Operní panorama Heleny Havlíkové (119)

Týden od 6. do 12. května 2013
– Tři pěvecké hvězdy – každá jiná:
Magdalena Kožená
Véronique Gens
Rolando Villazón
– Další opera seria – tentokrát Siface Nicoly Antonia Porpory
– Ostravský Lohengrin s novým obsazením
– Inspirace na dny příští
***

Tři pěvecké hvězdy – každá jiná

Ještě vlastně ani nezačalo Pražské jaro a v Praze vystoupily v týdnu od 6. května hned tři pěvecké osobnosti, které takto v časově bezprostředním porovnání ukazují šíři a různorodost, s jakou lze přistoupit k pěveckým recitálům.

Magdalena Kožená
Magdalena Kožená se v rozpětí pouhých pěti dnů vrátila do Španělského sálu Pražského hradu: Na prvního května zde zpívala Dvořákovy Biblické písně v rámci tradičních prvomájových koncertů Berlínských filharmoniků pod taktovkou Simona Rattla, 6. května zde měla svůj samostatný komorní recitál. První část věnovala oblasti, která patří k jejím doménám – francouzskému písňovému repertoáru – po Debussym a Messiaenovi při loňském Pražském jaru tentokrát vybrala Maurce Ravela. Ve zvukomalebných Povídkách z přírody tento představitel impresionismu v miniaturních bajkách na texty Julese Renarda vystihl vznešenost i protivný hlas Páva, čipernost Cvrčka, Labuť, za jejíž ušlechtilostí je odhaleno pojídání červů, po kterých tloustne jako husa, klouzavý let Ledňáčka nebo hašteřivou Perličku, což Magdalena Kožená vyjádřila se šarmem i jemným humorem.

Inspirací tradičními hebrejskými zpěvy jsou prodchnuty Dvě hebrejské melodie s chvalozpěvem na Stvořitele a s tázáním po věčném tajemství, na které zazní až provokativní odpověď v podobě popěvku Tra la – la. Další hudební náladu přinesly Ravelovy Malgašské písně s exotickými texty, kdy vedle smyslné touhy po krásné Nahandove zazní dramatické varování Střezte se bílých, jako tyranů, kteří přistáli u břehů. Kožená i zde vystihla odstíny Ravelových písní díky své muzikalitě, stmelené vyrovnanosti barevného hlasu i umění vtáhnout posluchače do pěveckého vypravování. A znovu dokázala, že si umí pro svá vystoupení vybrat špičkové kolegy jako partnery, kteří se výrazně spolupodílejí na celkovém vyznění. Podobně jako loni při vystoupení s klavíristkou Mitsuko Uchidou, také skotský klavírista Malcolm Martineau přesvědčil o svrchovanosti svého mistrovství a empatii, s níž vytváří s pěvci stmelenou spřízněnost. A v Malgašských písních zvukovou barevnost rozšířili i flétnista Kaspar Zehnder a violoncellista Tomáš Jamník.

V druhé části večera však byla dramatická kantáta Ariadna na Naxu Josepha Haydna až příliš prudkým střihem – jakkoli bylo zřejmé, že Kožená má s interpretací i tohoto hudebního stylu velké zkušenosti a vystavěla výstup opuštěné Ariadny od zasněného toužebného volání po milovaném Théseovi přes dramatickou obžalobu tohoto křivopřísežného nevěrníka po smutek chvějící se duše. Interpretaci nepřispěla klavírní verze doprovodu místo smyčcového orchestru ani dlouhá akustika Španělského sálu, která naopak první ravelovské polovině vyhovovala. Závěr dramaturgicky roztříštěného koncertu opět v dalším prudkém střihu tvořilo pět slovenských písní z Vesnických scén Bély Bartóka, podané Koženou spíše v uměřené noblese než jadrnosti až divokosti, kterou v sobě tyto lidové písně z okolí Zvolena mají.

Hodnocení autorky: 70 %

Véronique Gens
Sedmý, závěrečný koncert cyklu po předchozích večerech změřených především na barokní hudbu vykročil přes Glucka a Myslivečka ke klasicismu a Mozartovi. Právě mozartovský repertoár je doménou francouzské sopranistky Véronique Gens, která vytříbila svoji interpretaci klasické i barokní hudby spoluprací s nejznámějšími osobnostmi tohoto oboru. Třebaže při svém pražském vystoupení zprostředkovala v áriích z Gluckovy Ifigenie na Tauridě, Myslivečkovy Olimpiade i v Mozartových koncertních áriích výrazovou plasticitu v kontrastech dramatické vášně, žalostného naniářku i jemnosti milostných citů, její přednes měl v sobě až příliš rozvážnou, racionální vycizelovanost.Naopak muzikantská energie tradičně tryskala z orchestru Collegium 1704 ať už v brilantně zahrané předehře k Mozartovu Divadelnímu řediteli, částech z Gluckova baletu Don Juan včetně ohnivého fandanga s kastanětami nebo v baletní hudbě z Idomenea.

Je zřejmé, že Václav Luks se svým novým cyklem uspěl a jeho dramaturgická výlučnost i záruka špičkové interpretace – právě díky renomé jeho i orchestru – si našly zasvěcené diváky, kteří dokáží tyto kvality ocenit. Můžeme se těšit na další ročník. Jeho program byl už zveřejněn: vedle Händelova Mesiáše, Bachových Matoušových pašijí s finským tenoristou Topi Lehtipuu a Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis zahrnuje večery se sopranistkami Martinou Jankovou, Rafaellou Milanesi a mezzosopranistkou Vivicou Genaux, tentokrát s áriemi Glucka, Myslivečka, ale i přesahem do svrchovaných mistrů belcanta – Rossinim, Donizettim a Bellinim.

Hodnocení autorky: 75 %

Rolando Villazón
Zdá se, že si světově žádaný tenorista Rolando Villazón skutečně Prahu zamiloval. Vrátil se sem po roce, když si loni v dubnu po přestávce způsobené zdravotními komplikacemi hlasivek, podmanil pražské publikum svým programem Poklady belcanta. A opět měl u posluchačů úspěch: nabitá Smetanova síň propukala ve frenetické nadšení už ve chvíli, kdy se tento charismatický Mexičan s uhrančivýma očima objevil na pódiu a ještě nezazpíval ani notu. Přitom se ani tentokrát Villazón v recitálu, kterým v roce Verdiho výročí podporuje své dvě nejnovější verdiovské nahrávky pro Deutsche Garmmophonn (2012) a Virgin Classics (2013), neuchýlil k tuctovému repertoáru. Jistě by bylo efektní, kdyby koncert sestavil z árií rolí, s nimiž exceluje na světových scénách – Alfréda z Traviaty, Vévody v Rigolettovi, Donu Carlosovi – a které jsou i na obou zmíněných nahrávkách. Villazón ovšem sestavil svůj recitál árií oper, které se dnes objevují výjimečně – Verdiho prvotiny Oberto, Lombarďanů, Korzára, zazněla i árie Rodolfa z Luisy Millerové nebo Macduffa z Macbetha. Villazón v nich hýří gejzíry svého temperamentu, obrovskou energii, s níž „nevypustí“ jediný tón. Svým temnějším, přitom pohyblivým tenorem dodává áriím – ale i Verdiho písním – plnost, až afektovanost výrazu rozervanosti, zoufalství, vášně – ovšem na úkor plastičtější dynamické propracovanosti. A jeho dlouhé držené tóny, jimiž znovu a znovu ujišťoval publikum o své výdrži, působily až jako manýra.Dirigentem večera byl stejně jako loni ruský dirigent Guerassim Voronkov. Pokud před rokem Komorní orchestr Nového světa s mladými latinsko-americkými hráči ohromil svým nasazením, muzikantstvím, dokonalostí souhry, tentokrát Český národní symfonický orchestr splnil základní standardy předeher k Nabuccovi, Loupežníkům, Luise Millerové, preludia k Othellovi a baletní hudby k Macbethovi. Často exponované žestě, hluboké smyčce, dynamické kontrasty ovšem nestačily na interpretaci, která by strhla. Jako doprovodné těleso se Český národní symfonický orchestr osvědčil plně.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Další opera seria – tentokrát Siface Nicoly Antonia Porpory

Týden po úspěšné premiéře Myslivečkovy Olimpiade ve Stavovském divadle v Praze zazněla v Českém muzeu hudby další opera seria na Metastasiovo libreto – Siface o dvě generace staršího Myslivečkova vrstevníka Nicoly Antonia Porpory. Siface má vazbu na Prahu, neboť pouhé tři roky po benátské premiéře se objevila v roce 1729 Praze v divadle hraběte Sporcka. O novodobou světovou premiéru se zasloužil mezinárodní souboru Hof-Musici se svým uměleckým vedoucím a cembalistou Ondřejem Mackem. Jejich cílem je vrátit na jeviště původní barokní operu za doprovodu orchestru s autentickými barokními nástroji nebo jejich přesnými kopiemi – a s pěvci, kteří se co nejvíce v interpretaci přiblíží zvukovému i hereckému projevu zpěváků, kteří před třemi stoletími pro potěšení a zábavu šlechticů na území bývalé habsburské monarchie své umění předváděli. V roce 2008 v tomto duchu vznikl Festival barokních umění Český Krumlov.

Siface je typická neapolská seria, jakých v osmnáctém století vznikaly stovky. Porpora byl typický skladatel své doby – snažil se uživit hudbou po celé Evropě, nejvíc se mu dařilo v Benátkách, kam se opakovaně vracel. Také Metastasiovo libreto je typicky barokní – jen v porovnání s Olimpiade netvoří kontext pro zašmodrchaný děj plný intrik a zvratů, ctižádosti, věrnosti a přátelství olympijské hry, ale severoafrické město po usmíření králů Lusitánie (dnešní Portugalsko) a Numidie (dnešní Alžírsko).

Viriathus, král Lusitánie, a Siface, král Numidie, se po mnoha bitvách usmíří a na stvrzení ukončení válek se má Siface oženit s Viriathovou dcerou, princeznou Viriatou. Přijede ji přivítat do severoafrického města, kde vládne jeho vazal Orcano. Jenže Siface se zamiluje do Orcanovy dcery Ismeny a o politicky vnucovanou nevěstu Viriatu nestojí. Chce se jí nějak zbavit, v čemž ho podporuje ambiciózní Ismena, která by se ráda stala královnou a klidně je kvůli tomu ochotna opustit svého milence Erminia. Viriata se uvědomuje, že není vítána a pochopí, že v Ismeně má nebezpečnou sokyni. Siface vymyslí odpornou intriku – napíše dopis, který měl dokazovat, že Viriata usiluje o jeho smrt a je mu nevěrná. Nechá ji uvrhnout do okovů – a Orcano má být soudcem tohoto hrdelního soudu. Orcano ale na tuto intriku nepřistoupí, navíc Viriata, takto pohaněna, je připravena podstoupit smrt, aby své jméno očistila. Její statečnost a upřímnost nakonec Sifaka dojmou natolik, že se do Viriaty zamiluje, Ismenu přenechá Erminiovi a z Viriaty učiní svou královnu. Uvedení prezentovalo další z možných přístupů k opeře seria. Zatímco v případě Myslivečkovy Olimpiade Václav Luks a režisérka Ursel Herrmannová zvolili adaptaci zacílenou na dnešní diváky, Siface zazněl bez jediného škrtu v plné délce tří a půl hodiny hudby, v dekorativních barokních kostýmech se schematickým kánonem barokní gestiky u sošných postojů jednotlivých postav. Sólisté (kastrátské role zpívaly ženské hlasy) zaslouží uznání, že zvládli dlouhé mnohomluvné recitativy i standardní tří dílné árie se zdobeným opakováním, kterých měla většina rolí čtyři až pět. Provedení zatím poloscénické verze nedosahovalo propracovanosti, kterou u nás nastolil Václav Luks, a publikum se z Českého muzea hudby postupně vytrácelo. Uvidíme, jak Siface vyzní v září při Festivalu barokních umění přímo v unikátním českokrumlovském zámeckém divadle. Výkony Jany Bínové Koucké (Ismene), Jany Dvořákové (Viriate) nebo Veroniky Mráčkové Fučíkové (Siface) jsou slibným základem pro větší rozvinutí afektů, které by obohatily soustředění na krásné tóny.

V České republice zažívá barokní opera v posledních letech intenzivní vlnu zájmu souborů, které se dlouhodobě věnují „staré hudbě“ a po nadšeneckých počátcích se profesionalizovaly a některé propracovaly na vysokou úroveň – Collegium 1704 Václava Lukse, Collegium Marianum sester Semerádových, Musica Florea Marka Štryncla, Ensemble Inégal Adama Viktory nebo Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka s výrazným přesahem do soudobé hudby. Hof-musici v Sifakovi zatím jen naznačili, jak se asi bavilo panstvo v 18. století. Určitě mělo více času.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Ostravský Lohengrin s novým obsazením

Po premiéře Wagnerova Lohengrina v Národním divadle moravskoslezském na začátku března (Operní panorama z 12. 3. 2013 zde) do nastudování nyní vstoupili Aleš Briscein v titulní roli a Eva Urbanová jako Ortruda. Na šestém představení 11. května po objemném sopránu Maidy Hundeling nabídla Eva Dřízgová-Jirušová s útlejším, stále velice mladistvě znějícím hlasem Elsu jako křehkou, snadno zranitelnou dívku, která podléhá pomstychtivosti své sokyně, jak Ortrudu s velkou dramatickou intenzitou včetně lstivé vemlouvavosti vyjádřila Eva Urbanová. S mohutným barytonem Jacka Straucha jako Telramunda tvořili pěvecky vyrovnaná pár. Aleš Briscein, který exceluje ve francouzském, mozartovském i janáčkovském repertoáru, zatím jako Lohengrin v ostravské inscenaci nepřesvědčil. Velké uznání ovšem zaslouží dirigent Robert Jindra i ostravský orchestr – jejich sobotní výkon byl skvělý.
Hodnocení autorky: 85 %  (za hudební provedení)
***

Inspirace na dny příští

Pavel Trojan: Pastýřská pohádka anebo Věrní milenci. Dirigent Tomáš Hála, režie Gustav Skála, sbormistr Marek Valášek. Představení v rámci Pražského jara, Pražská konzervatoř, středa 15. května 19:00 hod.

John Malkovich: The Giacomo Variations. Režie a scénář Michael Sturgminger, Ingeborga Dapkunaite, Sophie Klussmann – soprán, Florian Boesch – baryton, Orchestr Wiener Akademie, umělecký vedoucí Martin Haselböck. Představení v rámci Pražského jara, Hudební divadlo Karlín, středa 15. května a čtvrtek 16. května 20:00 hod.

Soňa Červená – přednes, Karel Košárek – klavír. Koncert v rámci Pražského jara, Divadlo Na zábradlí, sobota 18. května 21:30 hod.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dirigent Peter Feranec, režie Bruno Berger-Gorski, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, choreografie Hana Litterová, sbormistr Pavel Koňárek. Don Giovanni – Roman Janál / Svatopluk Sem, Leporello – Gustáv Beláček / Jan Šťáva, Komtur – Zdeněk Plech / Jevhen Šokalo, Masetto – David Nykl / Tomáš Šelc, Donna Anna – Anda-Louise Bogza / Aleksandra Buczek, Donna Elvíra – Daniela Straková-Šedrlová / Pavla Vykopalová, Zerlina – Tereza Merklová Kyzlinková / Andrea Široká, Don Ottavio – Kornel Maciejowski. Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo, premiéra pátek 17. května 19:00 hod.

***
Hudba Pražského hradu
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Malcolm Martineau (klavír)
Tomáš Jamník (violoncello)
Kaspar Zehnder (flétna)
6. května 2013 Španělský sál Pražského hradu

program:
Maurice Ravel:
– Histoires naturelles (Příběhy přírody)
Le paon (Páv)
Le grillon (Cvrček)
Le cygne (Labuť)
Le martin-pêcheur (Ledňáček)
La pintade (Perlička)

– Deux mélodies hébraïques  (Dvě hebrejské melodie)
Kaddisch (Kadiš)
L’Énigme éternelle (Věčné tajemství)

– Chansons madécasses
Nahandove 
Aoua
Il est doux

Joseph Haydn:
– Arianna a Naxos (Ariadna na Naxu)
Teseo mio ben
Dove sei mio bel tesoro
Ma, a chi parlo?, Recitative
Poco da me lontano esser egli dovria
A chi mi volgo
Ah che morir vorrei
Misera abandonata

Béla Bartók:
– Falun (Vesnické scény)
Pri hrabaní
Pri neveste
Svatba
Ukoliebavka
Tanec mládencov

www.kozena.cz

***

Hvězdy barokní opery

Véronique Gens – Revoluce v opeře
Véronique Gens (soprán)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
7. května 2013 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: předehra k opeře Der Schauspieldirektor KV 486
Christoph Willibald Gluck: D’une image, hélas! (opera Iphigénie en Tauride)
Josef Mysliveček: Misero me, che veggo! — Se cerca, se dice (opera l’Olimpiade)
Christoph Willibald Gluck: Don Juan (balet)
Christoph Willibald Gluck: Je t’implore et je tremble (opera Iphigénie en Tauride) 
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Idomeneo KV 366 (baletní muzika I)
– Vado ma dove? KV 583 (árie)
– Idomeneo KV 366 (baletní muzika II). 
– Ch’io mi scordi di te? KV 505 (koncertní árie)

www.collegium1704.com

***

Rolando Villazón – Verdi
Rolando Villazón (tenor)
Dirigent: Guerassim Voronkov
Český národní symfonický orchestr
8. května 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
– Předehra k opeře Nabucco
– La mia letizia infondere
kavatina Oronta z 2. dějství opery Lombarďané na první křižácké výpravě
– Předehra k opeře Loupežníci
sólo na violoncello: Martin Havelík
– Eccomi prigioniero!
árie Corrada ze 3. dějství opery Korzár
– Il mistero
– Předehra k opeře Luisa Miller
– Quando le sere al placido
árie Rodolfa z 2. dějství opery Luisa Miller
= přestávka = 
– Preludium k opeře Otello
– Ciel, che feci!… Ciel pietoso
árie Riccarda z 2. dějství opery Oberto
– Baletní hudba ze 3. dějství opery Macbeth, 1. část
– O figli, o figli miei – Ah, la paterna mano
árie Macduffa ze 4. dějství opery Macbeth
– Baletní hudba ze 3. dějství opery Macbeth, 2. část
– Deh, pietoso, o addolorata
– L’esule

přídavky: 
Non t’accostar all’urna
Il Poveretto
Brindisi

***

Nicola Antonio Porpora: 
Siface
Režie a barokní gestika Zuzana Vrbová
Od cembala řídí Ondřej Macek
Kostýmní výprava Teatro alla Moda o.so.
barokní orchestr Hof-Musici
Premiéra 10. května  2013 Muzeum české hudby Praha

Siface – Veronika Mráčková Fučíková (mezzosoprán)
Viriate – Jana Dvořáková (soprán)
Ismene – Jana Bínová Koucká (soprán)
Erminio – Lucie Rozsnyó (soprán)
Orcano – Tomáš Kočan (tenor)
Libanio – Pavel Valenta (tenor)
Sbor Michaela Syrová, Jana Staňková, Martin Pupík

www.hofmusici.cz

***

Richard Wagner:

Lohengrin
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Rocc
Scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Marie Vosmíková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 7. března 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z představení 11.5.2013)

Lohengrin – Aleš Briscein
Elsa z Brabantu – Eva Dřízgová-Jirušová
Hrabě Friedrich z Telramundu – Jacek Strauch
Ortrud – Eva Urbanová
Král Heinrich – Peter Mikuláš
Královský hlasatel – Aleš Jenis

www.ndm.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pražské jaro – Jiří Sláma, Shan Xiaohui, Petr Dyrc, Milan Svoboda, Daniel Jäger

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - M.Kožená & M.Martineau, K.Zehnder, T.Jamník (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="53617" size="small"]

Vaše hodnocení - V.Gens -Collegium 1704 & V.Luks (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="54647" size="small"]

Vaše hodnocení - R.Villazón - ČNSO & G.Voronkov (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="54062" size="small"]

Vaše hodnocení - Porpora: Siface (Hof-Musici Praha)

[yasr_visitor_votes postid="54651" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="44312" size="small"]

Mohlo by vás zajímat