Opera 2011: Neslavné zakončení ve Státní opeře

V úterý 15. března skončil jubilejní desátý ročník Festivalu hudebního divadla OPERA 2011, který letos nabídl deset představení z deseti divadel České republiky, jež disponují operním souborem. Jestlipak bude tento počet stejný též za dva roky, je otázka, která již několik týdnů vyvolává nejen diskuse, ale i prudké vášně a protesty. K jednomu takovému soubor Státní opery Praha využil i závěrečné festivalové představení: nastoupený ansámbl ústy svého mluvčího apeloval na diváky a divačky, jež hlediště Státní opery prakticky zcela zaplnili, aby podepsali petici proti násilnému sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem, které chystá Ministerstvo kultury. Poněkud paradoxně pak působila slova ředitelky Lenky Šaldové, která stejnému Ministerstvu děkovala za podporu. Jak však řekl první řečník: „Přišli jste nás především poslouchat.“ Komentář jedné z diskutujících k nedávné obnovené premiéře Lucie z Lammermooru mne však vede ke konstatování: bylo by mnohem působivější, kdyby Státní opera Praha připravila publiku k poslechu skutečný vrchol festivalu. O ten se ale postaraly spíš domy menší a nejmenší, jejichž seznam naleznete v závěru článku.

V posledním roce jsem viděl několik představení opery La traviata v různých divadlech, ve všech případech šlo o reprízy, o několika z nich jsem zde psal. Šlo o zážitky hvězdné a skvělé (Gruberova, Bros a D. Jenis v Hamburku, Netrebko a Calleja ve Vídeňské Staatsoper), překvapivé (vídeňská Volksoper, výborná Bernarda Bobro se představí českému publiku na Pražském jaru) i šedé a rutinní (Procházková a Prolat v Národním divadle). K posledně jmenovaným se zařadil večer ve Státní opeře Praha.

Krátce o režijním a výtvarném pojetí inscenace. Inscenační tým (režisér Arnaud Bernard) se rozhodl sehrát inscenaci na téměř prázdné scéně (scénograf Alessandro Camera), kterou ohraničuje půlkruhová stěna se štukem elegantního pařížského salónu. Tvoří ale i náznak arény, v níž si dav (sbor) s ubohou Violettou pohrává, číhá na ni, útočí… Závan svěžího vzduchu přinese cesta vysypaná listím vedoucí k otevřenému francouzskému oknu ve druhém obraze. Tato scenérie se pouhým smetením listí a ztlumením světel změní na večírek u Flory (resp. swingers party, neboť scénu ovládly spoře oblečené – a také neoblečené – ženy laškující s přítomnými pány). Tehdy poprvé několik panelů ze stěny vyjede, fasáda naoko spořádané společnosti se bortí… Mírně se ovšem rozkládala již od prvního dějství, tentokrát neúmyslně, následkem prudšího otevření dveří vlevo. Další přesunutí části dekorace vytvoří v posledním dějství intimnější prostor Violettina pokoje. Každý obraz charakterizuje jediný kus nábytku (pohovka v prvním dějství připomene salzburskou Traviatu), kromě zmíněné orgiastické scény režisér nepřišel s žádnými zvláštními nápady, kromě toho, že při předehře Violettu představí nikoliv jako kurtizánu, ale jako obyčejnou štětku, a dále ji nechá po celé představení v krátkých intervalech klesat k zemi, takže představitelka hlavní role stráví nezanedbatelnou dobu válením se po podlaze.

Jana Sibera se v tomto režijním pojetí snažila a dařilo se jí. Evidentně jí více sedí zamilovaná, lyrická a až naivní tvář Violetty než protřelá ženština, kdy na začátku působila křečovitě. Mladistvý charakter postavy podtrhuje její stříbřitý hlas, lyrický koloraturní soprán. Po pěvecké stránce se mi z večera líbila nejvíce, rezervy se nicméně našly. V Ah, fors´ lui chtěla vysoké tóny vytáhnout v pianu, což jí bohužel opakovaně nevycházelo, ale krásně si pohrála s detaily jako bylo třeba dvojí opakování Croce e delizia. Část Follie! a závěrečná Sempre libera! dokázaly schopnost s přehledem dostát nárokům na pohyblivost hlasu v koloraturních úsecích, některé vyšší tóny ale zněly ostře a ne vždy jistě. Vydařené závěrečné Addio, del passato ukázalo, že zpěvačka disponuje také dramatičtější polohou.

Alfreda zpíval mladý a sympatický Peter Berger. Jeho tenor je dobře znělý, má moc příjemnou barvu, ale tento večer mu příliš nevyšel: ve výškách byl dost stažený (Un di, felice, De´miei bollenti spiriti), celkově neusazený, při představení mne napadlo i slovo humpolácký. Navíc možná zápasil s nějakou indispozicí, protože jeho výkon se v průběhu večera zhoršoval.

Miguelangelo Cavalcanti se uvedl vskutku triumfálně: nechal na sebe totiž čekat. Violetta se usadila, orchestr utichl… a my čekali… a čekali… V hlavě mi opakovaně naskakovalo „Madamigella Valéry?“, ale kde nic, tu nic. Asi po půl minutě napjatého ticha našel zpěvák konečně cestu na jeviště. Ještě v divadle jsem si říkal, že nebudu jízlivý, ale nemohu si pomoci: bylo by lepší, kdyby cestu nenašel. Jeho hlas zní dunivě, jako by měl problémy s dechem, občas vynechával, takže nebylo zřejmé, zda ještě zpívá, v duetu s Violettou už jen markýroval. V Di Provenza mu hlas několikrát přeskočil a myslím, že to nebylo ponorem do psychologie nešťastného otce. Po árii se mu sice dostalo vlažného potlesku, ale dvě hlasitá zabučení se nedala přeslechnout.

Ostatní účinkující nevystoupili z šedého průměru, nadstandardní (na onen večer, v Evropě naprosto zcela standardní, protože spolehlivý) výkon podal František Zahradníček jako Baron Douphol. Pánové i dámy ze sboru zanechali dobrý dojem především z výkonů ve třetím obraze. Hra orchestru pod vedením Richarda Heina měla běžnou „reprízovou“, tj. nepříliš vzrušivou úroveň. Jedním z hudebních vrcholů La traviaty se stává scéna loučení Violetty a Alfreda ve druhém obraze, kdy má orchestr možnost rozvinout se do symfonického zvuku a podpořit tak tuto dojemnou scénu, ve Státní opeře Praha toto místo patřilo k nevyužitým. Chápu, že čekání na nástup může být nudné a že dirigenti umožňují v pauzách odchody. Hráči a hráčky by se však měli vracet ve vhodných chvílích a najednou. Tento večer část žesťů přišla za potlesku po Addio, del passato, druhá část však již při následujícím ději, což při pohledu z balkónu rušilo.

Obecenstvo odměnilo účinkující poměrně dlouhým potleskem, pro Petera Bergera a Janu Sibera i voláním bravo.

Úmyslně se vyhýbám jakýmkoliv závěrům týkajícím se samostatné existence Státní opery Praha (svůj názor jsem naznačil v článku u příležitosti uvedení Tristana a Isoldy a odchodu ředitele Vocelky, který naleznete zde), pravdou však je, že Státní opera Praha do festivalové konkurence neposlala dobře připraveného koně. Na závěr si dovolím svůj osobní žebříček festivalu OPERA 2011. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, kdo u mne vyhrál, ale nakonec jsem u libereckého divadla vzal v potaz postavení souboru i odvahu vedení. Upozorňuji však, že jsem neviděl a neslyšel opavského Samsona a Dalilu a Hry o Marii jsem viděl několikrát dříve, nikoliv v rámci festivalu. Naše recenze na představení si můžete přečíst po kliknutí na název opery.

1. Edgar – Divadlo F. X. Šaldy Liberec
2. Hry o Marii – Národní divadlo (recenze je z premiéry)
3. Carmen – Moravské divadlo Olomouc
4. Werther – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
5. Otello – Jihočeské divadlo České Budějovice
6. Jakobín – Divadlo J. K. Tyla Plzeň
7. Hoffmannovy povídky – Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
8. La traviata – Státní opera Praha
9. Lékarník– Národní divadlo Brno

Libušku za pěvecký výkon bych udělil Frédérique Friess za roli Desdemony v Otellovi.

Giuseppe Verdi
La traviata
Dirigent: Richard Hein
Hudební nastudování: Enrico Dovico
Režie: Arnaud Bernard
Scéna: Alessandro Camera
Kostýmy: Carla Ricotti
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Gianni Santucci
Světelný design: Patrick Méeüs
Premiéra 5. října 2006 ve Státní opeře Praha
Psáno z festivalové reprízy 14. března 2011

Violetta Valéry: Jana Sibera
Flora Bervoix: Alena Miro
Annina: Erika Jarkovská
Alfréd Germont: Peter Berger
George Germont: Miguelangelo Cavalcanti
Gastone: Jiří Hruška
Baron Douphol: František Zahradníček
Markýz d’Aubigny: Ladislav Mlejnek
Doktor Grenville: Milan Bürger
Giuseppe: Jiří Honus
Sluha: Jindřich Nečesaný