Operní panorama Heleny Havlíkové (139)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Koncert zahájila předehra k Myslivečkově opeře Olimpiade, v níž se – při velmi přísném posouzení – vyskytly drobné kazy v souhře. Pak již na pódium přišla Janková (v červené róbě, která jí velmi slušela), bohatě aplaudována publikem a přednesla recitativ a árii Dove son? Dove Corro? (Kdo jsem? Kam kráčím?) z pašijového oratoria na Metastasiův text, kdy Petr se trápí svou zradou a pochybnostmi o osudu Krista. Pak již následoval mozartovský program, uvedený ouverturou z opery La clemenza di Tito, pokračující árií Aer tranquillo e di sereni (Lehký vánek a jasné dny) z opery Il re pastore a do přestávky ještě rozsáhlou dramatickou koncertní scénou Ah, io previdi! (Ach, já to tušila!).

Po přestávce pokračoval již jen mozartovský repertoár – Zuzančina árie Deh vieni non tardar (Ach přijď už, nemeškej!), další, pro vídeňské provedení Figarovy svatby dodatečně zkomponovanou subretní árií Un moto di gioia (Záchvěv radosti). Na závěr Janková přednesla „duškovskou“ Bella mia fiamma, addio! (Sbohem, můj krásný plameni!). A co se samotného Collegia 1704 týká – kromě předehry k Titovi ještě předehra k Figarově svatbě a Divertimento F dur KV 138, kde je na rozdíl od méně známých skladeb barokního repertoáru tohoto orchestru hodně s čím porovnávat, mělo pojetí Václava Lukse esprit, švih, plastické vedení hlasů a skvěle zvládnuté choulostivé přechody tempa, dynamiky i nálady. Rychlá tempa, která Luks často volí, jsou však až na hranici zvukové „vstřebatelnosti“, jakkoli s nimi orchestr nemá technicky problém.

Martina Janková nepatří k extrovertním suverénkám, které útočí na publikum skoro až agresivně. Jankové stačí milý úsměv a pohled – a i tak dokáže s posluchači navázat kontakt až intimní. Třeba říci, že v dramatických áriích se jí daří ve výrazu méně než v lyrických a milostných, jejichž něhu a roztouženost dokáže přesně postihnout a vroucně vyjádřit. Byl to skutečně vydařený začátek druhého cyklu Hvězdy barokní opery.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Ušlechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené

Není tolik příležitostí vidět a slyšet na pražských pódiích mezzosopranistku Magdalenu Koženou, abychom si nechali takovou možnost uniknout. A skutečně, jakkoli její recitál v neděli 3. listopadu v Rudolfinu nebyl nijak výrazněji propagován, bylo nabito. Kožená na něm po Holešově a Brně i v Praze před svým asijským turné předvedla v koncertní podobě písně ze svého CD Lettere amorose – Milostné dopisy, které nahrála v roce 2010 pro Deutsche Grammophon. Netradiční byl už příchodu na scénu – nejdříve na pódium za zvuků první písničky vstoupil kytarista a do „magického“ polokruhu se pak kolem něj rozesadilo dalších pět hráčů s barokními strunnými, převážně drnkacími nástroji (colascione, kytara, teorba, violone, lirone) a jeden obklopen „baterií“ bicích. Do jejich středu vkráčela Kožená, s rozpuštěnými vlasy, bosa, v tyrkysových šatech s volány a obnaženými zády. Aranžmá – vzhledem k milostným tématům písní, hodně slibující.

Instrumentální doprovod Kožené tvořila mezinárodní kapela Private Musicke pod vedením hráče na barokní kytaru Pierra Pitzla. Během „oddechových“ přestávek pro Koženou, která však po celou dobu zůstávala na pódiu, se ve vynikajících sólech představila většina členů souboru a pomáhali navodit autentickou atmosféru dob, kdy „stará hudba“ byla čerstvým hitem – dobu dnes prakticky neznámých současníků Claudia Monteverdiho přelomu renesance do baroka – Filippa Vitaliho, Sigismonda D‘India, Giulia Cacciniho, Tarquinia Merula, Biagia Mariniho, Barbary Strozzi, Gaspara Sanze a dalších.

Pokud bychom čekali, že smyslné šatky a bosé nožky dodají renesančním písním – tedy svého druhu tehdejší „pop-music“ více nadhledu, uvolněnosti a radosti, pak Kožená svůj brilantně technicky zvládnutý hlas do méně ušlechtilé výrazové polohy nepustila, byť řečí těla (ale i zvučným luskáním prstů) se snažila do této emoční polohy směřovat. Koncert tak byl poněkud jednostrunně tesklivý, jako by láska přinášela jen starosti a trápení. I přes tuto výhradu se ale Kožená představila ve výborné pěvecké formě a je třeba ocenit, že aspoň aranžmá koncert odlehčilo a komunikace mezi kapelou a Koženou byla naplněna úsměvy a radostným srozuměním, které vnímali i diváci. Na závěr si vytleskali tři přídavky a s Koženou se loučili potleskem vestoje!

Hodnocení autorky: 70 %
***

Operní diva Gheorghiu

Při přenosu Tosky z Covent Garden do našich kin se představitelka titulní role Angela Gheorghiu nepokrytě přiznala, že v roli této vášnivé a žárlivé operní divy vlastně hraje sama sebe. A její první pražský recitál, jehož byla hlavní hvězdou, tuto charakteristiku více než potvrdil. Gheorgiu jsme měli možnost v Praze přivítat už v roce 1994, tehdy v naprosto neregulérním prostoru Sportovní haly „jen“ jako hosta hlavní hvězdy večera – Plácida Dominga. Ve Smetanově síni Obecního domu 30. října sebevědomě vystoupila velká operní hvězda – a byla to tentokrát ona, kdo si přivedl hosta, mladého brazilského tenoristu Atallu Ayana.

Začátek koncertu jí příliš nevyšel – neznámo proč zahajovala árií Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes, kterou zpívala z not. Ukázalo se, že ve „staré“ hudbě vskutku doma není, o historicky poučené interpretaci ani nemluvě. Pak už dostávala postupně publikum do varu, jakkoli do oficiální části programu zařadila vlastně jen tři své sólové árie a další část programu tvořily tenorové árie a duety s Atallou Ayanem – který ovšem svým znělým velkým tenorem (intonačně občas trochu labilnějším) překvapil, ba dokonce objemem svého hlasu Gheorgiu někdy i zastiňoval, neboť svůj mohutný hlas se teprve učí přizpůsobovat partnerce. Co se ale zastínit ani překrýt nedalo, byl chabý výkon zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Tiberia Soareho.

Slyšet Gheorgiu „naživo“ vedlo i k úvahám o ošidnostech hodnocení amplifikovaných přenosů oper do kin – oproti dojmu z přenosů totiž Gheorgiu disponuje subtilnějším hlasem, s jehož možnostmi ovšem dokáže dokonale hospodařit. Své mistrovství prokázala v áriích a duetech z Verdiho La traviaty (Parigi, o cara), Pucciniho Bohémy (O soave fanciulla), Gounodova Romea a Julie (Va! J t‘ai pardonné), Donizettiho Nápoje lásky (Caro elisir) nebo Catalaniho La Wally. Zajímavě podala árii Měsíčku z Rusalky, kdy (nezvykle) až její úplný závěr vygradovala s překvapující energií. Nadšené publikum si nakonec vytleskalo šest (!) přídavků, kterými „odškodnila“ dychtící posluchače i Verdiho Ave Maria z Otella (tuto árii věnovala své přítelkyni Andě-Luise Bogze, přítomné na koncertě), Laurettiným O mio babbino caro a zakončila – podobně jako při koncertě s Domingem – Granadou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Šostakovič: Nos (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="77893" size="small"]

Vaše hodnocení - M.Janková, Collegium 1704 -V.Luks (Hvězdy barokní opery 2013)

[yasr_visitor_votes postid="79077" size="small"]

Vaše hodnocení - M.Kožená a Private Musicke -P.Pitzl (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="79080" size="small"]

Vaše hodnocení - A.Gheorghiu & A.Ayan, Filharmonie B.Martinů-T.Soare (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="78548" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments