Operní panorama Heleny Havlíkové (115)

Na pátek 12. dubna byla zařazena světová premiéra opery Spuren der Verirrten (Stopy ztracených), kterou si divadlo pro zahajovací program objednalo u amerického skladatele Philipa Glasse. Zvolit si pro slavnostní otevření divadla operu podle hry skeptika a provokatéra, rakouského spisovatele Petera Handkeho o bezvýchodném bloudění moderního člověka je poněkud překvapující – o to více byl očekáván výsledek. Podnět vzešel od intendanta lineckého divadla, který do podoby libreta upravil Handkeho stejnojmennou divadelní hru z roku 2006 a získal pro ni nejen Glasse: už do procesu vzniku opery se zapojil celý tým světově proslulých umělců s lineckým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a režisérem Davidem Pountneym. Ten prohlásil, že právě zdánlivá nerealizovatelnost předlohy jako opery ho vyprovokovala k tomu, aby do projektu vstoupil. Spojení Glasse, jehož opery se často vztahují k osobnostem, které lidstvu ukazovaly cestu (Einstein, Gándí) s Handkem, jehož vidění světa je velmi skeptické, vyvolávalo pochybnosti, zda tito dva umělci dokáží své pohledy na svět propojit. Po premiéře je zřejmé, že se podařilo a Stopy ztracených se přiřadily k dalším Glassovým operám se silným poselstvím.

Už název vystihuje téma bloudění, vykořeněnost lidí bez cíle svých cest, bez vztahu k obecně uznávaným hodnotám, exulantů ve svých vlastních životech. Postavy ani nemají jména, jen ty, které „posunují“ nebo komentují dění, jsou označeny jako Divák, Protagonista a Třetí osoba. Opera ani nemá „děj“ v pravém významu toho slova – jsou to útržky-skeče – klipy, zlomky skládačky, do které se rozpadla současná společnost a kterou nikdo neumí poskládat.

Nikdo neví, kde se právě nachází a kam směřuje, znějí fragmenty vět, které ale nejsou určeny partnerskému dialogu – s výjimkou dvou stařečků, kteří schouleni pod obřím stolem, kde našli útočiště před hektičností okolí, ještě uznávají takové hodnoty, jako je vzájemná podpora v nouzi. Ostatní lidé zmateně naváděni ukazateli jednosměrek ztratili nejen cíl, ale i emoce a schopnost komunikovat. Po čím dál zběsilejším accelerandu tance nemocných v jakémsi lazaretu s desítkou nemocničních postelí se svět rozpadne do rozmlácené šedi. Marnost posiluje i zhroucení mýtů a kulturních legend, které procházely staletími lidské civilizace – biblických příběhů Salome a Heroda, Abrahama a Izáka nebo mytologických Orfea a Eurydiky, Oidipa nebo Médey – na závěr této série se dokonce slepý Oidipus stane Oktaviánem, svádějícím Maršálku z Růžového kavalíra. Ze všeho čiší cizota, vykořeněnost, bezútěšnost a bezvýchodnost cesty – snad útěku před ohlašovanou katastrofou, která ale již nastala. Zpočátku se zdá, že pomoci by mohla Třetí osoba a naznačit směr – i toto čekání na zachránce se však nenaplní. Ani ona nezná odpověď na závěrečnou otázku Kolemjdoucích, která graduje ve svém opakování: Kde jsme?

Glass nemá rád, když je zahrnován do škatulky minimalismu, považuje se za skladatele „hudby s repetitivními strukturami“. Jeho hudbu sice poznáme po několika taktech, ale patrně málokdo určí, o které dílo jde. Také Stopy ztracených jsou typický Glass, i když tentokrát oživil instrumentaci například o alpské rohy, na které hraje přímo na jevišti trojice „typických Rakušanů“. Na jevišti se objeví i dixilend a ve finále se sem přemístí celý orchestr – místo něj na židle v orchestřišti usednou sboristé a divoce napodobují hru na nástroje (které ale nemají) až do závěrečného stronza.

Operu nastudoval a premiéru dirigoval zkušený Dennis Russell Davies, který ostatně v Linci připravoval světovou premiéru Glassovy opery Kepler (2009) a také premiéru jeho 9. symfonie. Početný sólistický ansámbl i sbor linecké opery se zhostili úloh, nesnadných po pěvecké i herecké stránce, suverénně.

Velký podíl na převedení této opery bez děje a postav na jeviště mají choreograf Amir Hosseinpour, který celý ten chaotický exodus vyjadřoval pohyby, které sice zaujmou, ale smysl nedávají, a scénograf Robert Israel. Ten využil možností, které technologie nového divadla poskytují: v pestré směsici míst děje postihl jednotlivé poházené dílky skládačky a tísnivou atmosféru blížící se katastrofy. Kostýmy Anne Marie Legenstein, jediné rakouské členky inscenačního týmu, jsou směsicí oděvních stylů 20. století; smysl pro černý humor nad sebou samými pak vyplýval z použití dirndlů i typických rakouských „ledehosen“ s „padacím mostem“ i tyroláků na hlavách.

Režisér David Pountney všechno to chaotické dění dokázal propojit tak, že smysl sice zůstával stále nejasný – ale jednoznačně se mu podařilo ukázat, že právě o ztrátě smyslu a cíle cesty se hraje.

Glasovy „repetivní struktury“ se se stoupající a klesající intenzitou odvíjí jako nekonečná, do sebe se zavinující spirála. Těžko pochopit, kde má počátek a kde skončí – podobně jako cesta ztracenců. Právě v této podobnosti je spojení Glasse s Handkem velmi účinné, repetitivní struktury se opakují stejně jako historie nepoučitelného lidského rodu.

Všechno to připomíná situaci, kdy se vysypou a promíchají na jednu hromadu dílky různých puzzle – a nejenže nikdo neporadí, jak tu hromadu roztřídit, ani jaký vzor má z těch dílků, které k sobě nepasují, vzniknout. Několikrát se objeví i veliký pozlacený zajíc, nesený na nosítkách (a patrně uctívaný) jako modla nebo nový bůh. Není to nijak optimistická opera, ale vystihuje docela přesně existenciální nouzi lidí, kteří čekají na svého proroka. Jen aby to nebyl prorok falešný, chce se dodat, jako už tolikrát.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Létající Čarodějky z Eastwicku

V rámci slavnostních otevíracích dnů nového Hudebního divadla došlo v sobotu 13. dubna na soubor muzikálový, který uvedl rakouskou premiéru proslulého muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Muzikál vznikl na motivy románu Johna Updika (Witches of Eastwick, 1984) – v produkci Camerona Mackintoshe, libreto John Dempsey, hudba Dana P. Rowe (premiéra v londýnském Drury Lane v roce 2000). Úspěch muzikálu potvrdila i u nás Mošova inscenace Městského divadla Brno s premiérou v roce 2007.