Operní panorama Heleny Havlíkové (138)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Do repertoáru opery Národního divadla od pátku přibyl Simon Boccanegra ve druhé, výrazně přepracované verzi letošního oslavence Giuseppe Verdiho. Když se Národní divadlo z mocenské zvůle exministra Jiřího Bessera spojovalo se Státní operou, „věrozvěst“ tohoto dodnes neobjasněného „vyznání“ Radek Zdráhal hřímal argumentem o titulových kolizích a nutnosti koordinace dramaturgie obou divadel. Proč však minulé vedení již spojených divadel zařadilo téměř bezprostředně za sebou do Státní opery a Národního divadla Verdiho opery Don Carlos a Simon Boccanegra, obě tak podobné nejen svým námětem osamělého vládce, obsazením především mužskými protagonisty, ale i hudebním stylem a dobou vzniku s pouhým desetiletým odstupem prvních verzí a pětiletým druhých verzí, popírá všechny tehdejší důvody a obnažuje jejich účelovost. Simon Boccanegra byl v Národním divadle naposledy uveden v roce 1971 a udržel se čtyři roky v třiceti pěti reprízách, tehdy v režii Václava Kašlíka a na scéně Josefa Svobody. Teď naše první scéna rezignovala na nový osobitý přínos k letošnímu Verdiho výročí, když volba režijní podoby současného nového Simona Boccanegry byla předem známá – Národní divadlo ve snaze získat věhlasného britského režiséra Davida Poutneyho sáhlo po šestnáct let staré inscenaci uvedené ve Velšské národní opeře v roce 1997. Jakkoli jsou dnes koprodukce a odkupování režijních podob inscenací běžné, přece jen nelze přehlédnout posun prestiže i vyjednávacích schopností nového pražského konglomerátu od dob, kdy Poutney jezdil do Prahy nastudovat nové původní režie, v roce 2000 Vojáka a tanečnici Bohuslava Martinů ve Státní opeře a o rok později Smetanovu Čertovu stěnu v Národním divadle (když Julietta v roce 2000 byla spíše hostováním. Opery North z Leedsu). Z tohoto hlediska byl například „provinční“ rakouský Linec výrazně úspěšnější, když k otevření jeho nové velkoryse koncipované divadelní budovy získala novou operu od Philippa Glasse v nápaditém nastudování právě Davida Pountneyho.

Nečekanou, sotva naplánovatelnou aktuálnost ovšem dodalo premiéře její zařazení na první den předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu, kdy hned úvodní repliky libreta, kdy proradný Paolo svému kumpánovi za prosazení „jeho“ kandidáta na dóžete, Simona, nabízí svému kumpánovi Pietrovi na nepokrytě vznesenou otázku „…a co za to?“, jasnou a přímou odpověď: „Peníze, moc a pocty.“ Paolo pak přímo Simona ujišťuje, že vše připravil a před tohoto korzára, katapultovaného do „významné funkce“, staví požadavek jen, aby „převzal svůj díl rizika a podílel se na moci“. Téměř identické věty jsme hned následujícího dne mohli opakovaně slyšet z našich médií při vyhodnocování výsledků voleb. A když Simon už coby dóže mocně bouří proti bratrovražedné nenávisti plebejců a patricijů, kteří „ve svých domovech proti sobě bojují“ a volá po smíru, jako by anticipoval vnitřní souboj, který se naplno rozhořel uvnitř vítězné politické strany.

Nic z této české aktuální politické současnosti se v Pountneyho inscenaci pochopitelně neobjevilo. Poutney před šesnácti lety spolupracoval se svým týmem zkušeného scénografa Ralpha Koltaie a kostýmní výtvarnicí Sue Willmington, světelný design doplnil Daniel Tesař. Kdo očekával, že se Poutney pokusí Boccanegru s notně zašmodrchaným dějem ztrát a znovunalézání identit uprostřed nekončících bojů o moc v Janově poloviny čtrnáctého století rozkrýt „jinak“, byl asi překvapen. Tento guru břitkých výkladů a divadelně imaginativních řešení nijak neexperimentoval. Ponechal historické ukotvení a ne příliš srozumitelně převedl na jeviště příběh korzára Boccanegry, který se stane janovským dóžetem a potýká se s neustálými spory mezi patricii a plebejci a vlastním nešťastným osobním životem. Bylo mu odepřeno žít se svou milovanou ženou, která zemře v domácím vězení, kam ji uvrhl její otec, patricij Fiesco, a bez dcery, která se již jako dítě někde ztratila a štěstí jejího znovunalezení jed zrádce Paola vyměřil Simonovi na pouhých několik minut. To vše se však dalo vyčíst z textu a hudby, nikoli herecké akce postav, které vystupovaly vedle sebe prakticky bez vyjádření vzájemných vztahů.

Historizujícímu pojetí odpovídaly i variace na kostýmy tehdejší doby, a tak jedinou inovací, která inscenaci přiblížila soudobým inscenačním trendům, byla znaková strohá scéna. Jejím základem byly dvě obří pohyblivé stěny, přiznaně zavěšené na ocelovém kolejišti nad jevištěm. Jedna, z „plechu“, odzrcadlovala matně odlesky dění, druhá, „ kamenná“, měla zalomenou puklinu po celé výšce. Tyto stěny formovaly prostor pro davové scény i intimitu Boccanegrovy pracovny. Ve třetím jednání pak celý horizont byl zaplněn plátnem s černobílou projekcí psaného textu – a stěny se k sobě začnou přibližovat jako desky lisu, aby ve stále se zmenšujícím prostoru a času, který otrávenému umírajícímu Boccanegrovi zbývá, ho nakonec sevřely a – opuštěného všemi – pohltily. Tomuto scénickému pojetí odpovídalo i promyšlené svícení a scénografie patřila k tomu lepšímu, co pražský Boccanegra nabídl.Z hlediska režie byl zajímavý nápad vybavit patricie v senátu chůdami – nejen tím, že je takto pozvedl nad plebejce, ale bylo třeba ocenit i odvahu a dovednost pánů sboru se na chůdách spolehlivě pohybovat a neupadnout ani při půtkách s plebejci. Poněkud komicky ale působilo vyzbrojení vzbouřených „plebejských“ dam sboru sekerkami, které nosily zavěšeny na zápěstí na poutku jako kabelky.

Hudební nastudování je dílem Jaroslava Kyzlinka, jemuž se nepodařilo zkáznit orchestr do tvaru, který by odpovídal úrovni, kterou sami hráči naší první scény v poslední době slibují. Výhrady vzbuzovalo především pěvecké obsazení. Boccanegru ztvárnil španělský barytonista Luis Cansino, který má pro tuto roli dostatečný hlasový fond, ale jeho obsedantní manýra vyrážet konce frází se v průběhu večera stávala až nesnesitelná. A byl to i jeden z důvodů, proč se mu nepodařilo plasticky odstínit výrazovou polohu mocné autority, trestajícího vládce a zároveň milujícího otce i člověka ochotného a schopného odpuštění. Až se zdálo, že tak, jak zpíval Simona, by typově mnohem více odpovídal roli zrádce Paola, kterého při premiéře vytvořil Ivan Kusnjer. Tento sólista, který si stále udržuje excelentní pěveckou formu, by se přitom svým měkčím kantabilním barytonem mnohem více hodil právě pro Simona než pro zloducha jagovsko-macbethovského formátu. Role starého hrdého Fiesca, který přes zapřisáhlé nepřátelství vůči Simonovi odmítne zavraždit dóžete v situaci, kdy se, spící, nemůže bránit, neodpovídá světlejšímu a mladistvějšímu basu Jiřího Sulženka, jehož doménou jsou jiné typy postav. Inscenaci nepomohlo ani obsazení Marie Kobielské do role Amelie, jejíž part zpívala ploše v dynamice i ve výrazu s ostrými výškami, takže postrádal potřebnou vroucnost, jak ji známe například z podání Christiny Vassilevy v libereckém nastudování Boccanegry před pěti lety. Vedle Ivana Kusnjera tak vlastně pouze Rafael Alvarez v roli patricie Adorna obsáhl nároky role, když se mu daří propojovat tenorové rejstříky do uceleného a vyrovnaného zvuku s odstíněním výrazově vypjatých poloh a zklidnění, které si ovšem zachovává vnitřní napětí.

Ve výsledku je nové nastudování Boccanegry v pražském Národním divadle zklamáním – je to průměrná inscenace, která neurazí, ale ani nenadchne. Po pauze trvající třicet dva let to není návrat nijak slavný – a to je pro oslavu Verdiho výročí málo.

Hodnocení autorky: 60 %

***

Inspirace na dny příští

Bella mia fiamma. Martina Janková – soprán, Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Na programu árie Wolfganga Amadea Mozarta a Josefa Myslivečka. Zahajovací koncert druhého ročníku cyklu Hvězdy barokní opery. Dvořákova síň Rudolfina, Praha, úterý 29. října 2013 v 19.30 hodin.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="77167" size="small"]

Vaše hodnocení - Schubert: Zimní cesta (Struny podzimu 2013)

[yasr_visitor_votes postid="77989" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="77871" size="small"]

Mohlo by vás zajímat