Opera o tom, jak se dělá opera aneb Purcellova The Fairy Queen ve Vídni

  1. 1
  2. 2
Shakespearovo výročí je sice za námi, ale Theater an der Wien nabízí jako první premiéru tohoto roku na hlavním jevišti inscenaci semi-opery Henryho Purcella The Fairy Queen, díla inspirovaného Shakespearovým Snem noci svatojánské. Zkušená francouzská režisérka Mariame Clément zřejmě nebyla spokojená s původním tvarem a společně se dvěma spolupracovnicemi vytvořily zcela nový děj se schématem divadla o divadle, do něhož Clément vložila (převážně velmi ústrojně) Purcellova hudební čísla. Její snažení i výsledek jsou pozoruhodné.
H. Purcell: The Fairy Queen – Theater an der Wien 2017 (foto © Monika Rittershaus)

Na počátek trocha historie, kterou může netrpělivý čtenář bez obav přeskočit. Premiéra výpravné inscenace hudebně-dramatického díla The Fairy Queen s libretem Thomase Bettertona a s hudbou Henryho Purcella se odehrála v londýnském divadle Queen’s Theatre ve čtvrti Dorset Gardens 2. května 1692. Dílo bylo důkladnou adaptací Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské (1595). Hra stará takřka jedno století se stále těšila zájmu publika, které její příběh i text velmi dobře znalo. Opera italského nebo francouzského typu byla v tomto období (asi jedno čtvrtstoletí před příchodem Georga Friedricha Händela) v ostrovním království stále velmi vzácným hostem. Několik předvedených titulů kontinentálních skladatelů u královského dvora se nesetkalo s jednoznačným ohlasem, ani nevyvolalo zájem anglických skladatelů rozvíjet tuto hudebně-dramatickou formu. Na londýnských jevištích se v oblasti hudebně-dramatického divadla usadily především variované formy vycházející z tradičního a specifického dvorského útvaru. Anglická masque je spojením poezie, tance, hudby i výpravných kostýmů do kratšího útvaru, který může mít děj nebo je pouhou alegorií, často vytvořeného k určité události. Účelově i formálně se může přibližovat italské serenatě. Obliba tohoto žánru se z anglických dvorských kruhů záhy přenesla i do měšťanského prostředí a těmito kratšími útvary byla obohacena činoherní představení. Postupně došlo k rozšíření těchto útvarů na úkor činoherních textů, až ke vzniku takzvaných semi-oper (podle dnešního slovníku), kdy v hudebně-dramatickém díle hudební čísla zabírají polovinu či dokonce větší část celého představení. Platila určitá nepsaná pravidla, kdy jsou uplatněna hudební čísla. Jednalo se především o scény jakéhokoliv ritu s božskými postavami, milostné scény a především scény, ve kterých vystupují nadpřirozené síly – duchové, víly, čarodějové i alegorie živlů, denních dob a podobně.

První inscenace The Fairy Queen byla zřejmě představením Shakespearovy komedie (s částečně transformovaným textem), do kterého byly vloženy čtyři masque, do každého z pěti dějství jedna, když první dějství bylo vybaveno pouze instrumentální hudbou a uvozujícím dialogem básníka s elfy. Dobová inscenační forma i úzus byly velmi volné a připomínají dnešní zvyklosti při nastudování muzikálů. Pokud nějaké číslo nevyhovovalo ve spádu děje nebo z jiných důvodů, bylo prostě vyškrtnuto nebo nahrazeno jinou kompozicí. Purcellova partitura se tak sestává ze čtyř masque: alegorická maska s postavami Spánku, Noci, Tajemství a Mlčenlivosti (druhý akt); výstupy s očarovanou Titanií, zamilovanou do krejčíka Klubka s přičarovanou oslí hlavou v kontrastu s komickými výstupy sedláckého páru Corydona a Mopsy (třetí akt); smíření Titanie s manželem Oberonem, posvěcené alegorickými postavami ročních dob (čtvrtý akt); originální reflexe zámořských objevů – oslava manželské lásky dvou čínských (!) prapostav (zřejmě ohlas biblické dvojice prvních lidí), tentokráte oslavované antickými božstvy Junonou a Hymenem (pátý akt). Zvláště tedy poslední masque představuje takřka postmoderní spojení – exotického světa čínského Adama a Evy s antickou mytologií v Shakespearově fantaskně-komediální hře. A celé představení je třeba si představit ve velkolepém výpravném hávu. Skutečně se dostavil velký úspěch u diváků, který zmiňují četné dobové prameny i vzpomínky. Šlo o nejdražší produkci poslední dekády sedmnáctého století, ekonomicky si ale divadelní ředitel tak dobře nevedl.

Režisérka Mariame Clément se rozhodla zcela odtrhnout Purcellovy kompozice od Shakespearovy hry a s využitím oblíbeného principu divadla na divadle vystavěla nový příběh, který není jen pouhým rámcem pro hudební čísla, ale sám o sobě je plnohodnotným dramatickým útvarem. Výchozí situací je příprava inscenace Purcellovy opery The Fairy Queen (!) v nejmenovaném divadle. Operu režíruje zralý, zdánlivě sebevědomý režisér Kurt S., který se zamiluje do mladičké zpěvačky – sopranistky Anny P. S tou má ale vztah jeho asistent Florian K. Aby propletenec milostných tužeb odpovídal vztahovému zahuštění původní Shakespearovy komedie, dramaturgyně Marie-Claude C., beznadějně milující Kurta, nachází domnělé útočiště v náručí výrazně mladšího herce Ruperta C. Ten je ale zmaten ve své sexuální orientaci (zde zřejmě ohlas jiných Shakespearových komedií, především převlekové zápletky Jak se vám líbí) a je silně přitahován tanečníkem představujícím Oberona. Ke všemu má celý soubor potíže s nesnesitelně náladovou primadonou obsazenou do role Titanie (zde pouze herecký úkol) i s občasnými výpadky geniálního, ale poněkud alkoholu příliš přístupného scénografa Floriana B., který ale s oblibou odkrývá skryté tužby všech zúčastněných. Když je role Titanie přeobsazena Annou, která měla zatím pouhou roličku, zdá se, že zkoušky se konečně mohou ke všeobecné spokojenosti rozběhnout, ale osobní nejistoty protagonistů vše stále poněkud komplikují.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Purcell: The Fairy Queen (Theater an der Wien 2017)

[Celkem: 2    Průměr: 4.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na