Opera, tištěný program a lektorský úvod

Jaký “servis” či chcete-li informace by měl od divadla dostávat návštěvník operních představení? Stačí k tomu dobrý divadelní program? Pokud ano, co všechno by v něm mělo být? Nebylo by krom toho dobré, aby se i u nás staly nedílnou součástí operních představení také takzvané lektorské úvody, v zahraničí často docela běžné? O tom teď s šéfdramaturgem opery pražského Národního divadla Ondřejem Hučínem.

Teprve nedávno jste začali s pravidelnějšími přednáškami před vybranými operními představeními. S jakým ohlasem a kolik přišlo lidí? Co si vůbec od této novinky slibujete?

Nejprve bych chtěl poopravit termín „přednáška“, jednak by svou akademičností mohl předem odrazovat diváky a jednak o formát přednášky ani nejde. Říkáme tomu dramaturgický či lektorský úvod do operního představení. Inspirovali jsme se tradicí řady evropských, zejména německých divadel. Půl hodiny před představením tam nemalá část publika pravidelně chodí do foyer poslechnout si jakéhosi průvodce dílem či inscenací, která je právě na programu.

A teď k vašim otázkám: lektorských úvodů zatím proběhlo šest a na každý z nich přišlo v průměru přibližně třicet lidí. Osobně jsem se obával, že zájem zpočátku nebude tak velký. Z celkové množiny diváků odečtěte ty, kteří mají ve zvyku chodit na představení s předstihem, a z této podmnožiny ještě ty, kteří dají přednost povídání o opeře před návštěvou bufetu či procházce po historické budově. Velmi záleží na tom, o jaké představení se jedná, jakou operu dáváme a zda jde o premiéru či reprízu. Takže logicky nejvíce lidí přišlo před prvním koncertním provedením Ariadny a Slavíka. Byla to premiéra, obě opery jsou málo známé a budí tím pádem zvědavost. Pokud mohu soudit podle pozornosti posluchačů a podle jejich reakce na závěr, myslím, že ohlas je velmi pozitivní. Hezké ohlasy mám i od svých kolegů, to těší, ale samozřejmě si ty úvody neděláme jen pro sebe navzájem.

Naše lektorské úvody mají podobný smysl jako v galeriích, na zámcích a všude tam, kde fungují průvodcovské služby. Jsou míněny jako součást servisu, který nabízíme našim divákům. Je to drobná čtvrthodinová pozornost, která má zpříjemnit návštěvu Národního divadla. Věřím, že řadě diváků může nabízet – ale nikdy ne vnucovat! – klíč k porozumění dílu, hudbě či inscenaci.

Podle čeho jste to které představení vybírali? Pokud se lektorské úvody osvědčí, budete tuto aktivitu nějak dál rozšiřovat?

V této sezoně běží lektorské úvody až na dvě výjimky pouze před představeními, která jsou na programu některé ze čtyř operních abonentních skupin. Těchto představení a tedy i úvodů jsou celkem přibližně dvě desítky. Patří tam samozřejmě nejnovější tituly této sezony a několik titulů z nedávné doby, např. Hry o Marii, Hoffmannovy povídky, Káťa Kabanová, ale také obnovená Tosca. Jde především o jakýsi bonus pro naše nejvěrnější předplatitele, ale na lektorské úvody jsou zváni všichni, kteří jsou ten večer v Národním divadle. Většina z nich předplatiteli nejsou a koupili si vstupenky extra na toto představení. Na našich úvodech se nic dalšího neplatí, ani není třeba se ničím prokazovat.

Jak se naši „průvodci operním představením“ osvědčí, teprve uvidíme. Není vyloučené, že se tato nabídka rozroste. V tuto chvíli máme víceméně pokryty ty nejdůležitější termíny v sezoně – premiéry a představení pro operní abonenty, kterým se vždy snažíme přinést to nejlepší, co máme k dispozici. Zatím přemýšlím pouze o tom, jak onu lektorskou čtvrthodinku co nejlépe využít, aby byla poutavá a aby posluchače otevřela a motivovala.

Jak vůbec u vás takový lektroský úvod vypadá? O čem přesně je řeč? Jak hodně jdete do hloubky? Demonstrujete to, o čem mluvíte, nějakými hudebními ukázkami? Pokud ne, neuvažujete o tom alespoň do budoucna?

Je to opravdu jen patnáct, maximálně dvacet minut. Jiná možnost není – začínáme v 18:30, v době, kdy už je v divadle poměrně dost lidí, a končíme krátce po prvním zvonění. Na takový formát je třeba se dobře připravit, což v mém případě znamená nejprve si napsat koncept a ten pak se stopkami před sebou dvakrát až třikrát obléknout do mluveného slova. Na místě je samozřejmě třeba mluvit spatra, to není nutné zvlášť zdůrazňovat. Snažím se nebýt encyklopedií. Školometské, povšechné informace „kdo, kdy a kde“ omezuji na naprosté minimum, ale bez jistého základu by pak zase povídání bylo příliš abstraktní. Vyberu si jedno či dvě hlavní témata, ke kterým vše směřuji, a dávám si pozor, aby mi pak někdo neřekl: „Proč jsi převyprávěl to, co je v programu?“ U tohoto tématu pak mohu jít aspoň do „lokální hloubky“. U Prodané nevěsty, kdy zastřešujícím tématem bylo „jak a proč se stala národní ikonou proti své vůli“, jsem tak mohl mluvit například o Sabinově literární tvorbě a nevýznamném místu operních libret v ní nebo o komplikovaném postupu Smetanovy práce od skici po poslední verzi. U Ariadny a Slavíka jsem zase chtěl upozornit na vzrušující kontrast mezi jejich malým časovým rozsahem a ambiciózním hudebně-dramatickým obsahem, u Hoffmannových povídek na to, jak offenbachovská fúze opery s operetou přesně vystihuje tragikomičnost v prózách E. T. A. Hoffmanna. Neříkám nic šokujícího, ale pokouším se narušovat stereotypy ve vnímání operních děl a opery jako takové. Hudební ukázky používáme spíš jako zvukovou upoutávku, na nějaké větší ukázky není prostor. Koneckonců muziky – a živé – si diváci ten večer užijí ažaž.

Při přípravě lektorského úvodu musíte určitě myslet také na to, pro koho je určena. Jaký je podle vás – alespoň v hrubých rysech řečeno – takový „průměrný“, „většinový“ divák operních představení Národního divadla? Dokážete to vůbec odhadnout? Nebo při svých přednáškách takříkajíc „střílíte naslepo“?

V tomto našem konkrétním případě vycházím z předpokladu, že v daný čas na daném místě jsou posluchači, kteří mají s operou značné zkušenosti, mají ji rádi, i když ne nekriticky, a návštěvu opery mají jako své téma večera. Tak bych charakterizoval naše abonenty. Vedle nich se na lektorských úvodech pravděpodobně objeví – to ale spíše jen náhodně – lidé zvídaví a vnímaví, kteří mají zkušenosti s operou třeba jen minimální, ale baví je poznávat nové věci. Těžko přesně říct, jaký je většinový divák, ale myslím, že se pohybuje někde v těchto mezích. Mezi těmi, kteří operu objevili a baví je a mezi těmi, které baví ji objevovat. Alespoň já mám pocit, že se s takovými typy operních diváků většinou setkávám. Potvrzují to koneckonců i diskuse na vašem portálu.

Další možností, jak návštěvníka vašich operních představení oslovit, je divadelní program. S jakým záměrem jej vůbec sestavujete? Také v tomto případě musíte vycházet z toho, jací jsou vaši návštěvníci, nebo ne?

Program by měl být milým a zajímavým společníkem operního diváka. Neměl by nudit a po chvíli překážet. Neměl by s námi být v divadle jen tak z povinnosti, ale neměl by ani neslušně chtít být stále středem pozornosti. Má být fundovaný, ale nemůže nahrazovat odborné publikace, s inscenací by měl souviset více než pouhým použitím fotografií z ní. Musí vyvažovat prvky originální s prvky „povinnými“, v našem případě také vycházet a zapadat do jisté grafické řady. Je to celkem složitý „literární žánr“. Programy se snažíme dělat pro ten typ diváků, který jsem popsal výše, ale samozřejmě spektrum čtenářů je ve výsledku velmi rozmanité, ne každý má chuť trávit pauzu v divadle či cestu tramvají domů čtením nějaké studie. Ty tam jistě vždy jsou a my pečujeme o to, aby byly na úrovni a dobře napsané, ale kromě toho máme v programech např. fotografie, a to ne jen ty ilustrativní, dokumentární, ale také – řekněme – umělecky obsažnější fotosérie tématicky spjaté s inscenací a vytvořené specielně pro program. Jejich autorkou je velmi šikovná a kreativní fotografka Ilona Sochorová. Osobně mám v programech rád drobné „žánry“, kratší texty či citace, takové textové či obrazové momentky a zákoutí různě rozeseté (ovšem přesně umístěné) v programu. Mám na mysli samozřejmě programy k inscenacím. Programy, které děláme ke koncertům jsou mnohem standardnější, obyčejnější.

„Tloušťka“ jako kritérium kvality divadelního programu je opravdu úsměvná. Mně to trochu připomíná nedávnou aféru poslance Bendy, který požadované „tloušťky“ své diplomové práce na vykřičených plzeňských právech dosáhl tím, že nastavil velké řádkování a nešetřil „entry“. Tím neříkám, že právě takto postupovali mí předchůdci v dramaturgii ND, jen poukazuji na to, že obsah jakékoli publikace se dá roztodivně nafukovat a že kritériem by přeci jen mělo být něco jiného.

Ale když jste s tím začal, položil jsem si teď na stůl dvě hromádky – jednu s našimi programy a jednu s programy z předchozí éry. Pokud vezmu v úvahu, že používáme o něco větší formát než bylo zvykem dříve, pak opravdu žádný výrazný rozdíl v kvantitě nevidím, obě hromádky po osmi různých programech jsou stejně vysoké. Ale to je opravdu malicherné…

K zeštíhlení došlo především při srovnání našich programů před novou inscenací Rusalky a po ní. V sezoně 2008/2009 bylo třeba snížit náklady na tisk programů, nejprve jsme přestali tisknout plnobarevně a vrátili se k předchozímu principu barevná obálka, černobílý vnitřek a od Rusalky dále jsme přestali tisknout libreta. Je mi to velice líto, ale jestliže divadlo ve výrobě programů nesmí být ztrátové a nechceme šroubovat prodejní cenu až k neprodejnosti, musí se někde ubrat. Libreta rozpočet programu značně zatěžují jak v položce grafických prací a tisku, tak především v položce licenční a honorářové – ve hře je překladatel a u chráněných děl také autor libreta. Libreta notoricky známých českých děl, která by byla „zadarmo“ je pak na druhé straně zbytečné publikovat. Jistě tu řada lidí bude radit, že máme to a to z programu vyházet, zmenšit font pro sazbu libreta atd. atd. To je čistě otázka priorit, všechno v programu za daných okolností být nemůže a my jsme se rozhodli takto. Jsou tu navíc ještě dva podpůrné argumenty. Předně o text opery diváky nikdy nešidíme, u všech cizojazyčných oper a nyní nově také u oper českých promítáme titulky, takže se domnívám, že podobně jako „většinový“ filmový divák nežádá ke každému filmu scénář, i divák operní je schopen s textem libreta dostatečně komunikovat skrze titulky (a v opeře na to koneckonců má i mnhem více času než v kině…). A potom – v elektronickém věku je řada libretních textů v originále i různých překladech k dispozici na internetu, i když ne v nějaké systematizované podobě. Ba co víc, k velkému množství oper najdete na internetu zdarma i klavírní výtahy a dokonce (např. v případě Mozarta) i kompletní partitury. Je ovšem na druhou stranu škoda neposkytnout překlady libret, zejména těch méně známých a dostupných – dále, když pro každou inscenaci cizojazyčné opery v ND takový studijní překlad vzniká (či se používá již existující). Již před časem nás napadla myšlenka zprostředkovat pracovní překlady libret divákům prostřednictvím jakési internetové knihovny libret na webových stránkách ND. Myslím, že by tahle služba mohla být oblíbená, finančně mnohem méně náročná než tisk a hlavně praktičtější v tom smyslu, že by libreta nabízela ještě před samotnou premiérou, aby se náročnější divák mohl na představení v předstihu připravit. Přiznám se však, že na realizaci této myšlenky nám v dramaturgii opery zatím schází časová kapacita.

Když už ve vašich programech není libreto, neměl by tam být alespoň přehled operních čísel, tak jak to některá zahraniční divadla praktikují?

Přehled operních čísel nijak nenahradí absenci libreta, to už spíše částečně splní jeho funkci synopse. Přehled čísel napoví jen, kolik je v opeře árií, duetů, sborů atd., jak jsou rozvržené a jakými slovy začínají. Jistě to ničemu neuškodí, ale valný smysl v tom nevidím. Užitečnější by snad bylo informaci o tom, zda se ta či ona situace v opeře odehrává formou árie, ansámblu apod., zapracovat přímo do synopse. Nezapomínejme ovšem, že nezanedbatelnou část repertoáru tvoří opery, které na čísla rozdělené nejsou.

V souvislosti s často požadovanými librety bych měl anketní otázku pro operní diváky: v čem pro vás spočívá hodnota tištěného libreta v divadelním programu? Slouží vám libreto především k orientaci ve struktuře opery (kdo kde kdy má jaký výstup), k orientaci v ději (když si např. potřebujete připomenout nějakou dějovou okonost či nějaká slova) či k hlubšímu proniknutí do obsahu textu, do jeho literárních kvalit apod.? Čtete libreto souvisle či si v něm pouze listujete a hledáte konkrétní místa, či je to zkrátka jen dobrý pocit mít libreto k dispozici, až se někdy bude hodit? Uvítali byste, kdybyste měli překlad libreta k dispozici ještě před návštěvou operního představení, či z nějakého důvodu preferujete možnost mít text libreta při sobě právě v divadle?

Jen pro zajímavost: Jak to je s cenou programu? Je nižší nebo vyšší než jeho výrobní náklady?

Jak jsem již napsal, v současné době programy nejsou dotovány, tzn. výrobní náklady na jeden kus jsou vždy nižší než je prodejní cena programu. Ta se u reprízovaných inscenací většinou pohybuje kolem 50,- Kč, výjimečně výše.

Díky za rozhovor.

AKTUALIZACE 16.1.2011:

Od 27.12.2010 až do 16.1.2011 mohli čtenáři Opery Plus hlasovat v anketě o tom, co by si v tištěném programu k opeře přáli mít. Tady jsou konečné výsledky (% udávají podíl hlasů pro příslušnou kapitolu):

-profil skladatele – 12%
-historické souvislosti vzniku díla – 15%
-analýza díla – 8%
-časová osa – 4%
-inscenační historie díla – 9%
-dosavadní inscenace v ČR – 7%
-slovo režiséra – 6%
-slovo dramaturga – 3%
-slovo dirigenta – 4%
-životopisy inscenátorů – 4%
-přehled hudebních čísel – 3%
-kompletní libreto – 12%
-návrhy scény a kostýmů – 3%
-fotografie ze zkoušek – 6%
-cizojazyčné resumé – 3%