Operní kukátko (21)

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Kniha týdne
Ludwig Steinbach: Weinbergs Passagierin. Eine Analyse der Auschwitz-Oper. (Weinbergova Pasažérka. Analýza opery s osvětimským námětem.) Friedberg, Verlagshaus Schlosser 2015. 237 stran. ISBN: -10: 3869377399, ISBN-13: 978-3869377391. Opera Die Passagierin (Pasažérka) skladatele Mieczysława Weinberga byla sice dokončena již v roce 1968, ale scénické premiéry se dočkala až v roce 2010 na festivalu v Bregenzu. Opera se okamžitě stala prvořadou uměleckou senzací, jak po hudební stránce, tak díky nesmírně naléhavému námětu. Libreto Alexandra Medvěděva vychází ze stejnojmenné, částečně autobiografické novely polské spisovatelky Zofie Posmysz z roku 1962 (český překlad 1964), která byla záhy také v Polsku zfilmována (režie Andrzej Munk, 1963). Námět díla je rafinovaně vystavěný. Patnáct let po skončení druhé světové války se na palubě zámořské lodi setkávají dvě ženy: bývalá vězeňkyně v koncentračním táboře a dozorkyně v táboře v Osvětimi-Březince. První z nich ale ženu, bývalou sadistickou bachařkou, nepoznává s jistotou; druhá žena je ochromena obavami, protože se vdala za vojáka spojeneckých vojsk a dosud byla bezpečně skryta pod novou identitou. Vyprávění není lineární, obsahuje několik flashbacků. Nesmírně působivé operní dílo bylo brzy inscenováno též na scéně English National Opera v Londýně, kam byla přenesena bregenzská inscenace režiséra Davida Pountneye. Pak následovaly inscenace v Karlsruhe a Franfurktu nad Mohanem. Kniha Ludwiga Steinbacha pečlivě analyzuje Weinbergovo zásadní scénické dílo v mnoha kontextech, nejen hudebním i literárním, a rovněž inscenačním, ale také historickém, protože dílo, na jehož vzniku měl zásluhu i Dmitrij Šostakovič (skladatelův pedagog, který brzy rozeznal dramatický potenciál literární předlohy) prošlo složitou cestou více než čtyř desetiletí k světové premiéře. Námět prostě „nevyhovoval“ z mnoha důvodů nárokům sovětských dramaturgů.

 

Operní úsměv
Italský skladatel Gioachino Rossini (1792-1868) po uvedení jeho opery Vilém Tell v roce 1829 komponoval pouze příležitostně a jen drobné komorní opusy, v podstatě jen pro svou radost. Také se jen velmi nerad nechal přemluvit k posuzování hudebních talentů. Jednou ho přátelé opakovaně žádali, aby vyslechl mladou adeptku operního zpěvu z okruhu pařížské smetánky. Rossini, který se již několikráte tomuto setkání vyhnul, musel jednoho dne přijmout mladou zpěvačku ve svém domě na předzpívání ve společnosti přátel. Mladá žena byla sice ctižádostivá, ale bez talentu. Slavný skladatel jí trochu zlomyslně podstrčil velmi obtížnou koloraturní árii z jeho opery Semiramis, aby ji zkusila zazpívat z listu. Zpěvačka záhy ztroskotala a poněkud ublíženě reagovala: Maestro, ani nevíte, jak obtížně se to zpívá! Mistr Rossini, který vždy oplýval smyslem pro vtip, jí odpověděl: Milostivá slečno, to ale ani nevíte, jak obtížně se to poslouchá!

Gioachino Rossini (foto archiv)
Gioachino Rossini (foto archiv)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat