Operní panorama Heleny Havlíkové (106)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Schörghofer ale více než profesi režiséra upřednostnil scénografii – a chytil se do podobné pasti, jako Robert Lepage v metropolitním Ringu, kde komplikovaná technologie převážila nad režijním výkladem. Kdo vlastně je Orfeus nad rámec vzdychajícího vdovce a Eurydika coby půvabná, avšak trochu hašteřivá manželka, jsme se během hodiny a čtvrt trvajícího představení nedozvěděli. Na začátku se Orfeus klaní u harfy zasypávaný růžemi, na konci jeho harfa vzplane. První pohled na výtvarnou podobu Orfea je ovšem impozantní – celé jeviště je od podlahy do stropu zaplněno, v prostoru Stavovského divadla monumentálně působícím bílým schodištěm, což multiplikují i zrcadlové stěny na bocích. (Kde vlastně schodiště končí, resp. co se na něm děje od poloviny výše a při překlopení od poloviny níže, však nemají diváci na galeriích šanci dohlédnout.) Na schody z provaziště dopadají červené „amorovské“ šňůry, do nichž se všichni zaplétají a jejichž chuchvalce se objeví i v okázale přinesené rakvi, která posloužila Amorovi i jako skluzavka. Podobně jako Lepageovy „lamely“ je schodiště rozděleno na tři moduly pohyblivé kolem středové osy. Když se schodiště „překlopí“ a objeví se jeho spodní část potažená zrcadlovou fólií, ukáže se pod takto vzniklým nízkým stropem „podsvětí“ s „nepřekročitelnou“ řekou Stygou – doslova, snad deset čísel vody po celé šířce jeviště. Všichni se touto vodou brodí a balet v ní skotačí na způsob ženských soubojů v blátě. Cesta z „Elysia“ vede od mosazné postele, postavené ve vodě přes různě nakláněná schodiště, během níž se ovšem Orfeus na Eurydiku mnohokrát „beztrestně“ podívá a fatální se stane až vzájemný oční kontakt. Jakkoli toto řešení, technicky jistě velmi komplikované, vytváří působivé sestavy, brzy se stane předvídatelným a zevšední. A moduly zcela zaplněné jeviště omezuje tance, které přitom tvoří komplementární součást Gluckova reformního stylu. Karine Guizzo se pro svou choreografii zřejmě inspirovala především v záškubech tance svatého Víta – ať už při smutečním obřadu, během kterého Orfeus nasazuje sboru koruny z klasů na Hádovu počest nejen coby boha podsvětí, ale i dobrotivého dárce rostlinstva, hlavně pak při „tanci“ záhrobních duchů v řece nářků.Absolutorium tak zaslouží především technika – na rozdíl od Met schody nebyly jistě řízeny počítači a poháněny stroji, ale docela „obyčejně“ po staru ovládány zručnými českými kulisáky z provaziště. Hlavním zdrojem napětí tak byly kaskadérské výkony sólistů a sboru na hranách těchto pohyblivých plošin se schody a změtí červených provazů, kdy diváci (ale jak se nedalo z výrazu účinkujících přehlédnout i sólisté a sbor) trnou, kdy někdo uklouzne, zamotá se do provazů, spadne (bezpečnostní technik divadla je v této inscenaci notně riziková pozice, protože „jištění“ neexistuje – snad umělci aspoň fasují nesmeky). Za těchto okolností je třeba výkon všech sólistů, sboru pod vedením Pavla Vaňka a baletu ocenit.

Je otázkou vkusu a zkušeností s nesčetnými nahrávkami Orfea, komu právě barytonový Orfeus vyhovuje nejlépe – nebo zda preferujeme měkčí a oblejší zvuk historických nástrojů. Roman Janál v roli Orfea první premiéry obstál (i jako kaskadér), jakkoliv jeho výkon nebyl strhující a role pro jeho typ hlasu není ideální včetně pro něj příliš hlubokých poloh; hory a zvěř by ho patrně nenásledovaly. Jiří Hájek se při druhé premiéře snažil o dynamické odstínění, ale ani on nedokázal vyjádřit výrazově sepětí slova a hudby, pro Gluckův operní styl tak podstatné. Alžběta Poláčková s vyrovnaným barevným sopránem byla především něžně lyrickou Eurydikou – ať už okouzlenou Orfeovým příchodem nebo nahlodávanou pochybnostmi o manželově lásce. V druhé premiéře alternující Marie Fajtová se snažila vnést do role pochybovačné manželky více dramatičnosti, ale narážela na limity svého koloraturního sopránu, jehož doménou jsou spíše party v operách Mozartových nebo Donizettiho.

Nečitelný pak byl závěr inscenace, kdy Amor – taneční (Petr Kolář/Michal Valášek) i zpívající (Yukiko Šrejmová Kinjo/ Hana Jonášová) Eurydiku zaškrtí a Orfea (zřejmě) udusí. Zatímco Gluck oslavnou scénou vzývá lásku, pražská inscenace končí v chmurné tmě.

Podobně jako v případě metropolitního Ringu je třeba si položit otázku, zda se vynaložené úsilí účelně zhodnotilo za situace, kdy obě premiéry postrádaly to základní – vyprofilované hudební nastudování a výrazově propracované pěvecké výkony.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

*** 

Opera 2013 – bilance

Jedenáctý ročník festivalu Opera skončil a po zhodnocení jednotlivých představení (Operní panoramata 8. ledna zde, 15. ledna zde, 22. ledna zde , 29. ledna zde i toto) můžeme bilancovat jeho třináct představení. S výjimkou brněnského Národního divadla, které svou La Dafne zrušilo pro nemoc v souboru, se od 3. ledna do 3. února představila všechna naše stálá, „kamenná“ operní divadla, dva alternativní operní soubory a obě vysoké umělecké školy. Představení se konala ve Stavovském divadle, historické budově Národního divadla, na Nové scéně a v Divadle Kolowrat za velkého zájmu diváků – zpravidla bylo zcela vyprodáno. Festival sice oficiálně soutěžní není, ale fakticky ano, udělují se tzv. Libušky, které budou vyhlášeny až na úterní tiskové konferenci: cenu kritiků za nejlepší inscenaci, diváků za nejlepší inscenaci, cenu za mimořádnou interpretaci role, o níž rozhoduje porota emeritních sólistů Národního divadla a Cenu ředitelky festivalu. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se kritici shodnou s diváky, kteří na většině představení aplaudovali přímo bouřlivě.O programu festivalu rozhodují sama divadla a pochopitelně se – na dnes už prestižní přehlídce – snaží blýsknout tím nejlepším ze své produkce posledních dvou let – s limity, které jsou dány dvouletou periodicitou festivalu a možností udržet některé inscenace na repertoáru, a pochopitelně i provozně-technickými možnostmi jednotlivých inscenací.

Jakkoli festival není dramaturgicky vymezen a většina divadel v době krize sebezáchovně staví repertoár na divácky osvědčených titulech, přinesla skladba letošního programu velice pestrou nabídku, v níž převažovaly málo hrané nebo neznámé tituly i úplně novinky. A osvědčené „hity“ zazněly jen dva, resp. tři – ústecký Nabucco, budějovický Rigoletto a olomoucká Lucia di Lammermoor.

Festival tak otevřel příležitost poznat tituly, které se objevují zřídka, ba dokonce naprosté rarity. V Praze vůbec poprvé tak zazněla La Wally Alfreda Catalaniho, Pucciniho současníka a zároveň ctitele Richarda Wagnera. Po triumfální premiéře ve Scale roce 1892 se z tohoto příběhu milostného čtyřúhelníku v drsném prostředí tyrolských Alp s poryvy emocí i přírodních živlů udržela jen árie hlavní hrdinky. Tu má už radu let ve svém repertoáru Eva Urbanová, která je také protagonistkou ostravského uvedení – v hudebním nastudování Roberta Jindry inscenace odpověděla na otázku, jak je možné, že opera takto nabitá dramatismem a vypjatými pěveckými party upadla do zapomnění. Mezi dramaturgické vzácnosti patří i Bizetovi Lovci perel, jehož exotické prostředí Cejlonu se střetem indické a evropské kultury představila opavská opera. Pro Ponchielliho operní „thriller“ La Gioconda se rozhodla plzeňská opera, která v režii Oldřicha Kříže dává tomuto hudebnímu drama vášní uprostřed tyranské vlády inkvizice, špehů a udavačů dusivou zlověstnost. A liberecký soubor nakonec původně avizovaného Čarostřelce vyměnil za výrazně zajímavějšího Massenetova Dona Quichotta. V provedení brněnského Výzkumného centra hudebního a operního divadla (VCHOD) při brněnské JAMU zaznělo dílo italského vrcholného belcanta – Rossiniho jiskřivá operní buffa Příležitost dělá zloděje. Součástí festivalu byla také premiéra pražského Národního divadla – Gluckův reformní Orfeus a Eurydika.Podobně jako před dvěma lety je alarmující malý zájem divadel o klasickou českou operu. Uvádění české tvorby tak zachraňovaly alternativní soubory s českými novinkami „svých“ tvůrců: hudebně-výtvarným kabaretem Voda a vzduch Tomáše Hanzlíka (Ensemble Damian), Mluvícím dobytkem Pavla Drábka a Palackého truchlivým koncem Miloše Štědroně (Ensemble Opera Diversa). Právě týmová spřízněnost a nadšení (nikoli interpretační dokonalost) dodaly těmto představením pel neotřelosti a v případě Opery Diversa i humoru a zdravé míry provokace. Termín konání festivalu se také protnul s prvním uvedením Války s mloky Vladimíra Franze ve Státní opeře, kde se výhoda názorového souznění tvůrce a interpretů pochopitelně nemohla uplatnit. Očekávaná novinka prezidentského kandidáta, uvedená navíc shodnou okolností v předvečer voleb, ale nepřesvědčila, že právě tento eklektický styl je východiskem pro další operní směřování.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Divadlo za bránou (HAMU-NOS Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Gluck: Orfeus a Eurydika (ND Praha)

[Celkem: 1    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na