Operní kukátko: Mattila jako Kostelnička v San Francisku, opět s Bělohlávkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ermonela Jaho dává titulní hrdince Zaze něhu i vášeň a též notnou dávku ušlechtilého sentimentu a vokálně vytváří hlavní roli ve velmi kontrastním klíči nálad a dokonale zvládnutém a kontrolovaném projevu, který se ovšem nevyhýbá typickému veristickému afektu. Její výkon je skutečně obdivuhodný, stejně jako stylový přístup, který nikde nepřekročí hranice vkusu. Důstojným partnerem výborné Ermonely Jaho je italský tenorista Riccardo Massi, který na sebe upoutal pozornost výraznými interpretacemi Cavaradossiho a Radama. Silnou pěveckou kreaci odvádí i britská mezzosopranistka Patricia Bardon, kterou známe spíše z händelovských rolí, v roli Zaziny matky Anaide. Maličkou vadou na kráse nahrávky je poněkud odrecitovaný výkon v mluveném partu Dufresnyho dcerky Toto, který zní neděcky a zároveň retarduje emocionalitu společné scény v setkání se Zazou, která přichází zjistit pravdu o Dufresneho věrnosti. Velmi plasticky působí hudební nastudování Maurizia Beniniho ve třetí spolupráci s tímto labelem, který nuancově vykresluje citové až dobově sentimentální hodnoty veristické partitury. Pokud si přejete poznat Leoncavalla jako skladatele jiné opery než jsou Komedianti a vzpomínáte na výbornou inscenaci jeho Bohémy ve Státní opeře v Praze (2003), je tato nahrávka vynikající příležitostí. Ostatní nahrávky tohoto opusu nejsou snadno přístupné, i když také zaznamenávají zajímavé výkony – Gala Import v hlavní roli s veristickou specialistkou Lynne Strow nebo label Bongiovanni s holandsko-americkou sopranistkou Lise Houben, popřípadě Nuova Era/Classical Memories s italskou divou Clarou Petrellou.


Operní úsměv
Slavný italský dirigent Leopoldo Mugnone (1858–1941), který byl dirigentem například světových premiér Sedláka kavalíra i Tosky a také zkomponoval několik málo úspěšných oper, byl poněkud netrpělivé povahy. Zvláště pokud se jednalo o špatné pěvecké výkony. Při zkouškách Tosky v Neapoli roku 1914 ztrácel trpělivost s manýristickým výkonem tehdejšího hvězdného tenoristy Emilia De Marchiho (1861–1917), který sice vytvořil prvního Cavaradossiho ve světové premiéře, ale v té době byla jeho kariéra již značně za zenitem.

Emilio De Marchi v roli Cavaradosiho v Tosce (1900) (zdroj it.wikipedia.org)
Emilio De Marchi v roli Cavaradosiho v Tosce (1900) (zdroj it.wikipedia.org)

Dirigent znovu a znovu zastavoval orchestr a opravoval jeho výkon. Když v posledním aktu stojí Cavaradossi před popravčí četou, zaječel nešťastný dirigent od dirigentského pultu: „Vojáci, nabijte ostrými!“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments