Operní panorama Heleny Havlíkové (10)

Týden od 29. listopadu do 5. prosince 2010

° Poučná exkurze, dějiny opery ale nepřepíše
° Minioperky jako pootevření dvířek k opeře
° Příliš tvrdá realita budějovické opery zbavené kouzla Otáčivého hlediště
° Inspirace pro dny příští

***

Poučná exkurze, dějiny opery ale nepřepíše

Z dvaceti dětí mistra hudby baroka Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) pokračovali v rodinné hudební tradici čtyři synové; Johann Christian Bach (1735-1782) byl nejmladší a jako skladatel se z nich proslavil nejvíce. Soudobí skladatelé si ho cenili a učili se od něj i později mnohem slavnější skladatelé jako Haydn nebo Mozart. J. Ch. Bach byl – jak bychom řekli dnes – typickým eurobčanem – kosmopolitou, který putoval po Evropě tam, kde se mohl jako hudebník uživit; většina děl vnikala na konkrétní objednávku.

Lyrickou tragédii ve třech dějstvích Amadis de Gaule si objednala Opéra de Paris (Královská akademie hudby), mimo jiné i proto, aby operou na francouzský text posílila pozice francouzské hudby oproti stále vlivné hudbě italské. Premiéry v roce 1779 se prý účastnila královna Marie Antoinetta. Rytířské příběhy navazují na oblibu artušovských legend; v jejich centru je vedle dobrodružného děje „rytířská morálka“, zavazující ctnostného rytíře bojovat se zlem a sloužit své vyvolené paní.

Oblíbené příběhy potulného rytíře Amadise (mají základ ve španělské středověké literatuře) zhudebnil již dvorní skladatel Jean- Baptiste Lully v roce 1684. Libreto upravil básník a dramatik Philippe Quinault, který ostatně napsal libreta i pro Gluckovu Armidu nebo Piccinniho Rolanda, oper skladatelů, kteří měli na tehdejší pařížský hudební vkus největší vliv a byli protagonisty sporu „gluckistů a piccinnistů“, vedením divadel ostatně podporovaném, ba rozdmýchávaném, když třeba Pařížská opera oběma skladatelům zadala zhudebnění Ifigenie na Tauridě.

Bachův Amadis úspěchu Armidy nebo Rolanda nedosáhl. Jeho první novodobé uvedení asi zásadně nezmění pohled na historii vývoje evropské opery 80. let 18. století, záslužně ji však doplňuje. Francouzský dirigent Didier Talpain propojil bratislavský soubor pro staré nástroje Solamente Naturali s na barokní hudbu zaměřeným pražským souborem Musica Florea a prokázal cit pro styl, jehož detaily by bývaly v komornějším prostoru vyzněly zřetelněji. Lze předpokládat, že pro plánovanou nahrávku také odstraní drobné nepřesnosti. Sólové role byly svěřeny mezinárodnímu výběru mladých operních pěvců, kteří si už vydobyli evropské renomé v produkcích převážně barokní hudby, k níž jsou disponováni svými útlejšími hlasy opřenými ovšem o zvládnutou hlasovou technikou, muzikálnost a cit pro styl. Z hlediska pěveckých výkonů „zlo“ v podání barytonisty Pierra-Yvese Pruvota (Arcalaüs) a sopranistky Hjördis Thébaultové (Arcabonne) díky plastičtější škále výrazu vítězilo nad poněkud jednostrunně dojemným „dobrem“ něžné Katii Velletazové (Oriane) a Philippa Do (Amadis).

Projekt uvedení Amadise de Gaula v koncertní podobě vznikl díky spojenému úsilí Francouzských institutů v Praze a Bratislavě a benátského Centra pro francouzskou romantickou hudbu. Obnovená koncertní premiéra opery se konala 26. listopadu na festivalu Bratislavské hudební slavnosti a následně se ve stejném složení týmu hudebníků zazněla 1. prosince ve Státní opeře Praha. Hlavním překvapením večera bylo, že na tuto dnes zcela neznámou operu bylo plno, přišlo i hodně mladých lidí. Jakkoli jistě řada z nich rozuměla francouzsky (a k přednostem sólistů patřila i velmi dobrá výslovnost), je škoda, že koncertní uvedení nebylo provázeno titulky, které by pomohly orientovat se ve spletitém ději.

Exkurze do historie opery byla poučnou ilustrací, jak připomínat hudební podhoubí, z něhož pak jednou za čas vyroste geniální dílo, které by bez desítek pozapomenutých děl nevzniklo.
***

Minioperky jako pootevření dvířek k opeře

Ani mrazivé počasí a sníh neodradily příznivce Dětské opery Praha všech generací od návštěvy předvánočního představení v divadle Hybernia, kde tento ojedinělý soubor uvedl čtyři rodinné pohádkové minioperky – Šípkovou Růženku, Budulínka, O dvanácti měsíčkách a Karkulku. Pro Dětskou operu je napsal Jaroslav Uhlíř s líbivými, snadno zapamatovatelnými popovými melodiemi na veršovánky Zdeňka Svěráka. Budiž řečeno, že Svěrák už napsal vtipnější texty než „i když jsem jen prostý holub, snad připravím vlka o lup“ nebo „až trochu vyrosteš a budeš v rozpuku, požádám tě o ruku“. Scénická podoba čtvrthodinových minioperek se drží osvědčeného výtvarného rukopisu Jiřího Votruby, tentokrát coby scénografa. Minioperky jsou nejpřístupnější součástí rozsáhlého repertoáru Dětské opery Praha, pro který současní skladatelé vytvořili opery třeba podle Foglarových Rychlých šípů, Poláčkova románu Bylo nás pět, nebo Jan F. Fišer napsal Hry a Lukáš Hurník The Angels. Dětská opera Praha nahrála řadu kompaktních desek i DVD, uvedla v české premiéře Brittenova Kominíčka a vystupuje i v zahraničí.

Soubor s obrovskou energií a nadšením už přes deset let vede jeho zakladatelka Jiřina Marková, která si dokáže získat diváky také jako vtipná a pohotová moderátorka. Zaslouží velké uznání a poděkování. Opera – i díky tomu, že v ní vystupují vrstevníci dětských diváků – v jejím pojetí není dětem vzdálený a neproniknutelný monument, ale rozmanitá pestrá krajina, do které stojí za to se vydat. Povědomí o opeře také šíří v televizním seriálu s příznačným názvem: Opera nás baví – podle stejnojmenné knížky. Ta se skutečně povedla, je bohatě ilustrovaná a o operách a jejich tvůrcích vykládá způsobem dětem přístupným natolik, že ji lze číst místo pohádek před spaním. Třeba pak děti budou o opeře i snít.

***

Příliš tvrdá realita budějovické opery zbavené kouzla Otáčivého hlediště

Budějovická opera se do popředí pozornosti dostává vždy v létě, kdy vystupuje na Otáčivém hledišti v parku Českokrumlovského zámku. Ať už to jsou produkce v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nebo běžné inscenace dramaturgicky vhodně voleného repertoáru, v kouzelné atmosféře nočního parku s hvězdami a zářícím měsícem (máte-li štěstí na počasí) je zpravidla vyprodáno a diváci nadšení. Více než rozmary počasí však další osud točny ohrožují politici a „památkáři“. Celá situace kolem Otáčivého hlediště nápadně připomíná cimrmanovskou Nejistou sezónu, kdy divadlo, které je oblíbené a má jednoznačný úspěch u publika, je nejrůznějšími „vrchnostmi“ zpochybňováno. Není snad hloupějšího sporu v českém divadelnictví, než je ten o další existenci točny v zámeckém parku. Když v roce 1958 architekt Joan Brehms tento celosvětově unikátní projekt vypracoval, jistě netušil, že po půlstoletí jednoznačně úspěšného provozování divadla se jeho točna stane politickou kartou, se kterou hrají jakousi podivnou hru komunální politici, ministerstvo kultury, památkáři a organizace, která eviduje světové kulturní památky – UNESCO, což v je orwelovském newspeaku Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Měla pohrozit, že pokud nebude točna ze zámeckého parku odstraněna, bude Krumlov, resp. jeho historické centrum, které bylo do seznamu světových kulturních památek zaneseno v roce 1992, vyškrtnuto. To rozpoutalo diskuse nejrůznějších vykuků, že je třeba „omyl“ napravit a otáčivé hlediště, které podle nich devalvuje hodnotu zámeckého parku, nutno z parku odstranit. Jinak nám hrozí mysteriózní vyškrtnutí se seznamu UNESCO. Možná by měla být na seznam UNESCA zapsána samotná točna – je to totiž skutečně unikátní projekt. Pokud díky točně zámecký park žije a je užíván, vnímán, obdivován, co více si přát. Ale zda na seznamu je nebo ne, je vlastně jedno, jak dokládá aktuální případ Průhonického parku – byl na seznam světového kulturního dědictví zapsán již v roce 1992 (stejně jako Krumlov) – jen o tom nikdo nevěděl, a byl klid a vesele se stavělo. Teď se to ví – a zástavba, která za tu dobu vznikla, se bourat určitě nebude.

Domovským působištěm budějovické opery pro standardní tituly je ovšem Metropol, akusticky nepříliš vhodný prostor bývalého kina. Pochopitelně nemá atraktivitu otáčivého hlediště s jeho noční atmosférou, která dokáže ledacos milosrdně zakrýt. Umím si představit, že Čert a Káča Antonína Dvořáka by tu mohl vyznít snesitelněji; park a efekt, kdy se s diváky roztočí hlediště, funguje jako spolehlivý režisér prakticky za všech okolností. Ovšem představení Čerta a Káči v Metropolu bylo zklamáním. Jakkoli šlo „jen“ o řadovou reprízu bez lesku premiéry, která byla už v únoru, nemůže to být v žádném případě omluva.

Důvodů zklamání bylo hned několik. Především hudební nastudování Martina Peschíka připomínalo spíše letmou informativní přehrávku, při které se Dvořákova barvitá partitura hemžila nepřijatelnou spoustou naprosto elementárních chyb v orchestru. Mluvit o nějakém promyšleném hudebním pojetí se tak vůbec nedá. Tak chabá úroveň mrzela o to víc, že i tady bylo divadlo plné, včetně spousty dětí.

Druhý důvod se vztahuje k režii. Josef Průdek nejen jako režisér, ale i jako sólista mnohokrát předvedl, že mu styl srdečného dobromyslného humoru sedí. Za svou dlouholetou kariéru nashromáždil chytrých, vtipných a humorných nápadů na rozdávání a dobře ví, které zabírají. V Čertovi a Káče to ale vypadalo, že vrcholem legrace byla rozkurážená Káča, natřásající se na zádech nebohého čerta Marbuela, kterého si osedlala cestou do pekla. Ve zcela tradičním a prvoplánově popisném Průdkově převyprávění příběhu o vdavekchtivé Káče, napáleném čertovi a polepšené paní kněžně se sice objevilo pár nových nápadů, byly ale osamocené a nesourodé. Třeba ilustrace ovčákovy písničky, při jejíž první sloce sbor solidárně pofňukává nad ztrátou ovcí a při druhé se hospodský ubrus stane hedvábnými šaty krásné paní. Ve třetím dějství na zámku kolem kněžny výmluvně krouží postavy v černém tylu, proč ne – ale jako memento v radostném závěru opery už působily nepatřičně. Scéna Pavla Krejčího v prvním dějství s patrovou hospodou spíše překážela, na pavlač se muselo lézt nad obřím sudem coby pípou po žebříku a pojízdné stolky na kolečkách hrozily porazit sbor i tanečníky, kteří se raději tísnili při kraji jeviště. Peklo s nepříliš vzhlednými váhami pak scénograf zahalil do tmy a dýmu.

K lepším zábleskům patřil pěvecký výkon velice talentované mezzosopranistky Michaely Kapustové – škoda, že výtvarnice Edita Kurková nevyužila jejího mládí a kostým nechala vycpat tak, že Káča v Budějovicích vypadala jako stará babka. A v plejádě buffo basových rolí Pavla Klečky patří Marbuel pěvecky k jeho nejzdařilejším. Celkově je budějovická inscenace promarněnou příležitostí tím spíš, že české opery se dnes objevují v repertoáru našich divadel poskrovnu. Například opera Národního divadla, pro kterou by uvádění českého repertoáru mělo být prioritou, v letošní sezóně neuvede scénicky žádnou českou operu. To považuji přímo za skandální. Tuto sobotu uvidíme, jak si se Smetanovou Prodanou nevěstou poradí dirigent Petr Šumník a režisér Michael Tarant v Olomouci.

Inspirace pro dny příští

V sobotu nás čeká další přímý přenos z Metropolitní opery – Verdiho Don Carlo s Robertem Alagnou v titulní roli.

Příznivcům Richarda Wagnera pak na tradiční sobotní operní večer Český rozhlas 3 Vltava nabízí záznam koncertního provedení Mistrů pěvců norimberských z londýnského festivalu BBC Proms s dirigentem Lotharem Koenigsem a jako Hansem Sachsem velšským basbarytonistou Brynem Terfelem, kterého známe jako Wotana zatím Wagnerova Zlata Rýna v MET. Na leden je plánován jeho pražský koncert v Obecním domě.

***

Johann Christian Bach:
Amadis de Gaule
(koncertní provedení)
Musica Florea (umělecký vedoucí Marek Štryncl)
Solamente Naturali (umělecký vedoucí Miloš Valent)
Vokální soubor Musica Florea
Dirigent: Didier Talpain
Státní opera Praha 1. prosince 2010

Amadis – PhilippeDo
Oriane – Katia Velletaz
Arcalaüs – Pierre-Yves Pruvot
Arcabonne – Hjördis Thébault
Urgande / Coryphée – Liliana Faraon
Nenávist / Hlas ze záhrobí / Druhý čaroděj – Martin Mikuš
Svár, Druhá čarodějka – Lucie Slepánková
První čarodějka – Andrea Brožáková
První čaroděj – Dušan Růžička

www.ifp.cz

***

Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák:
Čtyři miniopery
Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách, Šípková Růženka
Dětská opera Praha
Divadlo Hybernia 4. prosince 2010

www.detskaoperapraha.cz

***

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Martin Peschík
Režie:Josef Průdek
Kostýmy: Edita Kurková
Scéna: Pavel Krejčí
Choreografie: Sergej Škalikov
Orchestr a sbor opery a balet jihočeského divadla
Premiéra 26.února 2010 Jihočeské divadlo České Budějovice – DK Metropol
(psáno z reprízy 26.11.2010)

Jirka, ovčák – Václav Janeček
Káča – Michaela Kapustová
Marbuel – pavel Klečka
Kněžna – Kateřina Hájovská
Komorná – Iva Hošpesová

www.jihoceskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde