Operní panorama Heleny Havlíkové (111)

Týden od 4. do 10. března 2013

– Sen o zmatcích lásky naplnili v Brně sólisté a chlapecký sbor 
– Důstojná pocta Roberta Jindry Wagnerovi v Ostravě
– Klávesy, na které nikdo nehraje – Alternativní Jenůfa z Mnichova 
– Inspirace na dny příští 
*** 

Sen o zmatcích lásky naplnili v Brně sólisté a chlapecký sbor
Brněnské Národní divadlo se rozhodlo připomenout dalšího letošního významného operního jubilanta – Benjamina Brittena (1913-1976), kterému se podařilo vynést anglickou hudbu na mezinárodní výsluní natolik, že dnes patří k nejhranějším operním skladatelům od čtyřicátých let 20. století. Brittenův tvůrčí záběr je žánrově velmi rozsáhlý a zahrnuje i 12 oper. Britten na sebe upozornil hned svou první operou Peter Grimes, která měla premiéru v roce 1945, a své postavení skladatele, který neboří konvence, ale dokáže tvůrčím způsobem těžit posluchačsky srozumitelným způsobem z tradice, pak rozvíjel dalších třicet let díly, která se stala součástí světového operního repertoáru. Připomeňme alespoň komorní operu Zneuctění Lukrécie, která vznikla o rok později, následovanou komickou operou Albert Herring, dětskou operou Malý kominíček, a zejména pak Smrtí v Benátkách, kterou se Brittenova operní tvorba uzavřela.

V Brně vybrali operu, která Brittenovo kompoziční umění zachycuje mistrovsky – Sen noci svatojanské. U nás ji  – hned dva roky po světové premiéře 11. června 1960 na Brittenově Aldeburghském festivalu – poprvé uvedli Petr Doubravský a Rudolf Málek roku 1962 v Liberci. A je s podivem, že tato divácky přístupná a divadelně pestrá opera skladatele, který se v období socialistické restrikce stal nejhranějším operním ne-socialistickým skladatelem, se pak objevila už jen v Ostravě (1969, dirigent Jiří Pinkas, režie Ilja Hylas st.).

Kouzla svatojanské noci červnového letního slunovratu vyvolával už na konci 17. století anglický barokní skladatel Henry Purcell, který dal Shakespearově lyrické komedii podobu semi-opery s názvem Fairy Queen, Královna víl. Britten, který je společně se svým partnerem, tenoristou Peterem Pearsem také autorem libreta, na Purcella vědomě navazoval. V době kompozice Snu noci svatojánské, v letech 1959 – 1960, byl již renomovaným autorem šesti velkých oper a pro tuto použil klasickou formu opery s citacemi nejen Purcella, ale třeba i Donizettiho nebo Mendelssohna s jeho Svatebním pochodem a s inspirací v tradičních operních postupech od baroka po současnost, včetně jejich vtipné parodie.Britten i ve Snu noci svatojánské ukázal, jak významnou roli ve svých operách přikládá orchestru a jak brilantním mistrem v tomto oboru je. Orchestr přitom není velký, důležitou roli v něm však hrají nástroje křehkého zvuku a vysokých, světlých témbrů. Brněnský operní orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera „kouzlil“ tajemnou atmosféru pohádkového lesa, v němž vládne král elfů a vil Oberon se svou manželkou Titanií – jejich hádka a usmiřování je ústřední osou opery. Glissanda smyčců, pro tuto Brittenovu opery typická, evokují klidné oddychování a snění temného lesa a slouží jako jeho hudební symbol, sugestivně vykreslují mlžný opar, paprsky měsíčního světla, šumění listí, houkání sov a jiné tajemné lesní zvuky.

Roli Oberona psal Britten přímo pro slavného anglického kontratenoristu Alfréda Dellera, který byl průkopníkem obnovení tradice kontratenorového zpěvu. V Brně do této role pozvali ázerbájdžánského barytonistu Ilhama Nazarova, který ovládá i falzetovou techniku mužského hlasu. Jeho lyrický projev se hodil k melismatickému partu, doprovázenému světlými rejstříky orchestru, v němž převládá křehký zvuk celesty.

