Ondřej Kyas: Nechci vyslovovat banality

  1. 1
  2. 2

Ve třinácti jsem naplno propadl bigbítu, a to v poměrně širokém rozpětí od rozmáchlých kompozic artrockových klasiků jako Pink Floyd, Genesis, King Crimson až po „primitivní“ písničky Sex Pistols či „neposlouchatelný“ rachot českého undergroundu. Zároveň jsem ale nadále pokračoval v rozšiřování si obzorů na poli takzvané vážné hudby. Dost dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že je možné – ba přímo nutné – specifické kvality vážné a rockové hudby nějak propojit; hodně mě svého času oslovily nahrávky kapel z okruhu Rock In Opposition – Art Zoyd, Univers Zero, Present a podobných, kombinující hudební jazyk takzvaných klasiků 20. století – Stravinskij, Bartók, Messiaen atd. – s rockovým soundem. Dnes jsem už trochu skeptičtější a k nejrůznějším cross-overovým projektům se stavím spíše odmítavě: jejich zúčastněné strany si pod záminkou byť dobře míněného „dialogu“ zpravidla navzájem vypůjčí ty nejpovrchnější stylové příznaky. V nejhorším případě mi to přijde jako šikovně zakamuflovaný kolonialismus a kulturní exploatace. Je-li situace taková, že se vážná hudba kvůli svému ekonomickému přežití potřebuje podbízet zvláště mladým lidem a dokazovat, že taky dovede být „sexy“ a „nářez“ a „sranda“ a kdovíco ještě, tak je to dost smutné – a na druhou stranu, snaha povýšit jednoduché písničky – které právě ve své jednoduchosti mohou být geniální – jen tím, že se zaranžují pro symfonický orchestr, mi přijde neméně trapná. Mluvím o tom také proto, že naše, tj. diversní produkce jsou často považovány za recesi, za parodii na vážnou hudbu, za snahu o jakési „odlehčení“ pro dobrou náladu a podobně – ale myslím, že to jsou jen povrchní interpretace. Je fakt, že Pavel Drábek i já máme dost vyhraněný smysl pro humor, ale i pro patos – a ve všech našich „velkých“ operách jsou velmi patetická místa! Podle mě by se divák neměl snažit „přepínat“ komický x seriózní modus vnímání – spíše by se měl pokusit dostat na rovinu, kde to vše funguje dohromady, aniž by se to popíralo.

Hudba, která je vám, vašemu srdci nejbližší?

Mahler – 2. symfonie. Radiohead. Stravinskij – Svěcení jara. Genesis – ještě s Peterem Gabrielem. Martinů – Symfonické fantazie a Dvojkoncert. Priessnitz – to je taková česká kapela, kterou mě naučila mít ráda moje žena. Pärt – Te Deum. The Frames – kapela Glena Hansarda, toho, jak vyhrál s tou Irglovou toho Oscara. Bartókovy smyčcové kvartety. Pink Floyd – hlavně raná alba. Šostakovič – 13. Symfonie, znám ji nejlépe, protože ji se sborem zpíváme. Sophia – to je skupina, kterou poslouchám právě teď a kterou samozřejmě nikdo nezná. Brahms – Ein Deutsches Requiem, jedno z těch děl, která se píšou v transu a nad nimiž pak sám skladatel stojí v úžasu. A tak dále – vidíte, že je to „pěkná směsice“.

Zpět k Opeře Diverse: Jak si myslíte, že tohle uskupení od prvních kroků v roce 1999 do dnešních dnů změnilo?

Myslím, že vývoj dobře dokumentuje to, že já ani Pavel Drábek už teď skoro vůbec na našich koncertech nezpíváme. Už by to holt neznělo dost profesionálně… Aspoň nás snad přestanou podezírat, že si děláme z opery pořád jen srandu. Ale vážně: dost jsme se rozrostli a díky grantovým podporám si můžeme dovolit pořádat jednou za čas i takové akce, jako provedení mého Stabat mater. Už je o nás i docela pravidelně slyšet v médiích, i když myslím, že pořád nejsme úplně dobrá parta do doby, které kraluje PR a „kontakty“. O to lepší jsme parta. Rád bych tady vyzdvihl práci Honzy Bělohlávka, muzikanta stejně tak skvělého jako zapáleného pro věc, který šéfuje našemu smyčcovému orchestru, a našeho klarinetistu Lubora Pokludu, který se obětoval a už mnoho let vede skvěle stále bobtnající účetnictví; a v neposlední řadě manažera Zdeňka Nečase, který nás dostal organizačně o pěkný kus výš. O neúnavné práci permanentně přetíženého Pavla Drábka nemluvě.

A jak se změnili vaši příznivci? Lidé, kteří na vás chodí? Myslíte, že na nich je s odstupem času poznat vliv Opery Diversy?

Stále je to pro mě zvláštní pocit, že na náš koncert a zvláště pak na koncert mé hudby přijde 150 lidí, z nichž většina mě vůbec osobně nezná. Jasně, z velké části jsou to stále přátelé a známí zúčastněných umělců, ale podíl těch ostatních zdá se pomalu, ale jistě roste. Je hezké, že na nás chodí nejen naši vrstevníci, ale i lidé podstatně starší, pro něž je náš přístup často vítaným osvěžením. Dá se říct, že nejméně chodí lidé středního věku, kteří ale obecně na kulturu nemají ani čas ani energii. – No, o vlivu Opery Diversy na naše publikum nevím celkem nic, ale doufám, že jsme pozitivně ovlivnili některé naše stálé spolupracovníky z řad zpěváků a instrumentalistů. Každopádně kvůli mně někteří z nich byli nuceni zazpívat a zahrát věci, které po nich nikdo předtím, a možná i potom nežádal.

Na čem pracujete v současné době? A máte nějaký opravdu velký profesní sen?

V současné době prodělávám určitou krizi – Drábek tvrdí, že je to věkem, takže na ničem větším teď nepracuji; ale nové věci už se rýsují. Možná jsem prostě potřeboval pauzu. Takže zatím píšu písničky. – Velký profesní sen? Možná napsat a provést operu, která by zněla jako by ji hráli mí oblíbení Radiohead. Ale to je opravdu asi jenom sen. Rád bych napsal něco velkého pro velký orchestr – nebo něco velkého pro nějaký zajímavý akusticko-architektonický prostor. Brněnský Dům umění mi přijde z tohoto hlediska hodně inspirativní – tak třeba někdy… Ale většinou sním „jen“ o tom, že konečně napíšu něco, o čem už pak nebudu muset vůbec pochybovat.

Abychom skončili tak trochu v podobném duchu, jako jsme začali: Jak byste sám sebe popsal co se mimoprofesního života týče? Je Ondřej Kyas v soukromém životě hodně jiný, než ten známý ze spojení s muzikou?

Asi jsem společensky spíše „nekompatibilní“ osoba – takže jsem nedávno své ženě říkal, že se obávám, že hudba, na níž jsem zrovna pracoval, se lidem nebude líbit, protože se mi příliš podobá. On to měl být takový bonmot, nevím, jak moc vážně jsem to vlastně myslel. – A tak je to se mnou v podstatě pořád: své nejhlubší obavy vyslovuju ve formě žertu, snad abych byl stále připraven se sám sobě pořádně vysmát. A banality se snažím nevyslovovat vůbec. Jenže to by člověk občas celé dny nic neřekl.

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments