Operní panorama Heleny Havlíkové (121)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Monolog Elsy Einsam in trüben Tagen (Lohengrin, 1. dějství), v němž se upíná k naději ve svého šlechetného zachránce, milostné vzplanutí Sieglindy Du bist der Lenz s motivem lásky (Valkýra, 1. dějství), ale i obě árie Alžběty z Tannhäusera (Dich, teure Halle, grüss ich wieder, 2. dějství, s níž zamilovaná Alžběta po dlouhé době vstupuje do síně pěvců i úpěnlivá modlitba za milost pro Tannhäusera Allmächt’ge Jungfrau!, 3. dějství) stejně jako Isoldina smrt z lásky působily vedle hudebních poryvů orchestru rozvážně, věcně, uměřeně, až chladně, střízlivě, nevzrušivě.V tom do značné míry souzněl výkon Denoke s přístupem Graema Jenkinse. Hlídal si především architekturu celkové stavby dynamiky ať do detailu vypracovaným postupným narůstáním a ustupováním ve sboru poutníků v Tannhäuserovi, nebo v kontrastech vznešené monumentality a až salónní odlehčenosti v předehře k Rienzimu. Ani Jenkins se nenechal strhnout do bouře emocí.

Orchestr FOK zněl v monumentální plnosti, předehry prověřily dobrou připravenost žesťové sekce, dramatická část Valkýry pak hluboké smyčce. V choulostivějších nástupech v pianu a tam, kde jednotlivé nástrojové skupiny přebírají témata, však chyběla větší provázanost. Pokud ovšem na základě záznamu Českého rozhlasu srovnáme předehru k Mistrům pěvcům norimberským, která zazněla na Pražském jaru i v rámci čtvrtečního koncertu Pocta Beno Blachutovi v podání Pražské komorní filharmonie, měla interpretace FOK plně profesionální parametry. A je jen s podivem, že Pražská komorní filharmonie na mezinárodním festivalu takto hazardovala pod taktovkou Davida Švece se svou pověstí.

Skvělý výkon podal Kühnův smíšený sbor, který se v nastudování Marka Vorlíčka zaskvěl i ve vzletně pojatém svatebním pochodu v Lohengrinovi s plasticky sezpívanými hlasy, jeho mužská část pak ve sboru poutníků v Tannhäuserovi.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Verdi v Liberci vzdoruje nepřízni osudu

Přes problémy s podfinancováním od svého zřizovatele si liberecký operní soubor Divadla F. X. Šaldy troufl na náročnou operu, kterou rozhodně ošidit nelze – Verdiho Sílu osudu. Tato opera Verdiho vrcholného období byla psaná pro Petrohrad s pěveckými nároky na sólové role, rozsáhlými sbory, tanečními scénami a mnoha místy děje zasazeného do válek, v nichž se zmítala Evropě v první polovině 18. století. Doba válek o rakouské dědictví tak tvoří historickou kulisu pro smyšlený tragický příběh lásky Leonory, dcery vznešeného španělského šlechtického rodu, a potomka rodu Inků Alvara. Jejich milostné štěstí je ale ohroženo tehdy platnými společenskými regulemi, které „mísení ras“ zakazovaly. Nicméně v pojetí španělského spisovatele Dona Ángela de Saavedry, jehož široce rozvržené drama Don Alvaro se stalo předlohou pro libreto této Verdiho opery, je na překážku spíše celá série neuvěřitelných, nevyzpytatelných, až nelogických náhod.Mladý režisér Tomáš Pilař složitě propletený děj postav, zatížených vinou, ještě více zašmodrchal, ale paradoxně se mu tak podařilo zdůraznit nadčasovost témat nenávisti, nesmiřitelné pomsty, ale i lásky, přátelství a odpuštění. Například hned na začátku se na onom osudovému výstřelu proti Leonořinu otci, který u Verdiho nešťastnou náhodou vyjde z pistole Leonořina milence ve chvíli, kdy Alvaro odhazuje zbraň a vzdává se, podílí Leonořin bratr Dona Carlo – rána padne ve chvíli, kdy Alvarovu zbraň drží v ruce už Carlo. Jeho umanutá pomstychtivost vůči Leonoře i Alvarovi tak dostává další rozměr kamufláže vlastní viny, jakkoli měkčí baryton Jiřího Kubíka zní spíše smířlivěji.

Komplikovanější je režisérův nápad propojit postavu Leonořina zastřeleného otce, který před smrtí svou dceru proklel, s postavou převora Guardiana, u kterého hledá zoufalá Leonora, štvaná otcovou kletbou i hrozbou bratrovy pomsty, útočiště. Závěrečné odpuštění umírající Leonoře i zdrcenému Alvarovi tak nepronáší převor, ale její mrtvý otec sonorním basem Jiřího Přibyla.

Pilař s výtvarníkem scény a kostýmy Alešem Valáškem a výtvarníkem světel Danielem Tesařem pojal inscenaci jako sled fotografií, při jejichž „prohlížení“ ožívají situace tragické, komické i lyrické. Široká plátna válečná s nadějí ve slávu i s drsnou deziluzí porážek střídají jadrné scény lidové a také klášterní se zpěvy kajícných modliteb i s komikou mravokárného kázaní.

K neotřelému režijnímu řešení se tentokrát v Liberci pod taktovkou Martina Doubravského přidalo i hudební nastudování, premiéra měla potřebné kontrasty, orchestr hrál soustředěně, dařilo se exponovaným žesťům. Ze sólistů se skvěle uvedla Alžběta Vomáčková, ač ještě studentka Pražské konzervatoře, její markytánka Preziosilla měla skutečně cikánskou energii. Bylo také zřejmé, že tenoristovi Rafaelovi Alvarezovi sedí právě italský repertoár: Dona Alvara zvládal v kantiléně i dynamických odstínech. Soprán Lívie Obručník Vénosové v roli Leonory zní plně ve střední poloze, ve výškách se však zužuje, což postihlo i slavné Pace, pace, mio Dio. Odvaha, s níž se liberecký operní soubor vzpírá údělu, kterým ho někteří liberečtí radní krátkozrace chtějí nechat živořit na bojišti o to málo, co dnes u nás na kulturu zbývá, klade naprosto zásadní otázky po systému financování operních divadel u nás. Megalomanské pražské Národní divadlo, místo exministrem Jiřím Besserem tak vehementně slibovaných úspor, obdrželo, nad rámec své více než půlmiliardové státní dotace po transformaci v roce 2012, navíc 52,5 milionu. Se státním příspěvkem o jeden řád vyšším přitom k Verdiho výročí Národní divadlo vyprodukovalo v Donu Carlosovi paskvil s chabým hudebním nastudováním a obsazením.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Nanebevzetí plzeňské Markétky

Režisér Jiří Heřman udělal dobře, když se na protest proti násilnému sloučení Národního divadla a Státní opery vzdal funkce šéfa opery. Následující marasmus tak zvané „transformace“ plně oprávnil jeho nechuť podílet se na absurdním dramatu s podivnými „figurami“, hrajícími ruskou ruletu se svatostánkem národní kultury.

Heřman vystoupil z bahnité řeky „politického managementu“ právě včas – a jeho návrat k operní režii se podařil. Jeho plzeňská inscenace Fausta a Markétky (premiéra 19. 1. 2013, recenze psána z reprízy 21. 5. 2013) je jednou z toho mála operních inscenací našich divadel, které snesou srovnání v rámci evropské operní produkce a poslední dobou se – pohříchu – objevují mimo Prahu. Zatímco boj o svou duši a integritu by se slizkými politiky Heřman určitě prohrál – v plzeňské inscenaci Fausta a Markétky se mu podařilo Markétčinu duši zachránit tak, jak to „abbé Gounod“ zamýšlel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Stravinskij: Persefona (Národní divadlo Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Pocta Richardu Wagnerovi – Angela Denoke (Pražské jaro 2013 - 25. 5. 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Verdi: Síla osudu (DFXŠ Liberec)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Gounod: Faust a Markétka (DJKT Plzeň)

[Celkem: 2    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
operka25

Na provedení Persefony, zvlášť obsazení paní Červené mám naprosto jiný názor než autorka kritiky…

Ares

Děkuji za velmi nefundovaný, neinspirativní, nicneříkající a úplně zbytečný názor. :-)