Opera PLUS Retro (4): Vladislav Florjanský – tenorový idol (AUDIO)

„Byl u valné části obecenstva neobyčejně oblíben. Krásné hlasové prostředky a výhodný zjev dávaly zapomenout na nevelké schopnosti dramatického výrazu a vnějškově efektní způsob pěveckého podání.“ Tak zhodnotil Pazdírkův hudební slovník naučný v roce 1937 schopnosti polského tenoristy, hvězdy pražského Národního divadla poslední dekády 19. století.

Polský tenorista Vladislav Florjanský (Wladyslav Florjanski, vlastním jménem Florian Kohmann nebo také Koman) patřil k největším hvězdám operního ansámblu Národního divadla v Praze, oslňující především salónní a dámské obecenstvo. Narodil se 4. května 1854 ve Lvově (tehdejším mnohonárodnostním Lembergu), tedy ve městě, kde se slučovaly vlivy polské, ruské, německé a židovské.

Nejprve absolvoval v rodném městě obchodní akademii, pak zde pracoval jako poštovní úředník. Různé prameny uvádějí rozdílné soukromé učitele zpěvu (J. Dobrzanský, slovinský zpěvák F. Gerbić), ale shodují se na italským barytonistovi Augustovi (Auguste) Souvestrem a jeho manželce sopranistce Adelině Paschalis-Souvestre, kteří si kolem roku 1885 otevřeli soukromou školu operního zpěvu ve Lvově. Debutoval až ve věku dvaceti osmi let ve let v lvovské (polské) opeře v Millöckerově operetě Žebravý student. Jeho první přidělené role byly operetní, následujícího roku však již vystupoval v hlavních rolích oper, také polských hudebně-dramatických děl jako v titulní roli místní (a světové) premiéry opery Władysława Żeleńského Konrad Wallenrod na základě Mickiewiczovy básnické poémy. Také zde v tomto období nastudoval stěžejní part svého repertoáru – Jontka, venkovského nápadníka tragické titulní hrdinky v polské národní opeře Halka. Záhy pohostinsky zpíval ve Varšavě.

V Praze na jeho schopnosti upozornil český publicista Edvard Jelínek, který neúnavně zprostředkovával četné česko-polské vztahy. Výrazně mu pomohla též polská sopranistka Tereza Arklová, také lvovská rodačka. Poznal ji při společném vystupování ve lvovské opeře. Ta v květnu a červnu 1886 hostovala v Národním divadle. Zde zůstala jako řádná členka v angažmá jednu sezónu do počátku divadelních prázdnin roku 1887. Právě na začátku jejího krátkého angažmá byl Florjanský pozván k pohostinským hrám. První hostování bylo v roli Jontka vedle Terezy Arklové ve zcela čerstvé inscenaci Moniuszkovy Halky. Premiéru zpíval Antonín Vávra, ale ve druhém představení 21. září 1886 již vystoupil Florjanský jako host. V tisku byl hodnocen vcelku příznivě, vytýkány mu byly nedostatky v češtině a určitá jevištní nezkušenost. Lahodný tenorový témbr a pěvecká kultura ale byl vysoce hodnoceny.

O trvalém angažmá ale rozhodlo až další hostování v květnu 1887 (opět v roli Jonteka). Již jako řádný člen převzal role za dlouhodobě churavějícího Antonína Vávru, a především role italského tenoristy Carla Ravertyho, který odešel po porušení smlouvy s Národním divadlem v lednu 1887. Vladislav Florjanský (již v počeštělé verzi jména) vystoupil hned v červnu a červenci roku 1887 jako Radames v Aidě a Don José v Carmen. Do konce roku 1887 pak přidal například Viléma Meistera z Thomasovy Mignon a Edgara z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Velice brzy se stal oporou souboru. Jeho popularitě také nahrávaly panslovanské nálady společnosti, příjemný zjev a dokonalé vystupování. Záhy se stal miláčkem především dámské části diváků.

Přelomovou rolí se stal Verdiho Otello, v nové inscenaci s premiérou v lednu roku 1888. Právě velmi podařená inscenace této Verdiho opery po boku dalších vysoce hodnocených sólistů Berty Foerstrové-Lautererové (Desdemona) a Bohumila Benoniho (Jago) mu přinesla širokou diváckou oblíbenost. Roli v této inscenaci zpíval 52krát a v další inscenaci roku 1905 ještě čtyřikrát hostoval. K dalším úspěchům tohoto období patřil Arnold z Rossiniho opery Vilém Tell (30 + 4 vystoupení ve dvou inscenacích) a party v Čajkovského operách, poprvé uvedených na jeviště Národního divadla. Již v roce 1888 v premiéře Evžena Oněgina jako básník Lenský, a to také v představení za přítomnosti skladatele při pražském prvním uvedení.  Pak Heřman v Pikové dámě (od roku 1892, a po trvalém angažmá ještě jako host v další inscenaci). Zpíval celkem 53 postav na scéně Národního divadla.

Z italského repertoáru vedle Otella a Radama zpíval Cania, Turiddu, a některé další novinkové role z veristického repertoáru – Mascagniho Kmotra Fricka, Smaregliova Cornilla Schutta i hlavní roli v opeře téhož skladatele Istarská svatba, Pucciniho Des Grieuxe atd. Velký úspěch měl v oceňované inscenaci dnes bohužel zcela zapomenuté biblicko-mytické opery jiného dalšího italského veristického skladatele Alberta Franchettiho Asrael (titulní role celkem 61x). Francouzský repertoár byl zastoupen několika party ve velkých operách Meyerbeerových a již zmiňovaný Don José. 

Zajímavostí obsazování Florjanského bylo, že v Národním divadle střídal zřejmě bez větších obtíží široký rozsah rolí od italského spinto tenora až po partie dramatické a vysoko dramatické. Lyrický základ jeho hlasu se zřejmě rozšiřoval dosti rychle až ke třem wagnerovským partům Waltera Stolzinga a Lohengrina (oba party poprvé 1894) a Tannhäusera, poprvé ztvárněného již roku 1891, což ale bylo dáno i kritickým nedostatkem tenoristů na první české scéně.

Pro české role nebyl ani po letech angažmá příliš disponován, také pro nevalnou výslovnost češtiny, ačkoliv měl českých partů v repertoáru několik. Patřil k nim i Jeník z Prodané nevěsty (19x), kterého si vyžádal i k představení k desátému výročí působení v Praze a především Dalibor (55 představení a 4 hostování, s touto rolí také hostoval v českém divadle v Brně roku 1895). V této roli a také jako Dvořákův Dimitrij vystoupil na zájezdu Národního divadla ve Vídní na mezinárodní výstavě Internationales Ausstellungs-Theater roku 1892. Právě v Brně měl s Daliborem velké úspěchy i po skončení pražského angažmá.

Zpíval také dva party z Fibichových oper ve světových premiérách (Fernanda v Bouři roku 1895 a Dona Juana v Hedy roku 1896) s velmi kladným ohlasem. Vystoupil i jako Dvořákův Dimitrij, v operách Bendla a Šebora, Weise, Trnečka a dalších. Pro nedostatek tenoristů byla jeho smlouva prodlužována až do 30. června 1900 přes četné komunikační potíže s umělcem a také jeho nekázeň v rámci smlouvy. Postupně ale kritika shledávala jeho vystoupení za příliš efektní a vnějšková, bez většího vnitřního prožitku. Vadila také šablonovitost jeho hereckého projevu a v některých hrdinských rolích také přepjatá patetičnost a zaujímání opakovaných póz.

Vážným konkurentem se pak stal Karel Burian, kterého se sice nepodařilo připoutat na více sezón do Prahy, ale dramatičnost a prožitek se staly jakýmsi měřítkem pro dobovou kritiku. Florjanského herecký styl stal se již poněkud přežitým a přes stále ještě kvalitní vokální projev nebyl zpěvák považován za tak perspektivního. Navíc se množily výtky ohledně výhod, které si na vedení Národního divadla vymáhal. V první polovině 90. let 20. století patřil k nejlépe placeným sólistům operního souboru.

Posledním vystoupením ve stálém angažmá v Praze pak byl Dalibor těsně před divadelními prázdninami 26. června 1900. Během pražského angažmá s úspěchem hostoval v rodném Lvově (zvláště v letech 1896 a 1899). Velký ohlas sklidilo jeho hostování v Mariánském divadle v dubnu 1895, kde byl recenzenty srovnávám v ohlasech s největšími italskými tenoristy své doby. Po odchodu z Prahy zpíval kratší dobu ve Varšavě, ale do Prahy se vrátil ve snaze založit zde pěveckou školu a pracovat jako učitel zpěvu.

V letech 1901, 1904 a 1905 pohostinsky vystupoval opět na scéně Národního divadla, a také v na operních scénách v Plzni a Brně. Rozsáhlé turné podnikl na pomezí let 1906 a 1907 po Spojených státech s klavíristou Veselským. Znovu se vrátil do Lvova, kde působil jako operní režisér, kratší dobu také jako ředitel lvovské opery a ředitel místní konzervatoře. V Polsku horlivě propagoval na koncertech českou hudbu.

Zemřel 12. dubna 1911 ve Lvově ve věku 56 let.

Tři jeho synové se také zapsali do polských dějin. Władysław Kohman-Floriański se stal významným konstruktérem a technickým pedagogem. Vystudoval techniku v Praze. Později se s bratrem Tadeuszem také stal konstruktérem jednoho z prvních polských letadel. Nejstarší syn Antoni Kohman (Kohmann) pokračoval v otcově tradici – stal se také operním tenoristou a významným pěveckým pedagogem (mimo jiné učitelem slavné německé sopranistky Tiany Lemnitz) na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou jistý čas také vedl.