V partu Oberonovy manželky Titánie, kterou Oberon očaruje tak, aby se zamilovala do řemeslníka Klubka s oslí hlavou, zase Britten brilantně i mámivě parafrázuje zdobné efekty koloraturního sopránu, jak v Brně předvedla Andrea Široká. Od jejího líbezného zpěvu se odlišuje jadrná komika řemeslníků s Klubkem v čele. Tohoto hromotluka, který si ze své oslí hlavy zase tolik nedělá a libuje si v náručí půvabné Titánie, skvěle vystihl Jevhen Šokalo a ukázal šíři svého hereckého i pěveckého talentu, který překračuje standardní buffo basových rolí, do kterých bývá s takovou oblibou obsazován napříč divadly přes celou republiku. Parodii scény šílenství Donizettiho Lucie z Lammermooru se sólovou flétnou Britten vtipně uplatnil v roli Franty Píšťaly (Kornel Maciejowski) během divadelního představení řemeslníků, kde tento trémou trpící chlapík hraje Thysbe. Oberonova uličnického služebníka Puka Britten vyjádřil mluveným slovem za doprovodu brilantní trubky a bubínku – a požaduje pro něj akrobatický pohybový projev. Ten bohužel v brněnském nastudování chyběl a Stano Slovák v cylindru a fraku připomínal spíše nepovedeného sňatkového podvodníka, který má na povel sbor elfů – jejich part Britten určil pro chlapecký sbor a kluci v Brně ho zvládli s obdivuhodnou sezpívaností i přirozenou dětskou hravostí.

Komplikované eskapády dvojice zamilovaných, omámených Pukovou kouzelnou „květinovou šťávou“ pak vytvořili Tereza Merklová Kyzlinková, Jana Wallingerová, Ondrej Šaling a Roman Janál, kteří se skvěle prosadili nejen v sólových výstupech, ale i jako dobře sezpívaný ansámbl. Nebylo však docela zřejmé, proč režisér Roman Meluzín se svým týmem tyto athénské milence stylizoval do podoby dnešních pankáčů v martenskách, růžové paruce a černé kožené vestě s cvoky (Hermie), v případě Heleny síťových punčochách a rudé vestičce jako z E55. Všechny taškařice a záměny, na kterých se podílí neohrabaná parta řemeslníků, kteří v kouzelném lese chtějí nacvičit své amatérské divadelní představení – Truchlivou komedii o kruté smrti Pyrama a Thysbé – pro svatební slavnost u athénského vévody, pochopitelně vyústí do šťastného konce, kdy přechodné milostné poblouznění pomine a vezmou se ty „správné“ páry.

Ačkoli má režisér Roman Meluzín zkušenosti s muzikálem, na scéně Jaroslava Milfaita s napjatými hadry, které svým tvarem připomínaly stylizované kmeny a tvořily plochu pro promítání abstraktních obrazců, utopil barevnost Brittenova snu v nevýrazné šedi a prvoplánovou ilustrací příběhu neposkytl divákům prostor pro jejich fantazii.

Na brněnském nastudování Brittenova Snu noci svatojánské tak je třeba ocenit hlavně dramaturgický přínos a typově přesné obsazení všech sólistů.

Hodnocení autorky: 80 %

***

Důstojná pocta Roberta Jindry Wagnerovi v Ostravě

Národní divadlo moravskoslezské – v sezoně 2012/13 jako jediné u nás – využilo impuls letošního dvojího výročí Richarda Wagnera (200 let od narození a 130 od úmrtí), kvůli kterému dokonce La Scala podráždila italské operní patrioty tím, že nezahájila svou letošní sezonu dalším letošním oslavencem – Verdim , ale mistrem německé romantické opery a jeho Lohengrinem (viz Operní panorama 10. prosince 2012 zde). Také v Ostravě zvolili Lohengrina, operu, v níž Wagner pokračuje v cestě za svým pojetím hudebního dramatu jako syntézy všech umění se symfonicky koncipovaným plynutím hudby bez oddělených pěveckých čísel a řídícími, „příznačnými“ motivy, které hudebně portrétují postavy, situace nebo témata opery. V Lohengrinovi Wagner propojil legendu o rytířích, strážcích svatého Grálu, kteří jsou připraveni bojovat proti zlu a nespravedlnosti, s pohádkovým motivem „labutího prince“. Rytíř sv. Grálu Lohengrin ze svých posvátných výšin přijíždí na lodi tažené labutí s úkolem chránit čest ukřivděné dívky Elsy. Ta se ale nikdy nesmí zeptat na jeho identitu. Tím je osud Lohengrina a Elsy, ponoukané navíc proradnou moci chtivou kouzelnicí Ortrudou, vzývající pohanské božstvo, zpečetěn. Lohengrin je tak další Wagnerova opera, v níž muž, vymykající se lidskému řádu, touží po obyčejné lidské lásce – ovšem klade si podmínky, které jsou pro normálního smrtelníka (a zvláště pro ženu) nesplnitelné a nutně ústí do tragédie.

Zásadní zásluhu na úspěchu ostravského nastudování inscenace má dirigent Robert Jindra, který postavil svou interpretaci Lohengrina (podobně jako před nedávnem Dvořákovy Armidy) na romanticky vypjaté emocionalitě. Dařilo se mu vést posluchače čtyřhodinovou partiturou díky zřetelně artikulovaným hlavním motivům Lohengrina, Elsy, Ortrudy, ale i Grálu a zakázané otázky. Jakkoli při předehře, která otevírá operu stříbřitě zářivými mysticky chvějivými flažolety houslí, bylo znát, že obsazení orchestru je v Ostravě (i z čistě prostorových důvodů) ve smyčcové sekci omezené, dosahoval účinných gradací do burácivých fortissim, aniž orchestr svou zvukovou masou překrýval sólisty. Jindra také postihl bohatou hudební barvitost, která vyplývá z harmonie této opery s její dráždivou oscilací mezi dur a moll, ale i z její rozšířené instrumentace s využitím dělených smyčců, trojmo obsazených dřevěných dechových nástrojů nebo z exponování fanfárově slavnostních žesťů. Bylo zřejmé, že s každou další premiérou se Jindrovi daří vykřesat z orchestru ostravské opery těleso, které ke správně odehraným notám přidává i umění dynamického odstínění, frázování a souhry při propojení se sólisty a sborem. Ostravský operní sbor pod vedením Jurije Galatenka si troufl dokonce i na části s rozšířeným dělením mužských hlasů, které bývají často vypouštěny, a svým hutným zvukem naplnil význam, který Wagner v této opeře sboru přiřkl jako aktérovi i komentátorovi dění.

Premiérové obsazení sólistů bylo stiženo indispozicí představitelky Ortrudy Therese Waldner (alternující Eva Urbanová do této role vstoupí až později), která se tak alespoň herecky snažila vyjádřit neústupnou posedlost hrdé a panovačné ženy, hnané chtivostí ovládnout všechny kolem sebe. V menším prostoru ostravského divadla na sebe strhávala pozornost zejména Maida Hundeling. Prosazuje se hlavně na německých scénách i v dalších velkých Wagnerových hrdinkách a u nás ji známe především ze Státní opery jako Tosku, Aidu nebo Turandot. V Ostravě zpívala Maida Hundeling Elsu suverénně průrazným, až pronikavým sopránem, který ne vždy korespondoval s její snahou vyjádřit zasněné vytržení a blouznivý výraz dívky, trápené zvědavostí, kdo je vlastně její tajemný zachránce tak, že mu při první příležitosti s žensky sebe ochranitelskou hašteřivostí položí osudnou zakázanou otázku. Lohengrin s pevným tenorem Tomáše Černého byl spíše neochvějně odhodlaným bohatýrem, než zachráncem, nadaným pro ostatní mocí nejasného původu. Pojetí hrdiny ovšem až ke směšnosti podkopal labutí kostým, ve kterém ho režisér nechal máchat rukama coby křídly, bílá helma na jeho hlavě připomínala spíše zbytek skořápky, z níž se tento labuťák právě vylíhnul. Kostým a paruka snad jakéhosi čínského bojovníka nepomohly ani Jakubovi Kettnerovi, který přitom má pro Friedricha z Telramundu dostatečně znělý a plný kantabilní baryton, díky kterému pěvecky vystihl tohoto brabantského hraběte nejen jako muže usilujícího o moc, ale i slabocha, který se podřizuje dominantní Ortrudě.Do nevýhodné strnulé pozice odsoudila režie představitele Jindřicha Ptáčníka, když ho nechala pro všechny jeho výstupy sedět v pozadí jeviště na vysokém empiru překrytém zlatým rouchem spuštěným tak, že mu je vidět pouze hlava. Přesto Peter Mikuláš dokázal svým basem dodat tomuto německému králi váženost majestátu. Jen zdánlivě menší rolí Královského hlasatele skvěle využil Aleš Jenis.

Wagner, který své libreto rytířské labutí ságy obdařil rozsáhlými scénickými poznámkami, zasadil lohengrinovský příběh do Brabantska desátého století. Režisér a výtvarník inscenace Rocc (ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Marií Vosmíkovou) pro ostravské nastudování zvolili abstraktní scénu ze závěsu, který ve tvaru „u“ od portálu k portálu vymezoval půlkruh jeviště s bílou kruhovou plošinou uprostřed. To působilo problémy především ve scénách se sborem, který se do takto vymezeného prostoru nevešel. Závěs, kterým se dalo procházet a bylo možno ho různě spouštět k podlaze, tvořily „šňůry“, na kterých byly těsně vedle sebe jako korálky navlečeny bílé plastové koule. Jistě by se daly vykonstruovat celé studie o propojení tak univerzálního a komplexního znaku, jakým je koule, s Lohengrinem. I tentokrát však bylo zřejmé, že spojitost Roccových výtvarně efektních režií s inscenovanými operami je často velmi volná a lze si bez větších obtíží představit uvedení Lohengrina ve scéně jeho pražského Pelléa nebo brněnské Elektry. V případě Lohengrina by jakousi návaznost šlo vyložit tak, že šlo o jakousi labutí líheň, kde pod modrým, červeným, fialovým nebo žlutým světlem s odlesky od reflexní stříbřité fólie na podlaze jsou vyrovnány tisíce vajec, z nichž se právě vyklubali sošně vznešení lidé v řízách a později bílo-černých kutnách, ještě se zbytky skořápek na hlavách. Pochodovali v secvičených pozicích, které brzy působily stereotypně stejně jako neustále opakované uklánění na všechny světové strany s kamenným výrazem ve tváři i ve chvíli, kdy Lohengrin zveřejní svoji identitu.

Bližší ukotvení místa a času děje nenavozovala ani korouhev se stříbřitým znakem letícího ptáka, který za Jindřichem Ptáčníkem vztyčil Hlasatel, opakoval se pak i na hrudích brabantských, saských či durynských, ba k dovršení nepochopení tohoto heraldického znaku i za Lohengrinovým pasem.

Lohengrin zde nebyl labutí (zakletým Elsiným bratrem Gottfiredem) přivezen, ale sám prošel závěsem coby labuť, což neustále zdůrazňoval mocným mácháním „křídly“ rukávů své bílé řízy. A v závěru opery nepřiletí holubice, aby vystřídala „labuť“ v tažení pomyslné loďky, ale Lohengrin „odplachtí“ se svými labutími rukávy. Jak je možné se dočíst v programové brožuře k inscenaci, Roccovo (zjednodušené) výchozí chápání Elsy jako bílého dobra a Ortrudy jako černého zla vedlo režiséra k výkladu, v němž se pokusil tyto dvě ženy propojit v jednu bytost nazíranou z líce a rubu; když se o sebe opíraly zády, připomínaly „janusovskou“ povahu mysli, kde dobré a zlé se různě mísí. V ostravském finále tak na rozdíl od Wagnera nový brabantský vládce, Elsin „odčarovaný“ bratr Gottfired nekončí v náručí své sestry, která klesá beze smyslů k zemi, ale v objetí triumfující Ortrudy v bílém.

V novém nastudování Lohengrina mají Ostravští díky hudebnímu řediteli souboru dirigentovi Robertu Jindrovi solidní inscenaci, která obstojí i v tolik požadovaném evropském srovnání. Ostrava opět potvrdila svou čelní pozici mezi našimi operními divadly a Lohengrin byl publikem zaslouženě přijat s nadšenými ovacemi.

Hodnocení autorky: 85 %

***

Klávesy, na které nikdo nehraje – Alternativní Jenůfa z Mnichova

Bavorská Státní opera poskytla prostřednictvím internetu 9. března v přímém přenosu Jenůfu Leoše Janáčka, jak je od dob překladu Maxe Broda v zahraničí nazývána Její pastorkyňa. Hrála se v dnes „módní“ verzi Charlese Mackerrase, tzv. brněnské 1908 (do níž ovšem Mackerras začlenil i árii Kostelničky Aj i on byl zlatohřivý, kterou Janáček vypustil hned po prvním provedení v roce 1904). V Mnichově to bylo to druhé představení obnoveného nastudování z roku 2009.
Třebaže jsou Janáčkovy opery uváděny v zahraničí čím dál častěji, obsazování českých interpretů bývá sporadické. Tentokrát tomu bylo výrazně jinak: dirigoval Tomáš Hanus, Lacu vytvořil Štefan Margita, za onemocněného Pavla Černocha jako Štefu na poslední chvíli pohotově zaskočil Aleš Briscein a Rychtářku také jaké záskok při přenášeném představení zpívala Jitka Zerhauová. Silná česká sestava na tak prestižní scéně, jakou mnichovská opera beze sporu je, proto vyvolávala očekávání, jak se před náročným publikem prosadí.

Režisérka Barbara Frey, pro kterou bylo mnichovské nastudování Jenůfy její první operní inscenací, evidentně rezignovala na studium dobových reálií moravské vesnice kolem roku 1900 a drsně děj přenesla do současnosti – podle sektorového nábytku, televize a kostýmů do socialistické vesnice šedesátých let, podle sloupů větrných elektráren ovšem ještě blíže dnešku. Takový posun ovšem bere základní motiv pro rozhodnutí Kostelničky se nemanželského dítěte vraždou zbavit, aby Jenůfě zachránila budoucnost – dnes, kdy se takto rodí značné procento dětí, by asi malý Števuška místo pod ledem skončil v „babyboxu“ a Janáček by napsal jinou operu. Scéna, kdy Števa před celou vesnicí Jenůfu „ojíždí“ na umakartovém stole, pak byla již za hranicí vkusu.

Stejně hloupé byly kostýmy (Bettina Walter), kdy například rekrut Števa se vrátí od odvodu v uniformě z první světové, jakkoliv nebyl odveden – a pod ní má nějaké dozajista značkové tričko. Takových hloupostí bylo tolik, že zdůrazníme jen ty nejvýraznější – scéna (Bettina Meyer) pohorský mlýn nahradila prostorem, kterému dominují zpřeházené, částečně potopené barely a sloupy větrných elektráren v pozadí, resp. na dvorku obydlí Kostelničky, které bylo výtvarně pojednáno jako „průřez“ domkem (takto byl na školních nástěnkách zobrazován například průřez motorem). V Kostelniččině pokoji jsou také „klávesy“, na které ale nikdo nezahraje.

Z internetového streamu se dá obtížně posoudit, jak Tomáš Hanus odstínil hudební nastudování – ale lze říci, že orchestr hrál bez chyb a Hanus pro lyrická místa volil pomalá tempa. Bylo zřejmé, že Štefan Margita i Aleš Briscein mají typy chlapíků, jakým je grobiánský Laca a fanfarónský Števa hluboce zažité a nenechali se příliš vyvést z míry přesazením děje, které k výkladu Jenůfy nic podstatného nepřineslo.Zásadním omylem ovšem bylo obsazení Karity Mattily do role Jenůfy, jakkoli její čeština byla úctyhodná. Při vší úctě k této světově uznávané zpěvačce, která tuto roli s úspěchem vytvořila na mnoha zahraničních scénách – dnes je nemožné uvěřit, že je mladou dívkou nejen vizáží, ale hlavně hlasem, který zní už příliš „vyzrále“. Podobně i Kostelnička – Gabriele Schnaut – nároky role redukovala na sošný postoj přísné rozložité učitelky základní školy

Jakkoliv je milé, že Janáček je v zahraničí stále „hitem“, mnichovská inscenace byla špatná a je otázka, jak by takové pojetí obstálo u nás.

Hodnocení autorky: 70 %

***

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi: Falstaff. Dirigent Daniel Oren, režie: Dominique Pitoiset, scéna Alexandre Beliaev, kostýmy Elena Rivkina, světla Philippe Albaric, sbormistr Patrick Marie Aubert. Sir John Falstaff – Ambrogio Maestri, Ford – Artur Rucinski, Fenton – Paolo Fanale, Doktor Cajus – Raúl Giménez, Bardolfo – Bruno Lazzaretti, Pistola – Mario Luperi, Mrs Alice Ford – Svetla Vassileva, Nannetta – Elena Tsallagova, Mrs Quickly – Marie-Nicole Lemieux, Mrs Meg Page – Gaëlle Arquez. Pařížská národní opera, přímý přenos do kin úterý 12. března 2013 19:30, Bio Oko, Praha.

Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini. Dirigent Marco Armiliato, režie Piero Faggfioni, scéna Ezio Frigerio, kostýmy Franca Squarciapino, světla Gil Wechsler, choreografie Donald Mahler. Francesca – Eva-Maria Westbroek, Paolo il Bello – Marcello Giordani, Malatestino – Robert Brubaker, Gianciotto – Mark Delavan. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 16. března 2013 16:45 hod.

***

Benjamin Britten:
Sen noci svatojánské
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Roman Meluzín 
Scéna: Jaroslav Milfajt 
Kostýmy: Andrea Kučerová 
Sbormistr: Jakub Klecker 
Choreograf: Hana Litterová 
Dramaturg: Patricie Částková 
Světelný design: Petr Hloušek 
Chlapecký sbor a orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 8. března 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Oberon – Ilham Nazarov
Titania – Andrea Široká
Puck – Stano Slovák
Theseus – Jiří Klecker
Hippolyta – Jitka Zerhauová
Lysander – Ondrej Šaling
Demetrius Roman Janál
Hermia – Jana Wallingerová
Helena – Tereza Merklová Kyzlinková
Botton, tkadlec – Jevhen Šokalo
Quince, tesař – David Nykl
Flute, opravář měchů – Kornel Maciejowski
Snug, truhlář – Ladislav Mlejnek
Snout, klempíř – Zoltán Korda
Straveling, krejčí – Petr Císař

www.ndbrno.cz

***

Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Rocc
Scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Marie Vosmíková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 7. března 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Lohengrin – Tomáš Černý
Elsa z Brabantu – Maida Hundling
Vévoda Gottfried – Marián Michňa
Hrabě Friedrich z Telramundu – Jakub Kettner
Ortrud – Therese Waldner
Král Heinrich – Peter Mikuláš
Královský hlasatel – Aleš Jenis

www.ndm.cz

***

Leoš Janáček:
Jenůfa
(Její pastorkyňa)
Dirigent:  Tomáš Hanus
Režie: Barbara Frey
Scéna: Bettina Meyer
Kostýmy: Bettina Walter
Světla: Michael Bauer
Choreografická spolupráce: Zenta Haerter
Sbormistr: Sören Eckhoff
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 8. dubna 2009 National Theater Mnichov
(psáno z přímého přenosu prostřednictvím internetu 9.3.2013)

Stařenka Buryjovka – Renate Behle
Laca Klemeň – Štefan Margita
Števa Buryja – Aleš Briscein
Kostelnička – Gabriele Schnaut
Jenůfa – Karita Mattila
Stárek – Christian Rieger
Rychtář – Christoph Stephinger
Rychtářka – Jitka Zerhauová
Karolka – Laura Tatulescu
Pastuchyňa – Angela Brower,
Barena – Silvia Hauer
Jano – Iulia Maria Dan

www.bayerische.staatsoper.de

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto: ND Brno, Martin Popelář,Bayerische Staatsoper