Operní magazín: Honeggerova Jana z Arku v Plzni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Má tato nástrojová a žánrová rozmanitost sahající od renesance až k dodekafonii, možná až k jazzu a k inspiracím, které známe od členů Pařížské šestky, nějaký řád?

Když otevřete partituru Jany z Arku poprvé, máte dojem, že není možné skladbu nastudovat a přivést ji k úspěšné premiéře. Je ale fakt, že jsme zkoušeli až nebývale dlouho. V posledním stádiu zkoušek před premiérou jsme celé dílo zahráli osmnáctkrát za sebou… Takže pro orchestr je to také veliká zátěž. Ale výsledkem jsem si začal být jist ve chvíli, kdy už i jednotliví zpěváci začali v této složité struktuře slyšet svoje hlasy a věděli, kam se v té mase zvuku zařadit. Například máme místa, kde nastupuje orchestr, sbor, klavíry a do toho má svůj nástup sólistka, která z toho obrovského množství tónů ten svůj nechytne, protože tam prostě nezní. Musí si ho de facto odvodit od ostatních, ale nemá možnost se o nic opřít. Na druhou stranu je to ovšem pro všechny zúčastněné bezvadný trénink. Nedávno mi při představení jedné Verdiho opery všichni říkali, jak je to jednoduché zpívání a že se svými nástupy tu nemají žádný problém… Je to prostě další level, na který se náš soubor dostal. A k dnešnímu dni je to podle mě vrchol naší činnosti a zdaleka nejtěžší dílo, jaké tu kdy bylo provedeno.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici - DJKT Plzeň 2016 (foto FB DJKT Plzeň)
Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici – DJKT Plzeň 2016 (foto FB DJKT Plzeň)

Vypočítal jste žánry a styly, které jsou v Honeggerově Janě z Arku synteticky přítomny? Které z nich vyznívaly nejčistěji jako první?

Snad nejčistší byla ze začátku ona lidová stránka, třeba scéna s Kmotrem Pytlem a Bečkou, kde jsou lidové nápěvy. Slyšíme zde francouzské písničky a ty nejsou hudebně příliš složité. Naproti tomu ale stojí třeba hned sborový začátek díla, znázornění doby temna ve Francii, kdy začíná stoletá válka, a všichni jsou ponořeni ve strašné depresi. Tato deprese je cítit v hudebním výrazu založeném na dodekafonii. To je jedno z nejtěžších míst a celý soubor musí takto zkraje díla být maximálně koncentrovaný.

Hovořil jste o těžko uchopitelných souvislostech mezi zvukem celého aparátu a party sólistů, kteří své nástupy musí složitě odvozovat. Je to podle vás projev nějakého určitého kompozičního stylu či kompozičního odvětví?

Myslím, že ne. Je to autorova osobní otázka, podle mne spíš důsledek kompozičních postupů, které Arthur Honegger v této partituře použil. A používal ve své tvorbě po celý život.

Jak se tento kompoziční princip projevuje v okamžicích, kdy se do provedení zapojují také další složky, jako balet a činoherci?

Baletní složka ode mne nic speciálního nevyžaduje. Musím dbát jedině na tempa, která nasadím. Tanečníci musí být schopni udělat to, co mají určeno od choreografa. Podstatnou roli tu ale mají činoherci. Honegger sám psal tyto herecké party do not. Nezapisoval přesnou intonaci, nýbrž rytmus slov. Což se nám poněkud zkomplikovalo překladem do češtiny, ten nikdy nemá stejný počet slabik a akcenty na stejném místě, jako francouzský originál. Ale i český překlad musí v rytmickém rámci přesně sedět, deklamovaný text musí přesně zapadat do hudby. Jednak na ní svými nástupy reaguje sbor či některé nástroje v orchestru. Nebo naopak na určitý zvuk z orchestru musí naprosto přesně zareagovat herec. A tady má výhodu činoherec, který je zároveň i muzikantem a je schopen si pod svou rolí představit zpívaný nebo hraný part. A většina našich aktérů tuto výhodu má.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici - DJKT Plzeň 2016 (foto FB DJKT Plzeň)
Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici – DJKT Plzeň 2016 (foto FB DJKT Plzeň)


Vizitky:

Tomáš Pilař (1988) – scénograf a režisér, od sezony 2014/2015 šéf plzeňské opery. Jeho první samostatnou režijní prací byla Verdiho Síla osudu v Liberci v roce 2013. V posledních letech vytvořil úspěšné inscenace oper Voják a tanečnice Bohuslava Martinů, Aida Giuseppe Verdiho, Tosca Giacoma Pucciniho. V březnu 2016 měla v Janáčkově divadle v Brně premiéru jeho inscenace Bizetovy Carmen, Honeggerova Jana z Arku je jeho padesátou inscenací. Věnuje se lektorské a přednáškové činnosti. Časopis Forbes jej vyhodnotil jako jednoho z 30 pod 30 – mladých lidí s mimořádnými profesními úspěchy. Je držitelem stipendia Bayreuther Festspiele, získal první místo kostýmní soutěže Mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2014.
Jaroslav Someš (1941) – herec, překladatel, publicista, pedagog Pražské konzervatoře. Účinkoval v divadle, filmu i v televizi už jako dítě. Působil ve Východočeském divadle v Pardubicích a v Divadle Husa na provázku v Brně, kde patřil k jeho prvním členům. Devět let byl od roku 1973 členem činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, pak odešel do pražského Divadla J. Wolkra. Od roku 2003 se do Plzně pravidelně vrací jako host a to nejen do činohry, ale ještě častěji do činoherních rolí v souboru opery.
Oliver Dohnányi (1955) – dirigent. Rodák z Trenčína studoval v Bratislavě housle, dirigování a skladbu, ve studiích dirigování pokračoval v Praze u Václava Neumanna a Aloise Klímy a na Hudební akademii ve Vídni u profesora Otmara Suitnera. Byl úspěšným finalistou několika významných dirigentských soutěží. Sedm let působil jako dirigent Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, poté nastoupil do funkce šéfdirigenta Opery Slovenského národního divadla. Zde vytvořil mimo jiné spolu s Josefem Bednárikem průlomovou inscenaci Gounodova Fausta. Opakovaně působil jako šéfdirigent Národního divadla v Praze. Nastudoval a řídil tu Libuši, Prodanou nevěstu, Romea a Julii, Bohému, Tosku, Rigoletta, Samsona a Dalilu, Normu a další opery. V letech 2006 až 2010 byl šéfem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, krátce byl šéfdirigentem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni a ve spolupráci s plzeňskou operou nadále pokračuje.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Honegger: Jana z Arku na hranici (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="214254" size="small"]

Mohlo by vás zajímat