Operní panorama Heleny Havlíkové (118)

Týden od 29. dubna do 5. května 2013
– Tentýž Nabucco, tentokrát z Covent Garden s Domingem 
– Myslivečkova Olimpiade jako existenciální drama 
– Ředitel La Scaly Stéphane Lissner o premiéře Olimpiade 
– Inspirace na dny příští 
***

Není právě obvyklé (a při přenosech do kin je to poprvé), že jsme mohli porovnávat stejnou inscenaci v provedení dvou špičkových operních domů – milánské La Scaly a londýnské Královské opery, navíc v rozmezí pouhých dvou a půl měsíců. Tou inscenací byl koprodukční Nabucco Giuseppe Verdiho – o té milánské více v Operním panoramatu z 19. února 2013 zde. Inscenační tým byl v obou případech identický. Italský režisér Daniele Abbado (1958, syn dirigenta Claudia Abbada) přenesl děj z roku 581 před Kristem někam do mussoliniovské Itálie a scénografka a kostýmní výtvarnice Alison Chitty pojala scénu jako židovský hřbitov s anonymními náhrobky ve vrstvě písku, kterým se všichni brodí. Pohyb velkého sboru v kostýmech mussoliniovské Itálie stísněnými propustmi mezi náhrobky připomínal transporty i exodus. Na horizont jsou souběžně černobíle promítány záběry hřbitova z ptačí perspektivy. Náhrobky jsou s průběhem děje Babylónskými postupně vyvraceny, bourány a po přestávce nahrazeny futuristickou drátěnou podobou boha Baala, jakoby sestavenou z odpadků plechů a drátů – aby i tato modla byla nakonec pokácena.

Vlastní provedení bylo na obou scénách podobné a srovnatelné, hudební nastudování Nicoly Luisottiho a výkon orchestru a sboru byl ovšem z Londýna upraven zvukovými mistry výrazně profesionálněji. Částečné změny doznalo obsazení – Nabucca v Londýně vytvořil v zaznamenávané repríze místo milánského Lea Nucciho další sedmdesátník, který si stále může dovolit vystupovat na takto prestižních scénách – Plácido Domingo, Fenenu Marianna Pizzolato a Ismaela Andrea Caré. Stejně jako ve Scale zpívala Abigail Liudmyla Monastyrska a Zachariáše Vitalij Kovaljov. Jakkoliv byli všichni pěvci výborní, i v Londýně svým zcela výjimečným talentem pro Verdiho dramatické sopránové role dominovala Abigail Liudmyly Monastyrské. U Plácida Dominga je třeba vedle stále kvalitního zpívání ocenit jeho nezdolnou energii a stálou oblibu u publika, stejně i herecké mistrovství, získané léty jevištních zkušeností.

Kvalita byla srovnatelná a bylo by zajímavé vědět, zda cesta koprodukce snížila v dnešní nelehké finanční situaci náklady na inscenaci (případně jak se o ně obě divadla podělila).

Hodnocení autorky: 70 %

***
Myslivečkova Olimpiade jako existenciální drama

Pražské Národní divadlo přece jen uvedlo inscenaci, kterou kvůli nedostatku financí chtělo navzdory mezinárodním závazkům i renomé inscenačního týmu dokonce zrušit – Olimpiade Josefa Myslivečka (1734-1781). Projekt zaštítěný Václavem Luksem s jeho Collegiem 1704 a režisérkou Ursel Herrmannovou v koprodukci s divadly z Caen, Dijonu a Lucemburku se podařilo dovést k premiéře až za pomoci finančního daru z privátní sféry, když Bohemian Heritage Fund poskytl jeden milión, což podle ČTK tvoří pětinu rozpočtu na tuto inscenaci, která ovšem ve Stavovském zazněla pouze třikrát!

Olimpiadu Mysliveček komponoval na libreto Pietra Metastasia – z padesátky skladatelů v rozmezí let 1733 až 1792 nebyl první ani poslední, kdo toto libreto zhudebnil (včetně například Vivaldiho, Pergolesiho, Picciniho, Cimarosy nebo Paisiella). Premiéru měla roku 1778 v Teatro San Carlo v Neapoli.Český skladatel Josef Mysliveček (1737-1781), známý pod přízviskem Il Boemo, patřil k poslední generaci skladatelů opery seria neapolského typu. Ač nebyl Ital, podařilo se mu dokonce v letech 1765-80 zapojit do operního „showbyznysu“ přímo v kolébce tohoto žánru, ba dokonce v tehdejší operní Mekce Neapoli. Jeho autorství je doloženo u 26 oper seria (za celý život nenapsal jedinou buffu). Mysliveček schémata opery seria nebořil, nýbrž ctil a mistrovsky ovládl (Il Bellerofonte, L’Ipermestra, Il gran Tamerlano, Antigone nebo Olimpiade). Většina jeho oper vznikla na texty tehdejšího operního guru Pietra Metastasia, jehož libreta zhudebňovali prakticky všichni skladatelé té doby. Podle kánonů tohoto žánru vycházel děj především z antických dějin a mýtů, měl formálně oddělené parlandové recitativy s doprovodem continua (cembalo a violoncello), případně doprovázené recitativy (accompagnato) a hudební čísla, především třídílné da capo árie se zdobeným opakováním prvního dílu, často pěvecky bravurně pojaté, v nichž skladatelé vyjadřovali afekty postav.

Mysliveček byl typem vysloveně vokálního skladatele, proto mu vyhovoval tradiční typ opery seria s dominantní pěveckou složkou a proto měl u Italů, kteří pěvecké umění dokážou vychutnat a ocenit, takové úspěchy. Mysliveček dokázal vyhovět požadavkům primadon a kastrátů, jejich touze oslňovat brilancí i silou hlasu a uměním improvizace a ozdob ve virtuózních áriích s bohatými koloraturami.

V době, kdy se Mozart vrhal na své první operní pokusy, byl Mysliveček jedním z nejžádanějších skladatelů na italských operních jevištích od Bergama až po Neapol, komponoval i čtyři opery ročně. Na krátkou dobu prý byl nejlépe placeným operním skladatelem Itálie. Sláva jeho oper nakazila celou Evropu, kopie jeho oper byly pořizovány pro portugalský dvůr, v Paříži, Londýně, Amsterodamu – to nebylo v 18. století žádnou samozřejmostí! Jeho skladatelská hvězda však zářila krátce, zemřel zchudlý v roce 1781 v Římě.Ačkoli má zejména Myslivečkova melodická invence energii a dokáže zaujmout i dnes, tento skladatel příliš často uváděn není, jakkoli se na jeviště vracejí opery seria mnohem méně talentovaných autorů. Myslivečkovy opery se začaly novodobě uvádět už od třicátých let minulého století – byl to právě Montezuma, který se objevil na počátku renesance jeho operní tvorby, když byly části – v českém překladu – v roce 1931 uvedeny v Městském divadle na Vinohradech. Z novodobých nastudování Myslivečkových oper připomeňme Tamerlána v roce 1967 v Brně v úpravě Václava Noska a o deset let později, v roce 1977 ve Stavovském divadle v Praze, a dále Ipermestru v brněnské Redutě v roce 1986. Olimpiade se v českém překladu Jiřího Jorana objevila v roce 2005 na Slezskoostravském hradě v Ostravě. Režisér Luděk Golat tehdy ponechal inscenaci otevřený závěr v tom smyslu, že zapojil do představení diváky, kteří měli o Licidově osudu rozhodnout ve veřejném soudu, o přestávkách se na nádvoří hradu konaly hry a soutěže. Následujícího roku byla ve Stavovském divadle v Praze uvedena Antigona v nepříliš zvládnuté hudební podobě. Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák tehdy děj přenesli do současné východoevropské země se stylizací hlavních postav – Antigony a Kreónta – do podob Julije Tymošenkové a Alexandra Lukašenka. Poctě Josefa Myslivečka věnoval v roce 2011 dokonce jeden celý ročník Hudební festival Znojmo se scénickým uvedením Montezumy, respektive v italské verzi Motezumy, opery s exotickým námětem španělského dobývání Mexika. Orchestr Czech Ensemble Baroque s dirigentem Romanem Válkem a režisér Michael Tarant představili v kouřích a dýmech na scéně s replikou aztécké pyramidy střet dvou kulturně odlišných světů v jedné z velkých záhad historie, kdy hrstka Španělů dobyla říši s miliony obyvatel, a jejich vůdců – aztéckého vládce Montezumu, tyranského i ochromeného příchodem cizí kultury a nedůvěrou k tradičním indiánským bohům, a zákeřného španělského dobyvatele Cortéze.

Není dnes snadné inscenačně zvládnout kánony opery seria s čtyřnásobným „omíláním“ květnatých textů árií a komplikovanými příběhy, které hýří vládci ctnostnými i tyranskými, nečekanými zvraty, záměnami, utajováním, zradami a odhaleními – ať již formou „historicky poučené interpretace“ nebo současnými multimediálními technologiemi i výklady. Barokní opera ovšem dodnes provokuje svou až marnotratnou opulentností výrazu, kterým skladatelé hudebně vyjadřovali vyhrocené pocity postav. Základní podmínkou úspěchu „resuscitačních“ pokusů je zvládnuté hudební nastudování, především pak pěvecko – virtuózní umění belcanta. A to bylo tentokrát naplněno. Václav Luks a jeho Collegium 1704 vedle cyklu Hvězdy barokní opery i při nastudování celého tohoto díla potvrdili, že dnes patří ke špičkovým souborům v tomto oboru, což vysoce ocenil i ředitel milánské La Scaly Stéphane Lissner, který přijel na premiéru (jeho celkové hodnocení inscenace najdete dále). A to i když po čtvrteční premiéře, kdy orchestr hrál ve výtečné formě v dokonalé symbióze s dirigentem a sólisty, při druhé premiéře přece jen bylo nasazení poněkud menší. Je otázka, zda by zkrácení tříhodinového díla inscenaci neprospělo, tím spíše, že hudební změny byly v barokní opeře běžnou praxí. Méně bývá někdy více – i s ohledem na možnosti sólistů bez alternací při sérii bezprostředně za sebou zařazených repríz.

Jak dalece Mysliveček nad hloubkou libret mudroval, se dnes už asi nedozvíme – podobných libret a oper vznikaly stovky; cílem bylo vytvořit osnovu pro brilantní pěvecká čísla. Děj Olimpiady je typický pro operu seria: zcela volně nakládá s historickými fakty těchto sportovních her kolem 6. století před naším letopočtem a je notně zašmodrchaný: dva přátelé, Licida a Megacle milují stejnou ženu, což jejich přátelství vystaví těžké zkoušce – Megacle musí volit mezi oddaností k příteli a láskou. Tyto mladíky zase milují dvě dívky, Aristea a Argene, kterým je bráněno ve sňatku s muži, po kterých vášnivě touží. Zápletku komplikují identity postav, které se vydávají za někoho jiného, nebo svůj původ neznají – Licida měl být kvůli věštbě vhozen do moře, avšak vychovala ho jiná královská rodina. Přes všechna utajování, podvody, vražedné i sebevražedné pokusy, nářky nad nešťastným osudem a milostnými vášněmi u Metastasia a Myslivečka děj směřuje k povinnému lieto fine opery seria, tedy šťastnému konci s dvojitou svatbou a šťastného otce, který znovu nalezl své dítě.

Ne tak v pražské inscenaci. V koncepci Václava Lukse a Ursel Herrmannové je Olimpiada doplněna hudebními čísly z jiných skladeb, což bylo v 18. století naprosto běžné, nicméně vzpírá se samotnému principu opery seria. Kánonem opery seria „předepsaný“ šťastný konec je zde proměněn v úvahu o limitech svobodné vůle – což značně mění záměr původní předlohy. Klíčem byla zřejmě árie Aminta, respektive v pražské inscenaci vychovatelky Aminty: „Jsme jako lodě na ledových vlnách, ponechané na pospas osudu. Naše city jsou nelítostné vichry, každá radost je útesem a celý náš život je jako moře.“ S novým doplněním úvodní a závěrečné árie se inscenátoři pokusili nahlédnout na Olimpiadu z dnešní perspektivy jako až existenciální drama s klíčovou otázkou „Kde to jsem? Kam se ženu? Kdo řídí mé kroky?“, kterou si na začátku klade otec a na konci jeho syn a nově tak rámuje celou operu. Místo šťastného rozuzlení, zvolili „otevřený konec“ a ponechali na divácích, aby si závěr vyložili jako Licidovu smrt, šílenství – kdy se nedokázal vyrovnat se svou nově odhalenou identitou a zjištěním, že miloval svou sestru – nebo jako Licidovo rozhodnutí z této „hry“, kterou s jeho osudem sehráli bohové, vystoupit.Režisérka Ursel Hermannová přesunula děj z antického Řecka do neurčitého času – kostýmy (Margit Koppendorfer) antické motivy ani necitují, rekvizity (kabelka, revolver) jsou pak soudobé. Rozehrála hru s osudem na prázdném jevišti s minimem přesně volených rekvizit. Scéna podobně jako v její inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito před sedmi lety ve Stavovském divadle připomíná velkou krabici, do níž se vchází a odchází bílým koridorem, který scéně dodává sbíhavou „barokní“ perspektivou hloubku (scéna Hartmut Schörghofer). Jeviště můžeme vnímat i jako „prostor božského experimentu“, kde lze pozorovat, jak se pokusné osoby s božskými zásahy do svých osudů vyrovnají. Stěny této pokusnické krabice jsou propustné – poslední možností úniku je pak loďka (Cháronova?), zakotvená nad orchestřištěm. Podlahu tvoří šikma, připomínající pohled seshora na bludiště – nebo také horní desku hracího stolku jako labyrintu vášní a identit. Ve středu jeviště je propadlo, které se podle potřeby mění v ohniště, vyjede z něj strom pro scénu pastýřky, ze které se vyklube nešťastně zamilovaná krétská šlechtična, nebo popravčí kůl, když má být vykonán ortel nad Licidem za jeho podvod při olympijských hrách a pokus o vraždu krále. Nymfy a pastýři zde dostávají podobu často velmi poťouchlých strážců osudu v podobě čtyř mužů v buřinkách a zelených fráčcích s předimenzovanými šosy. Mizí a nečekaně se vynořují v prostupných zelených stěnách a bedlivě „kontrolují“ vývoj událostí. Režisérka kupodivu ponechala stranou motiv podvodu při olympiádě – symbolu harmonie duše a těla, a soustředila se na zkoumání vášní a emocí svých pokusných osob, posouvaných jako figurky stolní hry.

Pokud dosavadní setkávání s manželi Hermannovými ve Stavovském divadle (La clemenza di Tito a La finta giardiniera) bylo vzrušujícím odhalováním možností moderního pojetí klasické opery, pak tentokrát už je režijní i scénografický „rukopis“ Ursel Herrmannové přece jen více předvídatelný a ztratil pel novosti. Podařilo se ovšem sestavit vyrovnané obsazení sólistů včetně čtyřčlenného sboru. Excelentní bylo především vypracování recitativů, které vycházely z charakteristik postav nikoli jako sošných hrdinů, ale „normálních“ lidí, kteří musí řešit nečekané situace. Premiéře pěvecky i herecky dominovala Simona Houda-Šaturová v roli Aristey, která se zmítá mezi nadějí, zmarem a zoufalstvím a rozvrhla si síly do všech tří výrazově odlišných árií s kaskádami kolatur i prudkého výbuchu nenávisti. Také Kateřina Kněžíková při druhé premiéře vystihla tyto citové oscilace dívky, která se má podle přání otce stát trofejí pro vítěze olympijských her a je zcela zmatená záměnami Licida a Megacla, zrazovaly ji ovšem vysoké tóny i technika v nejbrilantnějších pasážích. Party Megakla a Licida, původně psané pro kastráty, v Luksově nastudování zpívají ženy. Jakkoli Raffaella Milanesi i Tehila Nini Goldstein osvědčily vytříbenou znalost stylu opery seria, zvládnutou pěveckou techniku belcanta i herecké schopnosti, jejich stylizace do mužů odlišných povah začala v průběhu večera přece jen působit stereotypně: odhodlaný Megacles, který ctí zákony přátelství i přesto, že tím zrazuje svou milovanou a jediné východisko vidí v sebevraždě, a nezodpovědný „floutek“ Licido, kvůli své zamilovanosti slepý a hluchý ke všem kolem.

Vtipný byl nápad naopak tenorovou roli Aminta svěřit muži v ženských šatech starostlivé vychovatelky – byl to jeden z mála pokusů o odlehčení z rozervanosti ostatních postav, který diváci kvitovali s povděkem. Na rozdíl od premiérového Krystiana Adama, Jaroslav Březina při druhé premiéře narážel na hranice svých pěveckých možností v koloraturách. Horlivého královského úředníka Alcandra v šedém obleku a brýlích, toho, který až na konci přizná, že nesplnil příkaz a chlapce tehdy nehodil do moře, skvěle vystihla Helena Kaupová. A dlouhodeché náročné árie zavržené Argene zvládla výborně Sophie Harmsen. Jediným mužem, který v opeře zpívá mužskou roli bez zpochybnění totožnosti, byl Johannes Chum jako podvedený pořadatel olympijských her a otec Aristey, který v závěru v hlubokém dojetím nalezne syna, jehož se chtěl ze strachu o vlastní život zbavit. V pojetí Ursel Herrmannové však smíření nedosáhne. Zdrcení protagonisté se vytrácejí každý jinam, osamocení se svými zraněnými dušemi.

Národní divadlo má konečně inscenaci evropských parametrů a důkaz, že „to jde“. Nesvědčí ovšem o prozíravosti a kompetenci vedení opery Národního divadla, za které byl zodpovědný Rocc, že se k takové inscenaci, která přitom výrazně přesahuje sérii nepovedených titulů poslední doby – Sedláka kavalíra, Pelléa a Mélisandu, Dona Carlose nebo Orfea – chovalo takto macešsky.Mysliveček se proslavil v zahraničí; doma se hrál a hraje, k naší škodě, minimálně. Uvedení Olimpiady ve Stavovském divadle prokázalo, že Mozartův obdiv k Myslivečkovi měl své opodstatnění.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Ředitel La Scaly Stéphane Lissner o premiéře Olimpiady

Premiéra měla velmi vysokou úroveň. Je to jedna z odpovědí na krizi. Pokud je někdo schopen takového uměleckého výkonu, je to zároveň vzkaz pro politiky. I ti, kteří nejsou zrovna nadšenci do kultury, si to musejí přiznat. Byl by velký omyl snižovat kvalitu z důvodu, že je málo peněz. Já jsem kategoricky proti tomu a myslím si, že je nezbytně nutné si zachovat určitou úroveň, právě proto, aby se dařilo přesvědčovat politiky o důležitosti kultury. Kultura je stejně důležitá jako zdraví, vzdělání a výzkum. Premiéra ukázalo, jak kultura spojuje. Byli jsme všichni pohromadě, seděli jsme vedle sebe a dívali se na stejné představení. Každý jsme to mohli vnímat jinak, ale sdíleli jsme tu samou věc. Myslím, že toto je velmi důležité.

Úroveň orchestru a dirigenta byla výborná. Hlasové obsazení vyrovnané, na velmi vysoké úrovni. Je to inscenace, která je určitě schopná exportu. Do Scaly by se ale nehodila, ta je pro takovou inscenaci příliš velká. Ale Stavovské divadlo je jako bonboniéra, pro takovou inscenaci naprosto přesné.

Barokní hudba nám i dnes může říci hodně, ovšem byla by chyba chtít operu zasadit po scénické stránce do období, kdy vznikla. Musíme najít způsob, jak příběh předat divákovi tak, aby si ho mohl dotvořit svou vlastní představivostí.

Je nutné zůstat opatrný při poslechu díla, které neznáte a které jsme slyšeli poprvé. Někteří říkají, že bylo úžasné, jiní, že nebylo dobré. To se mi zdá trochu namyšlené, neboť je nutné trochu víc dílo studovat, přemýšlet nad ním, poslechnout si jej vícekrát, abychom mu dobře rozuměli, abychom pochopili jeho silné a slabé stránky. Ale celkově mohu říci, že hudba byla zajímavá a na svou dobu velice moderní. O hlasových partech by se možná dalo více polemizovat.

Aby mohl být Mysliveček znovuobjeven, bylo by nutné se zabývat jeho dalšími devíti nebo deseti operami. Slyšel jsem hodně o Semiramis, což je velice zajímavé dílo, které mělo ve své době v Itálii obrovský úspěch. Včerejší večer byl dobrý začátek, ze kterého ještě něco může být. Myslivečkova ostatní díla jsou možná lepší, možná horší, ale určitě se v nich dá hodně objevit. Pro mě to byl rozhodně úspěch.***

Inspirace na dny příští

Hvězdy barokní opery – závěrečný koncert 1. sezóny 2012/13: Revoluce v opeře. Véronique Gens, soprán, Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Dvořákova síň Rudolfina úterý 7. dubna 19:30 hod.

Rolando Villazon: Verdi Tour. Smetanova síň Obecního domu, středa 8. května 2013 19:30 hod.

Nicola Porpora: Siface. Poloscénické uvedení. Hof-Musici, dirigent Ondřej Macek. České muzeum hudby, pátek 10. května 2013 18:00 hod.

Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent Massimo Zanetti, režie Martin Kušej, scéna Martin Zehethruber, kostýmy Werner Fritz, světla Reinhard Traub, sbormistr Sören Eckhoff. Macbeth – Zeljko Lucic, Banco – Goran Jurić, Lady Macbeth – Nadja Michael, Macduff – Wookyung Kim, Malcolm Emanuele D’Aguanno. Internetový stream z Bavorské státní opery sobota 11. května 2013 19:00 hod.

***

Giuseppe Verdi: 
Nabucco 
Dirigent: Nicola Luisotti
Režie: Daniele Abbado
Scéna a kostýmy: Alison Chitty
Světla: Alessandro Carletti
Choreografie: Simona Bucci
Video: Luca Scarzella
Royal Opera Chorus
Sbormistr: Renato Balsadonna
Orchestra of The Royal Opera House
Koncertní mistr Vasko Vassilev
Premiéra 30. března 2013 Royal Opera House – Covent Garden Londýn
(záznam z 26.4. 2013 promítaný 29.4.2013 v Biu Oko Praha)

Nabucco – Plácido Domingo
Zaccaria – Vitalij Kowaljow
Fenena – Marianna Pizzolato
Ismaele – Andrea Carè
Abigaille – Liudmyla Monastyrska
Anna – Dušica Bijelić
High Priest of Baal – Robert Lloyd
Abdallo – David Butt Philip

www.roh.org.uk
www.izive.net

***

Josef Mysliveček:
Olimpiade
Hudební nastudování, dirigent: Václav Luks
Režie: Ursel Herrmann
Scéna: Hartmut Schörghofer
Kostýmy: Margit Koppendorfer
Collegium 1704
(koprodukce Národní divadlo Praha / Théâtre de Caen / Opéra de Dijon / Grand Théâtre de Luxembourg)
1. premiéra 2. května 2013 Stavovské divadlo Praha
2. premiéra 5.5.2013

Clistene – Johannes Chum
Aristea – Simona Houda-Šaturová / Kateřina Kněžíková
Argene – Sophie Harmsen
Licida – Tehila Nini Goldstein
Megacle – Raffaella Milanesi
Aminta – Krystian Adam / Jaroslav Březina
Alcandro – Helena Kaupová
Sbor – Alena Hellerová, Jan Mikušek, Václav Čížek, Tomáš Král

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Catherine Ashmore, Hana Smejkalová, 2media.cz