Operní kukátko (22)

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Operní úsměv

Proslulý italský dirigent Arturo Toscanini (1867-1957) a neméně slavná americká sopranistka, Geraldine Farrar (1882-1967), po příchodu temperamentního Itala do Metropolitní opery (1908) zkoušeli novou inscenaci a zpočátku si nepadli příliš do oka. Perfekcionista Toscanini znovu a znovu opakoval tutéž pasáž, kdy nebyl s jejím výkonem spokojen. Také temperamentní a ambiciózní pěvkyně si to nechtěla nechat líbit a podrážděně sykla z předscény na dirigenta: „Maestro, já jsem přece velká umělkyně!“ Dirigent, který nešel pro slovo ani pro vtip daleko, jí vážně odpověděl: Madame, slibuji, že to já nikdy nikomu neprozradím!“

Záhy oba dva umělce začal ale spojovat osobní vztah, který také vedl k dočasnému odchodu Artura Toscaniniho (mimochodem, kterého v privátních dopisech Ema Destinnová nazývala žertovně „Vztekaninim“ pro jeho vznětlivost) z Metropolitní opery v roce 1915, ke kterému ale přispělo i vyhlášení první světové války. Geraldine Farrar tehdy svého milence postavila před ultimátum, aby opustil svou ženu a děti, což Ital ženatý již od roku 1897, ale odmítl. V době před první světovou válkou se ale vášnivý Ital dvořil právě i Emě Destinnové.

Geraldine Farrar, Arturo Toscanini a Ema Destinnová (foto archiv)
Geraldine Farrar, Arturo Toscanini a Ema Destinnová (foto archiv)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments