Operní panorama Heleny Havlíkové (110)

Helena Havlíková, 05.03.2013 0:00

Týden od 25. února do 3. března 2013

– Dvě královny koloratur – každá jiná: Sonia Prina a Olga Peretyatko
– Zatím marné čekání na spasitele v Met
– Inspirace na dny příští
***

Dvě královny koloratur – každá jiná: Sonia Prina a Olga Peretyatko

V Praze se shodou okolností v průběhu jednoho týdne svými recitály prezentovaly dvě sólistky, jejichž doménou je koloraturní obor. V rámci výjimečného cyklu Hvězdy barokní opery ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupila italská altistka Sonia Prina, ve Smetanově síni Obecního domu v sérii Hvězd světové opery pak ruská sopranistka Olga Peretyatko. Obě se v Praze představily poprvé. Oba koncerty byly zážitek, třebaže každá je úplně jiná a zaměřují se na jiný repertoár; mají ovšem také mnoho společného – především dokonalou hlasovou techniku a talent vtáhnout posluchače do výrazových nuancí hudby, kterou s mimořádnou muzikalitou a zaujetím dokáží zprostředkovat divákům. Sonia Prina zcela propadla barokní opeře a rolím původně psaným pro kastráty. Může si to dovolit: její rozsah sahá do hlubokých poloh altových kastrátů, s až zázračnou bravurou plynule přechází mezi hlasovými polohami do výšek a bez viditelné námahy „udýchá“ i skutečně extrémně dlouhé fráze s krkolomnými koloraturami. Dokáže i ve vražedných tempech obohatit opakovaný díl árií bohatou, avšak vkusnou ornamentikou. Zatímco Prina zpívala „mužské“ árie z oper Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho, které u nás běžně ke slyšení nejsou, Olga Peretyatko zpívala repertoár ze svého nového CD La bellezza del canto (Krása zpěvu). Vybrala si sopránové koloraturní árie vrcholného belcanta, kam tuto pěveckou techniku sto let po mistrech opery seria dovedli Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti. Peretyatko zabrousila ovšem i do francouzského repertoáru a bylo zřejmé, jak si „užívá“ i operetní subrety, když laškovala s publikem prostřednictvím Adély ze Straussova Netopýra. Posluchače uvedla v bouři nadšení i tím, když mezi přídavky zařadila i Rusalčinu árii o Měsíčku (kterou nahrála i na své CD). To vše zvládala s ženskou elegancí i dráždivostí nádherně nosným, oblým, lahodným hlasem, s nímž si může pohrávat v jemných záchvěvech dynamiky, a skvělou deklamací. Obsáhla výrazové polohy od koketních šibalek (Straussova Adele z Netopýra: Spiel’ich die Unschuld vom Lande a Mein Herr Marquis) přes dívky opojené svým mládím (Gounodova Julie: Je veux vivre dans le ręve) nebo zamilované bláznivě (Verdiho Gilda: Caro nome che il mio cor) či v předtuše tragického konce (Donizettiho Lucia: Regnava nel silenzio). Byla i záletně přelétavou Fiorillou z Rossiniho Turka v Itálii (Non si dà follia maggiore) nebo „dokonalou“ loutkou Olympií z Offenbachových Hoffmannových povídek.I z koncertního vystoupení bylo zřejmé, že Prina i Peretyatko jsou báječné herečky. Výraznou součástí projevu Sonii Priny byla až eruptivně tryskající energie, která vychází i z její mimiky, gest a „řeči těla“ – a tyto kvality dokázala přenést do publika, které si vedle virtuózního zpěvu podmanila i svou bezprostředností a smyslem pro humor. Navíc si velmi dobře rozuměla s dirigentem Václavem Luksem a Collegiem 1704. Jeho muzikanti i tentokrát hráli vestoje, což jejich projevu dodalo nebývalou dynamiku nejen jako empatickým doprovázečům, ale i v samostatných orchestrálních částech v dílech Leonarda Lea, Nicoly Porpory a Domenica Sarra. Název koncertu Mezi nebem a zemí odkazoval na fakt, že v době baroka byly hranice mezi církevní hudbou a operou velmi volné a skladatelé komponovali jak pro chrámy, tak pro divadla – stejně tak i kastráti vystupovali v obojím prostředí. V projevu Sonii Priny se sice poněkud (barokně) stíraly hranice mezi nebem a zemí – ve prospěch smyslné až živočišné pozemské touhy – ale radost, kterou předala publiku, byla zážitkem duchovním.Cyklus Hvězdy barokní opery se osvědčil hlavně špičkovou interpretací, promyšlenou dramaturgií a sympaticky nenápadným charizmatem svého zakladatele – dirigenta Václava Lukse. Připomeňme, že v jeho rámci se 26. března v Rudolfinu uskuteční další výjimečná hudební událost – Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha.

Také Olga Peretyatko uplatnila svůj herecký temperament a například pro árii Olympie si s sebou na jeviště přivedla loutku. Nicméně handicapem koncertu byl výkon zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů, která pod taktovkou Giuseppa La Malfy hrála nepřesně, zatěžkaně, usedle.

Hodnocení autorky – Sonia Prina: 90 %

Hodnocení autorky – Olga Peretyatko: 75 %

***

Zatím marné čekání na spasitele v Met

Do 26 kin napříč Českou republikou byl v sobotu 2. března přenášen z Metropolitní opery Parsifal Richarda Wagnera. Jde o novou inscenaci, která vznikla v koprodukci s Opéra National de Lyon a Canadian Opera Company. Inscenační podoba je dílem francouzsko-kanadského režiséra Françoise Girarda, který Parsifalem sice v Met debutoval, ale jinak má řadu zkušeností s filmem, divadlem i operou.Jeho uchopení Wagnera bylo sice především po výtvarné stránce výrazně zajímavější, než Lepageho monumentální „stroje“ v Ringu, ale akcent na vyprahlost, bezvýchodnost, zmar lidské civilizace se v mnohém s Wagnerovou partiturou Parsifala míjel. „Čistým bloudem“, který se po počátečním hledání své identity a poslání stane vykupitelem a strážcem svatého Grálu, v němž jsou symbolikou obtížená témata propojena mystériem Velkého pátku, se Wagner zabýval dlouho před tím, než přistoupil ke kompozici svého bilančního „rozloučení se světem“. Vyšel z eposu středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbach o Parzifalovi, který se od nevědomosti skrze soucit dopracuje k prozření.

Wagner děj Parsifala umístil na bájný hrad strážců Grálu na hoře Montsalvat ve středověkém Španělsku. Režisér François Girard spolu se scénografem Michaelem Levinem a v kostýmech Thibault Vancraenenbroeck přemístili děj do jakési vyprahlé abstraktní krajiny bez vegetace, s povrchem rozpraskaným nedostatkem vody (à la World Press Foto o hladomoru v Africe); podle kostýmů soudě někam do naší současnosti. Na horizont byla promítána dramaticky černo-žlutě-červeně zbarvená obloha (video designer Peter Flaherty), případně abstraktní obrazce jako z windows media playeru nebo kotouče blíže nespecifikovaných nebezpečně blízkých nebeských těles. Pouští protékal malý potůček, který se ale na konci 1. dějství zaplnil krví.Krev pak byla základním znakem druhého jednání v čarovném zámku nečistého pomstychtivého Klingsora s divokými vlasy slepenými krví. Celé jeviště se proměnilo v jakousi skalní průrvu na dně zaplněnou krví, jíž se na boso brodil sbor i sólisté. Místo smyslně vábivé květinové zahrady tento prostor navozoval představu spíše odstrašující mysteriózní „vaginy dentaty“, která lapené muže připraví o jejich mužství. Jako katafalk je sem vnesena běloskvoucí postel, do které Kundry láká Parsifala, obkroužená vztyčenou hradbou kopí v rukou dívek. Dlouhé černé vlasy jim zakrývají obličeje, jejich pohyby jsou mechanicky vojenské a bělostné řízy – stejně jako postel – jsou čím dál rozsáhleji potřísněny rudou tekutinou.Při otevření opony měli muži, kteří seděli čelem k publiku ve dvou řadách, na sobě soudobé černé obleky. Během předehry kravaty, saka, hodinky i boty obřadně složili do úhledné hromádky před sebe a sesedli se na kovových židlích do soustředných kruhů; působili jako úředníci, kteří se účastní kurzu „team building“ nebo „zasvěcovacího“ rituálu novodobé sekty. Jejich konání zpovzdálí sledují ženy s černými závoji přes obličej. Jedině Parsifal měl oblek modrý (modrá je považována za barvu naděje), ale tak trochu připomínal lepší montérky.Scéna byla převážně temná, pochmurná, ve třetím dějství s mátožnými špinavými postavami v rozervaném oblečení. Když lopatami hloubí v rozpukané zemi jeden hrob vedle druhého, byla to apokalyptická vize světa „den poté“, než katarze směřující k zázraku nejvyšší spásy. Vše bylo podřízeno hlavně výtvarnému efektu a vnucovala docela praktická otázka, kdo všechny ty „zkrvavené“ kostýmy vypere a co to bude stát. (Výzvy o přestávkách k příspěvkům pro Met se v souvislosti s hadicemi agregátů, pumpujících na jeviště krvavou vodu, jevily poněkud nepatřičně.)

Za dirigentským pultem stanul Daniele Gatti a výtečný orchestr Metropolitní opery řídil suverénně s až velebně kontemplativním zaujetím. Hudebnímu nastudování a pěveckému projevu (hvězdných) sólistů včetně mohutného sboru sotva co vytknout. Jonas Kaufmann i v roli Parsifala dokázal, že je dnes skutečně špičkovým interpretem Wagnerových tenorových hrdinů. V pětihodinovém maratonu byl pěvecky suverénní – herecky mu byla mnohem bližší podoba Parsifala jako tápajícího „čistého blouda“, hledajícího svou identitu, než role „spasitele. Tajemnou Kundry ztvárnila Katarina Dalayman. Také ona vládne wagnerovsky pevným hlasem, ale její herecké ztvárnění mělo do nespoutané čarodějky, procházející koloběhem životů, přece jen daleko – navíc v detailech záběrů kamer postrádala vábivou smyslnost, která je příčinou rozkladu společenství svatého Grálu. René Pape svým vyrovnaným basem a vnitřním klidem dodal roli starého rytíře Gurnemanze patřičnou autoritu stařešiny. S velkou expresivitou se uplatnil Evgeny Nikitin v roli čaroděje Klingsora, kdy věrohodně předvedl zášť člověka, který nebyl vpuštěn do společenství rytířů a neumí se s touto prohrou vyrovnat jinak než pomstou. Poněkud jednostrunnou etudu nechal režisér sehrávat vůdce rytířů Amfortase v podání Petera Matteie – pěvecky byl výborný, ale jeho vyjádření bolesti z „nezhojitelné rány“ (kterou mu poté, co podlehl vábení Kundry jeho kopím způsobil Klingsor), ilustrované zkrvavenou košilí a opíráním se o dva rytíře, přešlo v nudný stereotyp.

Nabízí se srovnání s inscenací Parsifala v režii Jiřího Heřmana v Národním divadle v roce 2011, kterému se na scéně Pavla Svobody podařilo vystihnout obřadnou povahu a estetiku mystického rituálu, propojující artušovské motivy se zenovou zahradou. Náklady na toto pojetí byly jistě výrazně nižší a umělecký účin a Heřmanova koncepce byla dozajista Wagnerovi blíže. V Met si na příchod spasitele ještě musí počkat.

Hodnocení autorky: 70%

***
Inspirace na dny příští

Jan Dismas Zelenka: Immisit Dominus pestilentiam, ZWV 58, Attendite et videte, ZWV 59, Deus dus fortissimo, ZWV 60. Collegium Marianum, umělecká vedoucí Jana Semerádová. Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 5. března 2013 19:30 hod.

Richard Wagner: Lohengrin. Hudební nastudování Robert Jindra, režie, scéna a kostýmy Rocc, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Lohengrin – Tomáš Černý / Peter Wedd, Elsa z Brabantu – Eva Dřízgová-Jirušová / Maida Hundling, vévoda Gottfried, její bratr – Marián Michňa, hrabě Hriedrich z Telramundu – Jakub Kettner / Jacek Strauch, Ortrud, jeho manželka – Therese Waldner, král Heinrich – Jimmy Holliday / Peter Mikuláš. Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, premiéra v Dvořákově divadle čtvrtek 7. března 2013 18:00 hod.

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské. Dirigent a sbormistr Jakub Klecker, režie Roman Meluzín, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, choreograf Hana Litterová, dramaturg Patricie Částková. Oberon – Ilham Nazarov, Tytania – Ondrea Široká / Andrea Vizvári, Puck – Otakar Blaha, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauvoá, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius Roman Janál / Daniel Čapkovič, Hermia – Jana Wallingerová /Veronika Hajnová Fialová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková / Olga Rusin, Botton – Jevhen Šokalo, Flute – Ivan Choupenitch / Kornel Maciejowski, Snug – Ladislav Mlejnek, Snout – Zoltán Korda, Straveling – Petr Císař / Igor Loškár. Národní divadlo Brno, premiéra v Janáčkově divadle pátek 8. března 2013 19:00 hod.

***
Hvězdy barokní opery – Mezi nebem a zemí
Sonia Prina (alt)
Dirigent Václav Luks
Collegium 1704
26. února 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Georg Friedrich Händel:
-Water Music Suita F dur HWV 348
-Va tacito e nascosto | opera Giulio Cesare HWV 17
-Empio dirò tu sei | opera Giulio Cesare HWV 17
Leonard Leo:
-Sinfonia k oratorium Santa Elena al Calvario
Antonio Vivaldi:
-Longe mala, umbrae, terrores RV 629 | moteto
Nicola Porpora:
-Sinfonia | opera Carlo il Calvo
Georg Friedrich Händel:
-Pena tiranna | opera Amadigi di Gaula HWV 11
-Sento la gioia | opera Amadigi di Gaula HWV 11
Domenico Sarro:
-Introduzione | opera Didone abbandonata
Georg Friedrich Händel:
-Cara sposa | opera Rinaldo HWV 7
-Vivi tiranno | opera Rodelinda HWV 19

www.collegium1704.com

***
Olga Peretyatko (soprán)
Árie z debutového alba La bellezza del canto
Dirigent: Giuseppe La Malfa
Filharmonie Bohuslava Martinů
3. března 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Gioacchino Rossini:
– kavatina Fiorilly (Turek v itálii)
– Turek v itálii – předehra
Gaetano Donizetti:
– kavatina Lindy (Linda di Chamounix)
– Favoritka – předehra
– árie Lucie z 1. dějství (Lucia di Lammermoor)
Jules Massenet:
– úvod ke 3.dějství Manon
– gavota Manon (Manon)
= přestávka =
Giuseppe Verdi:
– árie Gildy z 1.dějství (Rigoletto)
– předehra k opeře jeden den králem
Jacques Offenbach:
– árie Olympie (Hoffmannovy povídky)
Johann Strauss:
– předehra k Netopýrovi
– árie Adély z 3.dějství (Netopýr)

přídavky:
– Antonín Dvořák: árie Rusalky
– Johann Strauss: árie Adély z 1.dějství netopýra
– Charles Gounod: árie Julie z Romea a Julie

***

Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Daniele Gatti
Režie: François Girard
Scéna: Michael Levine
Kostýmy: Thibault Vancraenenbroeck
Světla: David Finn
Video Design: Peter Flaherty
Choreografie: Carolyn Choa
Dramaturg: Serge Lamothe
Orchestr Metropolitní opery
Sbor Metropolitní opery
(koprodukce The Metropolitan Opera, The Opéra National de Lyon a The Canadian Opera Company)
Premiéra 15.února 2013 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 2.3.2013)

Parsifal – Jonas Kaufmann
Kundry – Katarina Dalayman
Amfortas – Peter Mattei
Gurnemanz – René Pape
Klingsor – Evgeny Nikitin
Titurel – Rúni Brattaberg
Voice – Maria Zifchak
First Esquire – Jennifer Forni
Second Esquire – Lauren McNeese
Third Esquire – Andrew Stenson
Fourth Esquire – Mario Chang
First Knight – Mark Schowalter
Second Knight – Ryan Speedo Green
Flower Maidens – Kiera Duffy, Lei Xu, Irene Roberts, Haeran Hong, Katherine Whyte, Heather Johnson