Operní magazín: plzeňský Macbeth

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Martin Otava, režisér
Inscenace Verdiho Macbetha mne zaujala strohostí scény. Do jaké míry koresponduje s onou absencí milostného prvku v této opeře?

Verdiho Macbeth na rozdíl od jiných jeho oper, kde není milostný trojúhelník, je o dualismu. O vztahu Macbetha a jeho ženy. To je ve Verdiho operách vzácnost.

Ale tato jejich láska je něčím zvláštní, kulhá, je něčím poznamenaná…

Ano, a Macbeth se nedá inscenovat, aniž by bylo srozumitelné a jasné, jestli mezi těmi dvěma partnery je stále sexuální život, a jak koresponduje s jejich touhou, zejména s touhou lady Macbeth po uchopení moci. Ona prostřednictvím sexuality ovládá svého partnera. Tento vůdce a jednoduchý voják je manipulován sexuálním pudem ke své manželce až k několikanásobné vraždě. Najednou z nevinné, milostné, řekněme „opepřené“ hry, se stane určitá závislost, která ho vede k tomuto kroku, z něhož pak už není možné vystoupit. Sexualita se proměňuje v průběhu celé naší inscenace, nejprve je vášnivá, pak je zvyková, ale stále potřebná, a přes jednu vraždu vede k tomu, že Macbeth se musí dopouštět vražd dalších. Macbeth je pro mě příběh člověka vmanipulovaného do úlohy diktátora – samozvance. A končí tragicky. Protože ani lady Macbeth to psychicky nevydrží…

Říkáte, že na začátku byla nevinná milostná hra, ale já mám z vaší inscenace dojem, že už od samého začátku je to jejich intimní setkávání něčím zvláštní, jakoby jejich doteky měly nějaký deficit, není v nich milostná důvěra ani laskavá intimnost…

Já si naopak myslím, že to velmi intimní je. A zároveň velmi vášnivé. Z mého pohledu není řeč o tom, jestli je tu láska. Ale je tam vášeň. Náboj. Oba dva jsou sexuálně nabití a o tom my vedeme celou inscenaci. Tedy o tom, kam jejich milostná hra pokračuje. On je submisivní, ona je jednoznačně tou vládkyní. V Macbethovi to vzbuzuje pocit rozpolcenosti, má vztek sám na sebe, na to, že je na ní závislý, že jí podléhá. A má vztek i na ní samotnou. Začíná jí nenávidět. Ale nenávidí tím pádem i sebe. Spojí je vražda a pak už nemůžou jít ani od sebe. A musí pokračovat ve vyjetých kolejích, které jsou čím dál horší. Zapomínají na vášeň a spojuje je už jen zločin.

Je podle vás ve chvíli, kdy dochází k první vraždě, lady Macbeth hnána ještě nějakým citem?

Rovina citu je u každého člověka tak zvláštní, jiná. Stejně jako sexualita, jako láska. Můžeme mluvit o tom, že je to projev lásky, ale je jiný nežli běžný standard. Co jedinec, to jiné pocity. V našem Macbethovi chceme vést až do konce inscenace dvě linie vývoje, které jsou neustále při sobě. Soukromý milostný život na jedné straně a jejich touha po moci a majetku na straně druhé.

Myslím, že dva hlavní protagonisty na začátku opery nezastihujeme při něčem, co začíná. Nepochybně před tím, než opera začala, měli již leccos odžito…

Určitě. Člověk se rodí čistý s nějakými dispozicemi. Ty se někdy projeví a někdy ne. Lady Macbeth je zkrátka ženská. Chce pěkné hadříky, kožíšky, zlato, a najednou vidí, že k tomu je možná cesta. Jako každá žena je nepokojná a chlapa do svého světa vmanipuluje. Jako vykonavatele svých přání.

My jsme chtěli v té závěrečné somnambulní árii, která mimochodem tolik připomíná mého milovaného Belliniho, vyzdvihnout motiv sebelítosti. Lady, už téměř pološílená, se dostává do takové křeče, až jí dojdou síly. A najednou si říká: „tohle přece nejsem já, proč jsem se stala tou zrůdou…“

A najednou je všechno lyrické. Vzpomíná si, že když poznala Macbetha, měli spolu krásný, něžný vztah.  Ale po nějaké době jim ta něha přestala stačit, což se často řeší milencem či milenkou… Oni ale avantýry nemají, jsou odkázáni jeden na druhého, a tak v sexualitě neustále přidávají a hledají. A to je začátek opery.

Není právě začátek opery tak geniálně načasován, jako okamžik, kdy jejich vztah začne ovlivňovat moc?

Myslím, že ano. Moc je najednou tady. Macbeth se stává cawdorem, dostává vysoké vyznamenání. A lady dojde, že to, co chce, je najednou tady: „zabijeme krále a budeme mít korunu, budeme mít všechno…“

První protagonistka lady Macbeth, s níž operu zkoušel sám Verdi, vzpomíná, jak byl neúprosný právě ve scéně šílenství ve čtvrtém aktu, mnohokrát jí musela opakovat a on nikdy nezvolal bravo, nikdy ji nepochválil. Verdi po ní prý chtěl, aby tu roli spíše mluvila, než zpívala…

Ano, tato informace je málo známá a já jsem se o ní ve své koncepci dost opíral. Je to najednou hudebně zcela jiné a přitom se tato scéna často zpívá velmi dramaticky. Pěvkyně ve čtvrtém dějství chtějí předvést, že jsou stále při síle, a obvykle sklouznou k jakémusi agresivně dramatickému podání. Naše čtyři protagonistky  – Csilla Boross, Ivana Veberová, Ivana Šaková i Katarína Jorda Kramolišová – se samozřejmě původně také chtěly dramaticky a pěvecky ukázat. Já jsem jim řekl, že na to měly dost prostoru v prvním a druhém aktu. A chtěl jsem, aby z nich byla něžná, půvabná šestnáctiletá dívenka, která uviděla nádherného vojáka, Macbetha. A zamilovala se do něj. Všem čtyřem se to zalíbilo, snaží se o to, a já věřím, že s velkým úspěchem…

Giuseppe Verdi: Macbeth - Katarína Jorda Kramolišová (Lady Macbeth), Pavel Klečka (Macbeth) - DJKT Plzeň 2016 (foto Pavel Křivánek)
G. Verdi: Macbeth – Katarína Jorda Kramolišová (Lady Macbeth), Pavel Klečka (Macbeth) – DJKT Plzeň 2016 (foto Pavel Křivánek)

 

Pavel Klečka, představitel Macbetha
Začnu možná od prostředka, co podle vás Macbethovi v životě schází…

Já bych spíš mluvil o tom, co mu přebývá. Přebývá mu cit k jeho ženě. Je to voják, má v sobě vojenskou čest, kterou prezentuje, a proto si myslím, že on sám by se těch vražd nedopustil.  K nim je dohnán přemírou citů k manželce a tím, že jí chce uspokojit. A uspokojovat.

Je to z vašeho pohledu záležitost spíše fyzická či spíše duševní?

Na začátku byl zcela určitě milostný cit. Je to ale starší pár a jak víme, každý vztah vychládá. I proto tyto role nemůžou zpívat dvacetiletí umělci. Je tu pregnantně řečeno, kam je jejich vztah posunut. Tedy od čisté lásky dvou mladých lidí ke stavu, kdy potřebují nějaké vzrušení navíc.  U lady Macbeth ale ještě nastupuje nezměrná touha po moci.  Jeho jako vojáka jistě těší vítězství ve válce, ale u něj bych to jako touhu po moci necítil. On je prostě poslušný generál svého krále. Proto je překvapen, když mu jeho žena říká, že by se král už nemusel dožít další noci…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="206535" size="small"]

Mohlo by vás zajímat