Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (4)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Díky Aleši Březinovi se podařilo zrekonstruovat původní takzvané londýnské znění. Poprvé je uvedl David Poutney na festivalu v rakouském Bregenzu v roce 1999. Obsazení bylo mezinárodní, Vídeňské symfoniky a Moskevský komorní sbor řídil Ulf Schirmer. Inscenace byla o rok později uvedena v divadle, které kdysi Pašije odmítlo, v londýnské opeře Covent Garden pod taktovkou Christiana van Gehrena. V této podobě byly v roce 2005 třikrát hrány v Janáčkově divadle v Brně. Inscenace byla vyhlášena představením roku v anketě Divadelních novin.Svoji poslední operu Ariadna (Ariane) napsal Martinů podle svědectví Miloše Šafránka během čtyř týdnů v létě 1958. Podkladem mu byla hra jeho přítele Georgese Neveuxe Theseus mořeplavec. (U nás byla tato hra uvedena v roce 1946 v Divadle na Vinohradech, roli Ariadny hrála Jaroslava Adamová.) Rudolf Pečman charakterizoval operu, kterou sám autor považoval za komedii, takto: „Ne komedie, nýbrž psychologická Ariadna Bohuslava Martinů. Doznívají v ní pronikavé principy surrealistického divadla, ale hudebně je dokladem skladatelovy cesty za výrazovým oproštěním. Martinů nalezl hlubinu bezpečnosti v principu monteverdiovské barokní monodie.“ Hlavní hrdince napsal v této jednoaktové opeře dvanáctiminutovou, nesmírně obtížnou árii, k níž ho údajně inspirovalo pěvecké umění Marii Meneghini Callas.

Premiéra Ariadny byla v březnu 1961 v Musiktheater im Revier v Gelsenkirchen. Na podzim roku 1961 ji natočilo brněnské studio Československého rozhlasu, dirigentem byl František Jílek, titulní roli zpívala Cecilie Strádalová. Na českém jevišti se poprvé objevila 23. prosince 1962 v Operním studiu JAMU, kde byla později uvedena několikrát. Představení dirigoval Richard Týnský, režíroval Miloš Wasserbauer, titulní roli zpívala velmi talentovaná, bohužel, velmi záhy zesnulá sopranistka Miriam Šupurkovská. V roce 1965 operu uvedlo v režii Václava Věžníka olomoucké divadlo, v roce 1975 Národní divadlo Praha (dirigent Jiří Jirouš, režisér Ladislav Štros). Další inscenace v Národním byla v roce 1987, dirigoval ji Václav Neumann a režíroval Edvard Schorm. V roce 2000 byla Ariadna na scéně Národního divadla dvakrát provedena koncertně pod taktovkou Tomáše Netopila se Simonou Houda-Šaturovou v titulní roli. V ostravském divadle ji uvedl (ve společném večeru s Janáčkovou Šárkou) v roce 2012 režisér Rocc.Tanečního ztvárnění se dočkala celá řada symfonických a komorních skladeb Bohuslava Martinů. Významné postavení mezi nimi má 6. symfonie (Symfonická fantazie), kterou Martinů napsal v letech 1951–1953 a která byla Kruhem newyorských hudebních kritiků oceněna jako nejlepší orchestrální dílo roku. Americký choreograf Antony Tudor na jejím základě vytvořil balet Ekon av trumpeter (Echo trubek). Název baletu dal podle motivu z první věty 27. března 1966. Balet byl jako první a zatím jediné dílo Bohuslava Martinů uveden na jevišti Met. V roce 1967 vytvořil na motivy 6. symfonie Kenneth McMillan balet Anastasia. Dílo bylo uvedeno na scéně Deutsche Oper v Berlíně. V roce 1971 jej doplnil o hudbu Petra Iljiče Čajkovského, na celovečerní představení pro Royal Ballet Covent Garden.Pokud vím, první domácí choreografii na skladatelovu symfonickou hudbu vytvořil v Ostravě Emerich Gabzdyl. Byly to Paraboly pro orchestr. Dirigentem představení byl Pavel Vondruška. V osmdesátých letech převedli v baletním souboru Státního divadla v Brně do baletní podoby pod názvem Dvojkoncert Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a Toccatu e due canzoni. Balet Národního divadla v Praze uvedl v roce 1990 jako součást večera Tančírna 4. smyčcový kvartet Bohuslava Martinů. V Brně bylo součástí baletního večera Symfonické fantazie taneční provedení třetí věty ze 6. symfonie. V programu složeném z významných prací amerických choreografů nazvaném Americana II., byl uveden balet Sphinx v choreografii Glena Tatleyho. Jednalo se o verzi příběhu Odyssea a Sfingy na základě básnického zpracování Jeana Cocteaua na hudbu Dvojkoncertu. Na premiéře tančila Sfingu Darja Klimentová a Odyssea Alexandr Katsapov.A už počtvrté se jako součást baletního večera objevila na jevišti Národního divadla proslulá Polní mše ve vynikající baletní verzi Jiřího Kyliána. Poprvé to bylo v roce 1992, počtvrté letos v dubnu jako součást programu Česká baletní symfonie II.Specifické místo zaujímá v historii osudů jevištního díla Bohuslava Martinů jeho kantáta Otvírání studánek na slova Miloslava Bureše. Toto nádherné vyznání lásky k rodné zemi si vybral v roce 1960 Alfréd Radok po úspěchu své Laterny magiky jako svůj další projekt. Ačkoli se skladby Bohuslava Martinů u nás v té době pozvolného politického „oteplování“ občas hrály (i Anna Hostomská věnovala v prvním vydání své Opery autorovi velkou pozornost včetně obsahů jeho „amerických televizních oper“) a Otvírání studánek se těšilo velké popularitě, vzbudilo Radokovo zpracování této skladby zuřivý odpor především ze strany ministra Václava Kopeckého. Otvírání studánek bylo zakázáno a Alfréd Radok byl z Laterny magiky vyhozen. Kopecký se údajně o díle vyjádřil, že „Radok nám předvedl svůj židovský expresionismus“.Filmový materiál měl být zničen. To se naštěstí nestalo. Hudební skladatel Oldřich František Korte (zemřel 11. září 2014), jedna z živých legend Laterny magiky, její dlouholetý klavírista, hudební režisér, posléze dramaturg, dosáhl toho, že se v roce 1966 mohli diváci s Radokovým dílem seznámit.

Bohuslav Martinů, český muzikant, který prožil nejpodstatnější část života v cizině a dokázal vstřebat prakticky vše, co celosvětové hudební trendy za jeho života přinášely, a přitom zůstal ve svém díle zcela bytostně zakotven ve své vlasti, prožil díky svému oddanému švýcarskému příteli dirigentu Paulu Sacherovi svá poslední léta poznamenaná nemocí v klidném prostředí alpské země, kde také roku 1959 zemřel a byl pohřben. Po nejrůznějších peripetiích byl pohřben v roce 1974 v rodné Poličce vedle své choti Charlotty, která zemřela rok před ním.

V jednom ze svých posledních dopisů dne 11. března 1959 Miloši Šafránkovi napsal: „Budu potřebovat brzo námět na novu operu. Škoda, že teď nelze najít dobrého libretistu, nevíš o někom?“

Foto archiv, Marta Kolafová, Jaromír Svoboda, Derek Speirs, Rafael Sedláček, Viktor Kronbauer, Leslie E. Spatt, Hana Smejkalová, Martin Divíšek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat