak svázat oba dva příběhy skrze jednu postavu. Víc zatím, s dovolením, neprozradím.
Jeden z vašich filmových dokumentů je věnován zámeckému baroknímu divadlu v České Krumlově, nastudoval jste zde Scarlattiho Dove è amore è gelosia, televizní záznam získal hned několik ocenění. A také jste zde natočil filmovou verzi Gluckovy opery Orfeus a Eurydika. Čím si vás získal Krumlov a čím barokní opery?
Barokní divadlo v Českém Krumlově s manuálně ovládanými jevištními mašinériemi je světový unikát, nikde ve světě nic podobného už není, je to nádherné, inspirativní místo. Libreto Dove è amore è gelosia je opravdu vtipné a moc rád na to vzpomínám, byla to krásná práce. Gluck také, ale to bylo něco jiného, od počátku to bylo koncipováno jako filmová verze bez diváků. Tam jsme využili i dalších možností. Netočili jsme jen na jevišti, odhalili jsme zákulisí a různá zákoutí divadla.
Když měla v pražském Národním divadle premiéru opera Martina Smolky Nagano komponovaná na libreto Jaroslava Duška, napadlo vás tehdy, jaká budoucnost operního režiséra se před vámi otevírá?
Tehdy jsem vůbec netušil, že v tomto světě nějakým způsobem zakotvím. Byla to vlastně strašlivá drzost – můj operní režijní debut navíc v Národním divadle!
Hokejový svaz protestoval, že tím znevažujete národní hrdiny… Nagano nešlo přehlédnout.
Jarda Dušek byl nadšen, celá ta mediální hysterie, která kolem Nagana probíhala, byla samozřejmě výborná reklama. A díky Naganu jsem začal dostávat další nabídky. A hned první byla Prodaná nevěsta v Brně. Byl to opravdu neobvyklý, leč úspěšný start.
Jaké místo má operní režie ve všech vašich dalších aktivitách, Melody Makers nevyjímaje?
Čestné. Režírování mě baví, neinscenuju jenom opery, dělám i divadelní produkce. Určitě bych pozval na naši divadelní inscenaci s kapelou Melody Makers Zítra swing bude zníti všude, kterou hrajeme v Divadle ABC. Ta navazuje tak trochu na představení o Jiřím Traxlerovi, které jsme dávali v pražském Národním divadle. Aktivit mám opravdu mnoho, někdy je obtížné je všechny se ctí zvládnout. Ale zatím se to daří. Říkám, že když už jsem znaven koncertováním a cestováním s kapelou, jdu si rád odpočinout do hlediště operního divadla. A když šťastně přežiju premiéru, vracím se s láskou ke kapele.
Pokud byste sám byl operním pěvcem, jakou roli byste rád ztvárnil?
Sedmého zbrojnoše v druhé řadě zprava…
A na co se těšíte, až budete mít po všech premiérách?
Množné číslo je na místě – mám před dvěma operními premiérami a současně jsme uprostřed příprav dalšího projektu s Adamem Plachetkou. Adam se zamiloval do písní Osvobozeného divadla a poprosil mě, jestli bychom s orchestrem něco společně nevytvořili. Dohodli jsme se, postavili jsme repertoár, natočili desku a letos v Litomyšli bude mít naše koncertní představení premiéru. A pak přijdou konečně prázdniny, uf, dolce far niente. Prozatím se dopuju jiným výrazem, který najdete spolehlivě ve všech italských operách: coraggio!
