Operní panorama Heleny Havlíkové (138)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

„Transport“ z Paříže půle devatenáctého století do „současnosti“ ale Traviatě neprospěl. Traviata – v doslovném překladu „z cesty zbloudilá“ v Plzni také sešla ze spolehlivě vyznačené cesty Dumasem ml., Piavem a Verdim a vydala se, vybavena spoustami kufrů, hledat svou vlastní cestu, či spíše zkratku. Jak ale zkušenost mnohokrát potvrdila, ne každá „nábližka“ vede k cíli rychleji. A plzeňská Traviata vypovídá spíše o zkušenosti režisérky, která se „příběhu ze života“ (Dumasův román má autobiografické prvky) pokusila vtisknout svůj pohled na příběh kurtizány, do níž se zamiluje mladík z lepší rodiny – a ona se, proti všem pravidlům své profese, zamiluje také. Ovšem právě v případě Traviaty takový přístup vedl ke zjednodušení a ve výsledku k oploštění významově i emocionálně výrazně bohatší Verdiho opery. Svět lze jistě nazírat jako cynické/lhostejné emočně vyprázdněné panoptikum plné figurín – ale je to interpretace, která postihuje jen jeden z možných průhledů do šálivě proměnlivého divadla a světa.

A právě Traviata se takovému zjednodušení (naštěstí) vzpírá. Linda Keprtová je jistě velmi talentovaná režisérka a její práce jsou zajímavým přínosem pro českou a slovenskou operu. Není však třeba být originální vždy a za každou cenu.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Heřmanův experiment na Barrandově

Struny podzimu kromě vynalézavých a objevných vokálních koncertů chvályhodně neopomíjejí ani hudební divadlo. „Plnoletý“ 18. ročník nabídl žánr, který je u nás hodně neobvyklý: scénické ztvárnění písňového cyklu. Ve spolupráci s Národním divadlem tak v režii Jiřího Heřmana vznikla inscenace Zimní cesta, s podtitulem Po stopách písní Franze Schuberta na cestě plné hudebních a divadelních překvapení, jako divadelní dramatizace tohoto cyklu čtyřiadvaceti písní velkého německého romantika (na texty básní Wilhelma Müllera), který uvádí na začátku ještě čtveřice dalších Schubertových písní (Holubí pošta, Noc a sny, Svádění a Divoká růžička) a ukončuje do ppp naříkavé pomalé Loučení.

Jiří Heřman spolu s výtvarníkem scény Pavlem Svobodou a autorem světelného designu Danielem Tesařem maximálně využili možností ateliéru, včetně velikých vrat, efektně vpouštějících (s autentickým vrzáním) při pootevření proud světla, připomínající světelné výseče paprsků skrze chrámová okna. U vrat stála sestava ptačích budek a holubník s kašírovanými holuby, podél stěny odleva doprava následoval klavír/koncertní křídlo, stojan s kufříkovým gramofonem na kliku, sofa, kuchyňský stůl (za ním „okno“) a interiérová sestava byla zakončena prádelníkem a vanou zaplněnou modrými umělými květinami. Před tribunou diváků, táhnoucí se po celé délce protilehlé stěny, byly mezi kameny poházeny roury z tuhého kartonu a na podlaze tohoto „pokojíčku/obydlí“ byly už jen v dvě jednoduché lavičky. Prostor „stodoly/dřeváku/chrámu“ mezi „přízemím“ a zeleným třetím patrem se zavěšenými květy byl překryt bílým plátnem, nasvíceným do šedomodra, na které byly pro pravou i levou část divácké tribuny promítány titulky (slova/texty písní v českém a anglickém překladu). Hrálo se většinou v polotmě a pološeru i s využitím stínů protagonistů – v kontrastu s mohutnými proudy světla z boků i pootevřených vrat. Otázka, jak tuto rozlehlou prostoru zvládne jen klavír a čtyři lidské hlasy (tři barytony a soprán) bez ozvučení, byla brzy zodpovězena – akustické poměry byly skvělé a nevyžadovaly žádné vylepšování. 
V tomto prostoru, plně využitém do šíře i výše, Jiří Heřman rozvedl a dovyprávěl Schubertovy písně do scénické podoby svým typickým, cizelovaně estetizovaným rukopisem, připomínajícím rituál nebo (čajový) obřad s vysokou mírou pohybové stylizace. Texty písní volně propojil postavou Poutníka, jehož různé polohy/aspekty duše a prožívání rozdělil mezi tři barytonisty (Jiří Hájek, Jiří Brückner a Matěj Chadima), snad inspirován Freudovým „třípatrovým“ pojetím lidské mysli. Ženský prvek je zastoupen sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Sestavu mladých lidí doplnil klavírista Ivo Kahánek, který se ovšem aktivně uplatňoval i jako herec a další z podob Poutníka.

Celkem devětadvacet písní bylo rozehráno a ilustrováno jakýmisi „miniskeči“, volně vycházejícími z  asociací vyvolaných textem básní, někdy však až příliš doslovných – akusticky s vrkáním holubů v Holubí poště, křikem vran (píseň Vrána) nebo štěkotem psů (píseň Na vsi), – nebo vizuálně při hledání stop ve sněhu při rozvíjení „cesty“ v podobě dlouhé bílé role (píseň Jako led), odvanutí klobouku (píseň Lípa), blikající lampě (píseň Mámení). Příběh je vlastně banální a jeho hloubka není ve vizualizaci – mládenec se trápí žárlivostí a všemi dalšími pochybami a prohrami lásky, aby nakonec raději spojil svůj život se starcem, hrajícím na niněru. Podobná trápení (i radosti) patrně prožil každý a Schubertovy písně jsou výborným médiem pro probuzení vlastních vzpomínek a kontemplaci – problém ale nastane, když dostanou konkrétní tvar, který ale není „náš“.

Některé režijní nápady přitom byly divadelně nosné – zrychlované rituály „všedního dne“ nebo akcelerace opíjení Poutníka u kuchyňského stolu, telegrafické pásky odvíjené z budky holubníku, využití gramofonu/niněry nebo dráždivě vratká rovnováha „milníků“ cesty – ale jejich použití právě pro Schuberta bylo příliš polopatické a vlastně odvádělo pozornost od písní, aniž by je obohatilo. Na začátku se hodně jezdilo na kole a zvláště divoké jízdy Kateřiny Kněžíkové byly neustálým zdrojem napětí, zda se jí na konci dráhy podaří vybrat ostrou zatáčku, obzvláště když vezla na řídítkách kufr. Méně zdařilé byly „hudební vložky“ Poutníka, vybaveného houslemi a klarinetem, parafrázující melodii písní, a asi nejméně podařené byly skeče, zatěžkané přílišnou „vážností“ a rituální obřadností, vrcholící vybudováním esteticky sice působivé mohylky z kamení a napnutých motouzů, která ale finále nedodala zřetelnou pointu. Ocenit je ale třeba výkony všech sólistů, z nichž nejvíce se vyjádření charakteru písní přiblížil Jiří Hájek.

Písně jsou specifický, mistrovský obor – stejně jako opera, a samostatnost těchto žánrů prokázala své oprávnění. Písňové cykly jsou zpravidla komponovány jako „samonosné“ a nepředpokládají jevištní dramatizaci, která by naopak mohla jejich promyšlenou soběstačnost oslabit. Jejich hlavní síla je právě v bezprostředním a intimním účinku na vizuálními vjemy nerozptýleného/nerozptylovaného posluchače. Tomuto nebezpečí se Heřman nevyhnul a jeho pokus dějovou ilustrací vybrané Schubertovy písně propojit a zatraktivnit – přes svou odvážnost a zajímavost, zůstal jen experimentem.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Špatně obsazený Simon Boccanegra v pražském Národním

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="77167" size="small"]

Vaše hodnocení - Schubert: Zimní cesta (Struny podzimu 2013)

[yasr_visitor_votes postid="77989" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="77871" size="small"]

Mohlo by vás zajímat