Opera PLUS Retro (6): Otakar Mařák – Hvězdný i problémový tenor (AUDIO)

V šestém díle cyklu Opera PLUS Retro vám představíme tenoristu Otakara Mařáka, který působil v pražském Národním divadle, v londýnské Covent Garden a v závěru života v USA. V nově digitalizované podobě si můžete poslechnout nahrávku árie Prince z opery Rusalka "Vím, že jsi kouzlo, které mine" z roku 1915. Jeho život a kariéru vám pak přiblíží životopisný článek Davida Chaloupky.

O nadžánrovém americkém tenoristovi italského původu Mariovi Lanzovi (1921–1959) se traduje, že projedl svou kariéru a napomohl tak k jejímu předčasnému konci. Lanza se dožil osmatřiceti let, zatímco slavný český tenorista Otakar Mařák sedmašedesáti let. A i on si ve své pěvecké kariéře, zvláště v její druhé polovině, pokazil takřka vše, co mohl.

Umělecké a životní osudy slavného českého tenoristy Otakara Mařáka (1872–1939) by vydaly na námět barvitého životopisného filmu o temperamentním umělci s mnoha úspěchy, úskalími a závěrečným hořkým koncem. „Člen divadla ze všech nejprchlivějších“, jak ho charakterizoval Otakar Nejedlý, byl bezesporu osobností značně impulzivní. Jeho neuvážená rozhodnutí ho často přiváděla do ošemetných situací, mezi kterými nechyběla ani soudní stíhání za porušení smlouvy, vysoké pokuty, a dokonce nástup do vězení.

Otakar Mařák nevykazoval jen dědičný hudební talent, kterým disponovali i jeho sourozenci, kteří se stali uznávanými instrumentalisty (bratr houslista, sestra harfistka). Jako synovec slavného krajináře Juliuse Mařáka měl i výtvarné nadání. Studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze, pak pokračoval na Akademii výtvarného umění v Praze u profesora Maxmiliána Pirnera, proslulého českého symbolistního malíře, a také u malíře historických výjevů a portrétů Václava Brožíka. Dochováno je několik Mařákových malířských děl i karikatur, které z větší části námětově vycházejí z operního světa. Na popud rodinného přítele, ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, se začal soukromě vzdělávat také ve zpěvu. Přestože odstartoval pedagogickou kariéru jako asistent kreslení na reálce na Královských Vinohradech, jeho další kariéra se rozvíjela již takřka výhradně na hudebním poli. Poprvé koncertně zpíval již v prosinci roku 1896. Hlasově se vzdělával v pěvecké škole Olgy Paršové Žikešové, pěvkyně, která byla angažována krátce v Prozatímním divadle a později sedm sezón v Národním divadle.

Otakar Mařák debutoval vskutku velkolepě, a to jedním z nejtěžších partů lyrického tenorového oboru vůbec. Jeho debut v titulní roli Gounodova Fausta v Brně v únoru roku 1899 byl velmi příznivě přijat kritikou i diváky a byl i pozorně sledován tiskem, což bylo pro začátečníka velkým povzbuzením. Již o dva měsíce později debutoval v pražském Národním divadle jako Tamino v Kouzelné flétně. A od září 1899 se stal členem operního souboru Zlaté kapličky. Jako mladý tenorista velice záhy získal oblibu veřejnosti a většiny kritiků. Ale již brzy, podobně jako Karlovi Burianovi, mu začaly být poměry Národního divadla těsné. Poprvé porušil smluvní podmínky již na podzim roku 1901, kdy se nechal po kratších působeních na několika německých scénách angažovat k Dvorní opeře (1903/06, Hofoper Wien) ve Vídni, kde spolupracoval také s Gustavem Mahlerem. Konflikt s vedením Národního divadla se vyhrotil až k soudnímu procesu a Mařák byl odsouzen k vysoké pokutě, kterou ovšem uhradilo vedení Hofoper. Případ měl pak četné osobní a právní peripetie a byl bedlivě komentován českým tiskem. Situace se nakonec uklidnila pro mimořádnou Mařákovu oblíbenost u domácího publika.

Od března 1903 pak podepsal další sólistickou smlouvu s Národním divadlem. O čtyři roky později ji porušil, když z angažmá znovu svévolně odešel. Nejprve za dalším hudebním školením do Paříže. Pak střídal kratší angažmá (Komische Oper v Berlíně v letech 1906/12 a Hamburg) a především hostoval na mnoha evropských scénách ve Vídni, Paříži, Londýně (od roku 1908 Covent Garden, kde opakovaně vystupoval také se slavnou primadonou Nellie Melbou), Lvově a též Chicagu (Chicago Grand Opera v sezóně 1913/1914). Nicméně české publikum si stále žádalo svého oblíbeného tenoristu (a to i v četných článcích, kritizujících stav Opery Národního divadla), zvláště, když se i vystoupení Karla Buriana omezovala na několik vystoupení ročně i pro opakované neshody s Karlem Kovařovicem, coby šéfem opery. Pokusy najít adekvátně kvalitního tenoristu formátu Buriana a Mařáka selhávala. Po uklidnění oboustranných vášní začal vystupovat Otakar Mařák od roku 1909 jako stálý host Národního divadla. Pazdírkův hudební slovník uvádí působivý počet bezmála patnáctiset Mařákových vystoupení jen na pražských scénách.

Ač byl veden „jen“ jako stálý host, počtem odzpívaných představení i závažností úkolů byl vytížen jako plnohodnotný sólista, bez něhož by nebylo možné některé operní tituly vůbec nasadit (ač byl ve většině rolí alternován). Navíc status hosta byl pro Mařáka zřejmě finančně výhodnější. V některých rolích především francouzského a italského repertoáru byl nenahraditelný a byl i hlavním lákadlem inscenací. Například nová inscenace Auberovy komické opery Fra Diavolo v roce 1926 byla postavena na jeho pěvecko-hereckém výkonu v titulní roli venkovského bandity. Dalším diváky oceňovaným účinkováním v této opeře bylo komické duo jeho kumpánů v podání Emila Pollerta a Karla Hrušky. Stejně tak byl problém Mařáka alternovat v bravurním partu Georgese Browna v dnes zapomenuté francouzské komické opeře Bílá paní.

Mařákovy schopnosti vynikaly zejména ve francouzském repertoáru. Jeho obsazení jako Hoffmanna, Fausta, Werthera, Juliena z Charpentierovy opery Louisa, Viléma Meistera z Thomasovy Mignon, Kavalíra des Grieux z Massenetovy Manon nebo v roli Dona Josého v Bizetově Carmen vždy spolehlivě naplnila hlediště. Adorován publikem a většinou kritiky byl i v některých partech italského repertoáru. Ve verdiovských rolích (Radames, Manrico, Riccardo z Maškarního plesu a mnohokráte také jako Alfréd z La Traviaty) a několika stěžejních rolích ve veristických operách (Rudolf z Bohémy, Caravadossi z Toscy, Turridu z Mascagniho opery Sedlák kavalír a Canio z opery Komedianti Ruggiera Leoncavalla). Pěvcem byly ale nastudovány i další kvalitní tituly, které se bohužel netěšily takové oblibě u obecenstva. Například krásná inscenace Lerouxovy opery Královna Fiametta (1907) nebo efektní veristická tragédie Láska tří králů skladatele Itala Montemezziho (1916) si prostě oblibu nezískaly. V řadě představení francouzského a italského repertoáru Mařák vystupoval se svou druhou manželkou, americkou sopranistkou Mary Cavan.

Jen výběrově byla v Mařákově repertoáru zastoupena německá opera. Z mozartovských partů to byly Tamino, Don Ottavio, později také Ferrando a Idomeneo (od 1931). Již roku 1906 se zaskvěl na scéně Národního divadla jako Florestan v Beethovenově Fideliovi a později také jako Kristus ve scénickém provedení Beethovenova oratoria Kristus na hoře Olivetské při velkých beethovenovských oslavách roku 1927. Cíleně se dopracoval i k výjimečné interpretaci wagnerovských partů. Ač prvního Lohengrina ztělesnil na scéně Národního divadla již roku 1905, velmi uvážlivě zařadil part Tannhäusera až v roce 1932. Z ruských rolí zpíval Lenského a byl i vysoce ceněným Heřmanem z Čajkovského Pikové dámy. Hlasový typ a pěvcův hlasový vývoj v mnoha aspektech připomíná kariéru a volbu rolí proslulého švédského tenoristy Nicolaie Geddy s obdobným hlasovým fondem.

Druhým jádrem Mařákova repertoáru byla česká opera. Patřil k svrchovaným smetanovským interpretům, ke kterým ho předurčoval i lahodný a sladký témbr. Patřil například k předním silám Smetanovských výročních představení (již čtyřstého představení Prodané nevěsty) a Smetanovských operních cyklů (zejména v ročnících 1904, 1913, 1915, 1917 a 1927). Byl také jasnou volbou pro tisící reprízu Prodané nevěsty v roli Jeníka. Tuto roli měl v repertoáru již od roku 1903. Ve smetanovském cyklu v roce 1927 vytvořil hned pět postav z osmi oper Bedřicha Smetany. Šlo o postavy širokého výrazového a hlasově-typového rozpětí, od lyrických postav přes komicko-dramatické charaktery až k postavě hrdinsko-tragické. Ve věku padesáti pěti let tak zpíval jak mladistvého Víta z Tajemství, tak Lukáše v Hubičce, Jeníka z Prodané nevěsty, Ladislava ze Dvou vdov a poprvé ztvárnil i dramatickou roli Dalibora, na kterou se dlouho připravoval. Mařák sklidil velký obdiv obecenstva i kritiky. V Daliborovi na počátku století ztělesnil nejdříve Vítka a teprve po třiadvaceti letech titulní postavu. Zvláště ve smetanovských rolích osobně těžko snášel kritiku. Na čas si výrazně popudil odbornou veřejnost, když ve Smetanově cyklu v roce 1904 nesklidil v představeních Braniborů v Čechách a Hubičky potlesk na scéně po svých áriích, a tak většinu dalšího vystoupení pouze polohlasem odmarkýroval. I tohle k Mařákovi patřilo… Postupně ale omezoval počet vystoupení ve smetanovských partech na úkor francouzského a italského repertoáru. Z rolí v operách Antonína Dvořáka pak exceloval jako Dimitrij a zpíval také třiačtyřicetkrát Prince z Rusalky ve dvou inscenacích. Z Fibichových postav je třeba uvést především Dona Juana z opery Hedy v inscenaci z roku 1911. Spolu s dalšími operními pěvci se podílel také na interpretaci Fibichovy melodramatické trilogie Hippodamie.

Jeho Pelopse charakterizoval Zdeněk Nejedlý v dobové recenzi „Jen Mařák nasadil hned naplno a svůj vstup přímo vyzpíval v krásné i hudebně živé a ukázněné deklamaci“ (Směr, 1932, č. 3, 12. V. 1932). Skladatel Josef Bohuslav Foerster vysoce hodnotil jeho Mánka v opeře Eva. V Ostrčilově éře pak také zaujal jako Lorenzo ve Foerstrově Jessice nebo Kunál v Ostrčilových Kunálových očích. Mařák byl také protagonistou několika domácích premiér v dnes zapomenutých operách Hanuše Trnečky (Andrea Crini – role Berniniho, 1900), Ladislava Prokopa (Sen lesa – role Karla, 1907), ve druhé verzi opery Karla Weise Viola (pod novým názvem Blíženci – role Sebastiana, 1917) i v dnes neuváděné opeře J. B. Foerstera Nepřemoženi (role Viktora, 1918). Ve světovém měřítku byl i prvním interpretem Biasia ve světové premiéře opery Ermanna Wolf-Ferrariho Madonin šperk v Berlíně 1911. Vedle účinkování v Praze hostoval na mnoha evropských scénách, například v Barceloně roku 1924 provedl party Jeníka z Prodané nevěsty a Prince z Rusalky.

Otakar Mařák pořádal četné recitály, do nichž zařazoval jak operní árie, tak v druhé části večera i lidové nebo zlidovělé písně (některé také ve vlastních úpravách). Věnoval se omezeně i oratorní a kantátové tvorbě. Jedním z jeho prvních vystoupení bylo tenorové sólo ve Dvořákových Svatebních košilích. Nejvýznamnější Mařákův počin v této oblasti je zřejmě v roce 1928 premiéra kantáty Vzkříšení skladatele Rudolfa Karla v rámci festivalu Pěvecké obce československé, ve které vyzpíval tenorové sólo po boku dalších sólistů pražského Národního divadla a tisícovky sborových zpěváků spojených pražských sborů pod taktovkou Otakara Ostrčila. Mařákovo interpretační umění a lahodný témbr je uchován na nahrávkách árií i duetů z oper a písní, dnes také dostupných ke stažení (Otakar Mařák – Portrét pěvce).

Závěrečná etapa Mařákova života připomíná tragédii. Po válce přijal americké občanství a v roce 1924 získal výhradní právo rozšiřovat v Evropě vynález tzv. fonofilmu (Phonofilm). Bohužel technický vývoj v oblasti zvukového filmu překonal tento systém, na který bylo natočeno vedle filmů i několik operních výňatků, tak aby mohly být demonstrovány možnosti tohoto zařízení. Hollywoodská studia dala ovšem přednost systému Vitaphone. Tím skončil zájem o patent amerických fyziků a vynálezců Lea de Foresta a Theodora Caseho z počátku dvacátých let 20. století. Mařákovy investice byly v podstatě během několika měsíců (poslední filmy v systému Phonofilm byly natočeny v letech 1927 a 1928) stoprocentně znehodnoceny a pěvec musel čelit finančnímu bankrotu. Mařák se díky své povaze postavil k finančním problémům čelem. Vystupováním v operetě každý večer na přelomu let 1929 a 1930 se finančně zhojil. Poslední vystoupení na scéně Národního divadla absolvoval jako Dalibor v dubnu roku 1934 a se scénou Stavovského divadla se v červnu téhož roku rozloučil rolí Alfréda z La traviaty. Tíživá ekonomická situace ho přivedla k cestě do USA, kde se chtěl prosadit. Bohužel většinou účinkoval jen omezeně v rozhlasovém vysílání a jako pěvecký pedagog také v Divíškově hudební škole v Chicagu. Nezískal ani žádané místo pěveckého pedagoga na pražské konzervatoři. Na podzim roku 1937 ho postihla série záchvatů mozkové mrtvice. Umělci prakticky bez prostředků návrat do Čech poskytla pomoc krajanů žijících v USA, kterou z větší části zorganizovala česká mezzosopranistka Marta Krásová. Ta byla v tomto období na koncertním turné po Spojených státech. Otakar Mařák zemřel na počátku července roku 1939 ve věku 67 let.

V Praze žil v bytě v Pařížské ulici, číslo popisné 68 (kde je také umístěna jeho busta). Otakar Mařák se těšil značné oblibě u českých umělců a bohémů. Byl vícekrát zpodobněn v rolích na malbách a kresbách (a též karikaturách) a již roku 1905 sochař a medailér Stanislav Sucharda zpodobnil Otakara Mařáka na plaketě, která pak byla dostupná i jako ražená v drobné verzi.

Obdobně bouřlivý byl Mařákův milostný život. Jeho první chotí se stala zpěvačka Anna Adamcová Olivová, která také byla několik let sólistkou Národního divadla. Temperamentní pěvkyně dala ale přednost operetě a záhy ukončila pražské angažmá. Otakar Mařák byl již jejím druhým manželem. Soužití dvou svébytných osobností nebylo zcela bez problémů. Roku 1914 v Hamburku poznal Otakar Mařák americkou zpěvačku Mary Cavan, se kterou svázal svůj další život a z větší části i kariéru. Obě vznětlivé dámy (mimochodem obě oceňované představitelky Carmen své doby) se dostaly do slovní potyčky na pražské promenádě a nezůstalo jen u slovních invektiv, takže musela zakročit policie. Případ dámské výtržnosti se pak těšil popularitě v tisku, ale ani tato akce Mařákovy první choti jejich manželství nezachránila. Mary Cavan pak velmi často s Mařákem vystupovala na evropských scénách a jen v Praze na scéně Národního divadla vystoupila přibližně stodvacetkrát ve svých oblíbených rolích (Carmen, Lotta z Massenetova Werthera, Tosca, Manon, Santuzza, Nedda a další). Ač jí kritika vytýkala naturalistické až neumělecké prostředky, byla publikem nesmírně oblíbena a její vystoupení, velice často s manželem, spolehlivě naplnila pokladnu Zlaté kapličky i přes navýšené vstupné. Mary Cavan také vystupovala v Neues Deutsches Theater, na scénách v Plzni, Brně a Moravské Ostravě. Mařák a Cavan tak představovali ve 20. letech moderní operní pár hostující na předních evropských scénách v několika vybraných rolích převážně veristického nebo francouzského repertoáru, tak jak to známe i dnes u některých špičkových operních partnerských vztahů. Otakar Mařák si zřejmě vystupování manželky podmiňoval i smluvně. Na scénách se potkal s řadou proslulých kolegů domácích i evropských. S nejvýznamnější českou sopranistkou své doby Emou Destinnovou ale vystoupil na scéně Národního divadla pouze osmkrát – třikrát jako Don José, třikrát jako Vilém Meister v Thomasově Mignon a dvakrát jako Jeník vedle Destinnové Mařenky v Prodané nevěstě.