Operní moudrost Carla Orffa aneb Chytračka a Měsíc v ND

  1. 1
  2. 2
Na otázku „Jak vypadá pohádková moudrost a divadlo světa v inscenaci Orffových jednoaktových oper v Národním divadle v Praze?“ lze odpovědět krátce: „Dosti matně.“ Přes kvalitní hudební nastudování a spolehlivé pěvecké výkony se tato nová inscenace připojuje do řady titulů, které bez výraznější originality tvoří současný repertoár Opery Národního divadla v posledních sezonách. Několik výjimek (například Špinarova inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu nebo osobitý, byť ne zcela přijatý Warnerův přístup ke Straussově Elektře) nedokáže změnit nevýrazný obraz operního souboru v očích operních fanoušků a většiny návštěvníků. Jak by ale mohly vypadat inscenace tohoto souboru, napovídá prvních třicet minut z Orffovy opery Měsíc, kdy inscenace vystoupí ze svého stínu a ve strhujícím rytmu předvede gejzír skvělých režijních a výtvarných nápadů.
Carl Orff (foto archiv)
Carl Orff (foto archiv)

Nastudovat dvojici jednoaktových oper Carla Orffa, jedné z nejoriginálnějších osobností hudebně-dramatické tvorby dvacátého století, byl výborný nápad. Chytračka byla v Praze nastudována v roce 1981 a Měsíc zde inscenován dosud nebyl. Chytračka, která před Prahou obešla nejprve moravské krajské scény (1960 Olomouc, 1966 Ostrava, 1975 Brno, 1986 Ústí nad Labem, 1999 Opava a 2002 Liberec, který hostoval na operní přehlídce v Praze) je po scénické kantátě Carmina Burana Orffovým nejčastěji zastoupeným dílem v dramaturgických plánech. Měsíc byl doposud hostem na českých scénách jen třikrát (1966 Liberec, 1976 Plzeň a 1993 znovu Liberec). Jejich spojení do jednoho operního večera bylo doporučováno i skladatelem, už vzhledem k totožné výchozí látce. Tou jsou sebrané pohádky bratří Grimmů. Oba Orffovy operní texty vykazují ovšem zřetelně odlišné dramaturgické pojetí, které v obou případech vychází z forem lidových příběhů a divadla.

Příběh Chytračky je lidovým vyprávěním o chytré ženě a méně chytrém muži bez zásahu nadpřirozena. Obdobné příběhy, kdy žena přelstí muže svou důvtipností, se objevují v mnoha lidových literaturách Orientu a Evropy i v původní indiánské ústně podávané literatuře, a vždy je u nich zřetelný genderový aspekt příběhu, ač se odehrávají v různých sociálních prostředích (od rodiny vládce až po domácnost chudého příštipkáře). Zásadním hybatelem příběhu je střet dvou principů: mužského (v tomto případě machistického, s přehnanou sebedůvěrou) a ženského (klidného a schopného dlouhodobějšího úsudku a realizace svých rozhodnutí).

Příběh Měsíce je ale mnohem složitější, mohlo by jít o uměle vytvořenou pohádku, neboť původní námětový zdroj (včetně uvažovaného, byť dosti dějově vzdáleného příběhu z eposu Kalevala) se dosud nepodařilo uspokojivě identifikovat. Dramatická forma Měsíce je ovšem značně komplikovanější než lineární, do scén sevřený děj Chytračky. V Měsíci se nejen ocitáme v světě vyšší imaginace, kde je možné ukrást Měsíc a mrtví vstávají z hrobů, ale děj předkládá divákovi barokní vizi (vizuálně mnohokráte zaznamenanou v malířských dílech) světa se třemi horizontálními odděleními: Nebe – Pozemský svět lidí – Peklo. Mezi těmito třemi vrstvami musí panovat soulad, tak aby Welttheater / Divadlo světa (v případě Orffovy opery jde o malý výsek všehomíra, a proto autorský podnázev díla zní Ein kleines Welttheater / Malé divadlo světa) byl v harmonii s zemskými i božími zákony. Za pozornost v programové brožuře určitě stojí velmi kvalitní a čtivá studie Ondřeje Hučína k problematice námětových zdrojů a zhudebnění obou Orffových oper v širším hudebně-historickém kontextu.

Obě aktovky inscenoval ustálený tým – režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák a návrhy kostýmů Simona Rybáková – s předsevzetím výtvarně a režijním pojetím zcela zásadně odlišit obě opery. Toto se povedlo beze zbytku a obě jednoaktové mohou existovat bez problémů zcela samostatně, například jako program pro děti po úpravě (k čemuž se ještě vrátím). Chytračka je vyprávěna jako standardní pohádka ve výtvarném klíči, který snad slučuje až příliš mnoho vlivů. Na těžkopádné stupňovité schodiště (i ze středu hlediště ovšem bylo vidět, jak je místy otlučené a boční látka špatně vypjatá) s dominující černí vstupují pestře oděné postavy.

Kostýmy jsou tvarově odvozeny jak z estetiky loutkového divadla (a – skoro se to bojím napsat – také z některých „šílených“ kostýmních kreací pohádek z bývalé produkce Německé demokratické republiky), především takzvaného Švábova loutkového divadla, vzniklého po druhé světové válce, tak především z tvarových vzorů (a jejich kombinací dalšími výtvarníky), s nimiž přišel slavný výtvarník Oskar Schlemmer nejen ve svém Triadickém baletu (1922). Především kostýmy tanečníků v černobílé kombinaci se odvolávají na tento zásadní moment z dějin scénografie a kostýmnictví. Výtvarnice kostýmů Simona Rybáková tentokráte umírněněji pracovala s oblíbenými postupy, jako je vrstvení textilních částí s cípy ve spodní části oděvu a především našívání reálných předmětů nebo jejich obrazů na textilie (což zde u postavy Žalářníka působí vtipně). Pestrá barevnost většiny zvolených tónů odpovídá pohádkovému charakteru předlohy.

Černé schodiště doplňují zavěšené prvky s černobílými abstraktními vzory, které se až nebezpečně blíží abstraktním malbám Jana Kotíka z pozdějších fází tvorby. Tehdy malíř upřednostňoval atypické tvary pláten, jež nesly samy o sobě další významy, a také plátna spojoval do různých cyklických celků, kde vytvářel nové vztahy. Takže o divákovu vizuální pozornost na scéně trochu bojuje více zvolených estetik, odvolávky na loutkové divadlo ovšem působí místy půvabně, například rychle se spouštějící mříž pohádkového žaláře. Režie zdůrazňuje kontrast výše uvedeného principu mužského (hybného až chaotického) a ženského, zastoupeného jediným titulním charakterem (klid a rozvaha). To se promítá především do pohybové stylizace zpívajících postav. Celkově je režie přehledná a některá místa jsou vyřešena zábavně, například poslední večeře v královském paláci s obrovským bryndáčkem pro krále. Bohužel aktualizovaný, jinak velmi kvalitní překlad Jiřího Jorana (a dramaturga představení Ondřeje Hučína), je „obohacen“ o několik politizujících narážek, což působí v kontextu inscenace značně lacině (i když se premiéroví diváci smáli). Naprosto nepřijatelné ale je, aby představitelé simulovali, byť v sebevětší nadsázce, užívání kokainu. Nedokážu si představit, jak je možné zařadit takovýto návodný režijní detail v inscenaci, která je potencionálně zamýšlena pro dětského a dospívajícího diváka.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Orff: Chytračka (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="229589" size="small"]

Vaše hodnocení - Orff: Měsíc (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="229591" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments