Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (4)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Svůj závazek vůči Guggenheimově nadaci splnil Martinů během svého pobytu v Nice v roce 1954 zhudebněním komedie Carla Goldoniho La locandiera (Mirandolina), kterou složil na italský text. Jaroslav Mihule o této opeře mimo jiné píše: „Martinů v ní obohatil český myšlenkový svět o další pozoruhodnou spojnici ke kultuře italské.“ O první uvedení měly zájem jak Opera Národního divadla, tak Janáčkova opera v Brně. Premiéra se nakonec konala v Praze, kde ji dirigoval Václav Kašlík a režíroval Luděk Mandaus, titulní roli zpívala Maria Tauberová. Brno se Mirandoliny dočkalo až poté, co byla hrána v několika divadlech v zahraničí včetně Vídeňské státní opery. Dirigentem brněnské inscenace byl Václav Nosek, režisérem Norbert Snítil a titulní roli zpívala Sylvie Kodetová. Do Prahy se Mirandolina vrátila v roce 1980 v inscenaci Josefa Kuchinky a Karla Jerneka, o deset let později ji uvedl Ivan Pařík v plzeňském divadle. Ze zahraničních inscenací je dobré připomenout představení na festivalu v irském Wexfordu, který tradičně věnuje pozornost české operní tvorbě. Zde byla hrána v roce 2002 a z inscenace byla pořízena nahrávka. V letošním roce ji nejprve uvedli v divadle v Brémách a 1. června došlo k přelomové domácí inscenaci této opery. Poprvé byla na českém jevišti zpívaná v italském originále. Stalo se tak v Ostravě, kde ji nastudovali dirigent Mirko Ivanović a Jiří Nekvasil. Titulní roli ztvárnila Agnieszka Bochenek-Osiecka v alternaci Kateřinou Kněžáíkovou a Barborou Pernou.

Bohuslav Martinů se definitivně rozhodl vrátit se do Evropy. Ale ještě během pobytu v jižní Francii se zrodily první kroky ke vzniku jeho jevištního opus magnum, opery Řecké pašije (Greek Passion). Uchvátila ho četba románu Řek Zorba řeckého spisovatel Nikose Kazantzakise. Se spisovatelem, který v té době žil v Antibes, se seznámil a rozhodl se pro zkomponování opery na jeho námět. Z původně zamýšleného zhudebnění Řeka Zorby ale sešlo a Martinů si vybral jiný Kazantzakisův vynikající román Kristus znovu ukřižovaný.

Martinů, který v roce 1956 definitivně přesídlil ze Spojených států do Švýcarska, pilně na Pašijích pracoval. Usiloval o jejich uvedení v londýnské Covent Garden, kde šéfoval Rafael Kubelík. Jednání o uvedení Pašijí ztroskotalo, Kubelík nakonec z Londýna odešel. Martinů se rozhodl dílo podstatně přepracovat pro curyšskou operu. V dopise z 12. února 1958 píše Miloši Šafránkovi:„Pašije jsou hotové a končí to odchodem těch refugés, ten epilog – verše tam jsou.“ Premiéry se ale nedožil. Ta se konala až dva roky po autorově smrti, 9. června 1961. Dílo nastudoval a řídil veliký příznivec Bohuslava Martinů Paul Sacher a režíroval Heinrich Graf.

Pouhých osm měsíců a dvanáct dní poté, 3. března 1961, byly Řecké pašije s velkým úspěchem uvedeny v Brně. Byl to na tehdejší dobu svým způsobem heroický čin, za nějž je třeba být vděčný především vytrvalému a neúmornému Václavu Noskovi, překladatelce Evě Bezděkové a šéfovi Janáčkovy opery Františku Jílkovi, který Pašije nastudoval a řídil. Miloš Šafránek v dopise z října 1961 velmi děkoval za to, že v Brně Pašije budou uvedeny, ale vytýká nepřesnosti v překladu, například, že „česká libretistka (tj. Eva Bezděková) zaměnila osobní zpověď Manoliovi za předčasnou výzvu k boji“. Nutno mít na paměti, že to tehdy byla jedna z nutných úliteb, aby dílo mohlo být vůbec uvedeno, pozdější inscenace jako například gramofonová nahrávka Libora Peška z roku 1981 anebo divácky velmi úspěšná plzeňská inscenace dirigenta Petra Vronského z roku 1995, v níž v roli Starého muže naposledy na jevišti vystoupil Karel Berman, se snažily přiblížit text původnímu originálu.Představení režírované Oskarem Linhartem, s Vilémem Přibylem v roli Manolia a Naděždou Kniplovou jako Kateřinou, se setkalo s velkým úspěchem. Recenzent Rudého práva Jiří Karásek napsal, že „opeře se dostalo nadšeného a vynikajícího nastudování“, ale neopomněl přidat poznámku, že „… nejsou patrně dílem, která by ukazovala směr naší soudobé opeře v jejím dnešním úsilí. Je to však dílo osobitého autora, dílo lidsky závažné a osobité.“ Karel Mlejnek v časopise Kultura byl ve svých připomínkách konkrétnější, když srovnával operu s Dessauovým Odsouzením Lukulla. Zatímco opera východoněmeckého skladatele na text hry Bertolta Brechta „jasně odpovídá na závažné otázky své doby, v Řeckých pašijích … interpretace látky a její možnosti, které se kryjí s názory a možnostmi skladatele, přece jen nemají pravý současný a společenský dopad.“

Po brněnské premiéře následoval rakouský Linec a další divadla. V Praze Řecké pašije pohostinsky nastudoval na jaře 1967 tehdejší šéf Slovenské filharmonie Ladislav Slovák v režii Václava Kašlíka, v Ostravě Jiří Pinkas s Iljou Hylasem, kteří si svoji velmi úspěšnou inscenaci o deset let později přenesli do Brna. Je jasné, že v atmosféře konce šedesátých let měly Řecké pašije velmi aktuální společenský dopad. To se opakovalo i později. Dovolím se zmínit o osobním zážitku z premiéry opery v Českých Budějovicích, která se konala jako slavnostní představení k výročí divadla 20. října 1989. Výborné představení dirigenta Karla Noska a režiséra Milana Fridricha, v němž skvělým představitelem kněze Grigorise byl nynější čerstvý sedmdesátník, výtečný zpěvák a režisér Josef Průdek, velmi rezonovalo s náladou převažující části publika. Přítomní hosté z družebního divadla v Meiningenu byli v průběhu představení odvoláni a vyzváni k urychlenému návratu domů, protože v tomto východoněmeckém městě narůstaly protestní nepokoje.

V Národním divadle byly Pašije znovu uvedeny v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka a Václava Kašlíka v roce 1982 a zatím naposledy v roce 2006, kdy je v režii Jiřího Nekvasila opět dirigoval Jiří Bělohlávek, tentokráte ale v novém překladu Aleše Březiny plně odpovídajícím duchu anglického originálu. V Brně se Řecké pašije znovu objevily na repertoáru 4. února 2000. V režii Václava Věžníka je nastudoval Jan Zbavitel a před představením publikum povstáním a minutou ticha uctilo památku velkého propagátora díla Bohuslava Martinů Václava Noska, který 22. ledna 2000 zemřel. Připomeňme ještě televizní inscenaci opery z roku 1999, kterou s mezinárodním obsazením natočil režisér Tomáš Šimerda.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat