Operní panorama Heleny Havlíkové (139)

slot gacor agen slot gacor link slot gacor link slot gacor slot pulsa situs slot gacor situs slot gacor gacor88 slot pulsa game slot slot gacor Týden od 28. října do 3. listopadu 2013 - Na&scaron;el se Nos. V Met - Na shledanou, krásný plameni - U&scaron;lechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené - Operní diva Gheorghiu - Inspirace na dny pří&scaron;tí *** Na&scaron;el se Nos. V Met Třebaže i Metropolitní opera ve své dramaturgii sází na jistotu operních evergreenů, do přímých přenosů s výjimkou sezony 2009/2010 vždy alespoň jedna &bdquo;moderní“ opera proklouzne. Letos padla volba na operu Nos Dmitrije &Scaron;ostakoviče (1906–1975). Tato avantgardní operní satira vznikala v letech 1927–1928, a když se nepodařilo ji uvést ve Velkém divadle v Mejercholdově režii, poprvé zazněla v Leningradě roku 1930 bez valného zájmu. &Scaron;ostakovičův Nos, první skladatelova opera, kterou komponoval už jako dvacetiletý, je námětem (podle Gogolovy povídky z roku 1836) asi nejbizarněj&scaron;í opera první půle dvacátého století. Premiéru měla v Leningradě v roce 1930 a předznamenala montáží různých stylů včetně populární hudby, atonality a sofistikovaných formálních struktur včetně kontrapunktických nejen dal&scaron;í vývoj &Scaron;ostakovičovy tvorby, ale postihla i &bdquo;fale&scaron;né tóny“ stalinistického Sovětského svazu – &Scaron;ostakovič byl ostatně za své opery tvrdě odsouzen a dále se věnoval jen symfonické hudbě. V Met &scaron;lo o obnovenou úspě&scaron;nou inscenaci, která měla premiéru již v roce 2010 – a vedení Met rozhodně nepochybilo, že se k ní vrátilo – ani po třinácti letech nic neztratila na své kvalitě, svěžesti a dráždivosti a ze záběrů do obrovského hledi&scaron;tě Met se dalo dovodit, že o odpolední představení je v New Yorku zájem. A zvukově zachycené reakce publika svědčily o tom, že se baví, když diváci propukali ve smích – na opeře, natož soudobé, věc nebývalá a vzácná.Bláznivě groteskní příběh samolibého úředníčka, který se probudí bez nosu a musí ho strastiplně hledat, protože se – právem – obává, že s takovým handicapem je jeho slibná kariéra služební i milostná v troskách a &bdquo;společnost“ ho zavrhne. Na své misi za záchranou svého nosu, připomínající pohádku a kohoutkovi a slepičce, naráží na lidi, kteří sice nosy mají, ale jsou úplatní, horliví, ale i mazaní, byrokrati, tupí sluhové, vdavekchtivé dcerunky, nebo stádo, které bezhlavě podléhá davové psychóze. Svou &bdquo;učebnici živočichopisu“ ostatně Gogol sepsal s geniální jasnozřivostí, sarkasmem a humorem, což &Scaron;ostakovič podtrhl vtipem hudebním. Příběh má sice &bdquo;&scaron;ťastný konec“ – nebohý Kovaljov se z této noční můry úlevně probudí, ale zcela jistě se tímto varováním nepoučil. Kongeniálního partnera na&scaron;el Nos v jihoafrickém umělci mnoha talentů Williamovi Kentridgeovi, který v trojjediné roli režiséra, spoluautora scény i projekcí (debut v Met) břitce postihl nadčasové a stále aktuální poselství, že &bdquo;král je nahý“ (a navíc nemá nos) – i on s groteskní nadsázkou a humorem. Pro Kentridge opera doposud nebyla v centru jeho zájmu – a v Nosu výborně zúročil svou bohatou zku&scaron;enost výtvarnou, kdy se skvěle naučil pracovat se světlem, projekcemi, loutkovými animacemi a prostorem. Jeho ka&scaron;írovaný Nos pobíhá po scéně, objevuje se i v projekcích, žije si a naparuje se samolibě je&scaron;tě víc než jeho původní nositel – kterému ostatně přeroste přes hlavu. A přesah, se kterým ve své scénografii vyjádřil i atmosféru sovětského stalinského Ruska, v níž &Scaron;ostakovič operu vytvořil, dodal opeře dal&scaron;í &scaron;ir&scaron;í rozměr. S problémem, nakolik zakrýt nos představiteli Kovaljova, si Kentridge hlavu příli&scaron; nelámal – nijak ho neschovával, nezalepoval, nepřemaskovával, pouze Paul Szot občas schoval svůj nos pod kapesník. Úspěch Nosu je ov&scaron;em založen na tom, že to je týmové dílo – výborně se osvědčila spolupráce s dirigentem Pavlem Smelkovem, který nahradil autora hudebního nastudování z roku 2010 Valerije Gergieva. K titulní roli se vrátil barytonista Paul Szot (viz rozhovor s ním zde), který v hlavní roli Kovaljova skutečně propojil své pěvecké a herecké umění. Je sice otázka, nakolik si diváci od páté řady hledi&scaron;tě Met dále užili jeho scénku, kdy se bojí podívat do zrcadla, aby znovu s hrůzou zjistil, že je stále bez nosu, ale v kinech tento detailní záběr působil skvěle. Zdrojem smíchu byl i policejní inspektor s vysokým tenorem Andreje Popova vedle v&scaron;ech ostatních dobře hlasově i herecky vybavených a s pochopením pro záměry režiséra. Mezi spoustou men&scaron;ích rolí se výborně uplatnila sopranistka Ying Fang coby prostoduché dítko na vdávání, postrkované svou ráznou matkou, kterou Kovaljov podezřívá, že právě ona ho připravila svými čáry o nos. Metropolitní Nos je nejen výborná svěží inscenace, která v kinech tuto operu (jinak obtížně dostupnou) záslužně přibližuje milionům diváků, ale navíc patří také mezi ty nejlep&scaron;í přenosy opery, které jsme za těch více než &scaron;est let v kině mohli absolvovat. Hodnocení autorky: 85 %*** Na shledanou, krásný plameni Po úspě&scaron;ném loňském prvním ročníku Hvězd barokní opery Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse pokračuje tento cyklus letos druhým ročníkem, opět v pražském Rudolfinu ve spolupráci s Českou filharmonií. Hvězdou zahajovacího koncertu, v němž se dramaturgie po časové ose posouvá ke klasicismu a dílům Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta, byla sopranistka Martina Janková. Jankové útlej&scaron;í, ov&scaron;em technicky dobře zvládnutý soprán, muzikalita a skvěle propracovaná &bdquo;ekonomika“ výrazu, ji předurčují právě pro mozartovský repertoár a &bdquo;starou hudbu“, v níž se jí podařilo prorazit v pěvecké konkurenci, právě v tomto oboru mimořádně silné. Pódium, zútulněné dvěma řadami svíček, se stalo pro posluchače zaplněného Rudolfina prostorem, odkud se &bdquo;nakažlivě“ &scaron;ířila radost z provozované hudby, jakkoli nevyjadřovala vždy jen veselost, koketerii, zamilovanost, ale i pláč a utrpení. Koncert zahájila předehra k Myslivečkově opeře Olimpiade, v níž se – při velmi přísném posouzení – vyskytly drobné kazy v souhře. Pak již na pódium při&scaron;la Janková (v červené róbě, která jí velmi slu&scaron;ela), bohatě aplaudována publikem a přednesla recitativ a árii Dove son? Dove Corro? (Kdo jsem? Kam kráčím?) z pa&scaron;ijového oratoria na Metastasiův text, kdy Petr se trápí svou zradou a pochybnostmi o osudu Krista. Pak již následoval mozartovský program, uvedený ouverturou z opery La clemenza di Tito, pokračující árií Aer tranquillo e di sereni (Lehký vánek a jasné dny) z opery Il re pastore a do přestávky je&scaron;tě rozsáhlou dramatickou koncertní scénou Ah, io previdi! (Ach, já to tu&scaron;ila!). Po přestávce pokračoval již jen mozartovský repertoár – Zuzančina árie Deh vieni non tardar (Ach přijď už, neme&scaron;kej!), dal&scaron;í, pro vídeňské provedení Figarovy svatby dodatečně zkomponovanou subretní árií Un moto di gioia (Záchvěv radosti). Na závěr Janková přednesla &bdquo;du&scaron;kovskou“ Bella mia fiamma, addio! (Sbohem, můj krásný plameni!). A co se samotného Collegia 1704 týká – kromě předehry k Titovi je&scaron;tě předehra k Figarově svatbě a Divertimento F dur KV 138, kde je na rozdíl od méně známých skladeb barokního repertoáru tohoto orchestru hodně s čím porovnávat, mělo pojetí Václava Lukse esprit, &scaron;vih, plastické vedení hlasů a skvěle zvládnuté choulostivé přechody tempa, dynamiky i nálady. Rychlá tempa, která Luks často volí, jsou v&scaron;ak až na hranici zvukové &bdquo;vstřebatelnosti“, jakkoli s nimi orchestr nemá technicky problém. Martina Janková nepatří k extrovertním suverénkám, které útočí na publikum skoro až agresivně. Jankové stačí milý úsměv a pohled – a i tak dokáže s posluchači navázat kontakt až intimní. Třeba říci, že v dramatických áriích se jí daří ve výrazu méně než v lyrických a milostných, jejichž něhu a roztouženost dokáže přesně postihnout a vroucně vyjádřit. Byl to skutečně vydařený začátek druhého cyklu Hvězdy barokní opery. Hodnocení autorky: 90 %*** U&scaron;lechtilá renesanční pop-music Magdaleny Kožené Není tolik příležitostí vidět a sly&scaron;et na pražských pódiích mezzosopranistku Magdalenu Koženou, abychom si nechali takovou možnost uniknout. A skutečně, jakkoli její recitál v neděli 3. listopadu v Rudolfinu nebyl nijak výrazněji propagován, bylo nabito. Kožená na něm po Hole&scaron;ově a Brně i v Praze před svým asijským turné předvedla v koncertní podobě písně ze svého CD Lettere amorose – Milostné dopisy, které nahrála v roce 2010 pro Deutsche Grammophon. Netradiční byl už příchodu na scénu – nejdříve na pódium za zvuků první písničky vstoupil kytarista a do &bdquo;magického“ polokruhu se pak kolem něj rozesadilo dal&scaron;ích pět hráčů s barokními strunnými, převážně drnkacími nástroji (colascione, kytara, teorba, violone, lirone) a jeden obklopen &bdquo;baterií“ bicích. Do jejich středu vkráčela Kožená, s rozpu&scaron;těnými vlasy, bosa, v tyrkysových &scaron;atech s volány a obnaženými zády. Aranžmá – vzhledem k milostným tématům písní, hodně slibující. Instrumentální doprovod Kožené tvořila mezinárodní kapela Private Musicke pod vedením hráče na barokní kytaru Pierra Pitzla. Během &bdquo;oddechových“ přestávek pro Koženou, která v&scaron;ak po celou dobu zůstávala na pódiu, se ve vynikajících sólech představila vět&scaron;ina členů souboru a pomáhali navodit autentickou atmosféru dob, kdy &bdquo;stará hudba“ byla čerstvým hitem – dobu dnes prakticky neznámých současníků Claudia Monteverdiho přelomu renesance do baroka - Filippa Vitaliho, Sigismonda D‘India, Giulia Cacciniho, Tarquinia Merula, Biagia Mariniho, Barbary Strozzi, Gaspara Sanze a dal&scaron;ích. Pokud bychom čekali, že smyslné &scaron;atky a bosé nožky dodají renesančním písním – tedy svého druhu tehdej&scaron;í &bdquo;pop-music“ více nadhledu, uvolněnosti a radosti, pak Kožená svůj brilantně technicky zvládnutý hlas do méně u&scaron;lechtilé výrazové polohy nepustila, byť řečí těla (ale i zvučným luskáním prstů) se snažila do této emoční polohy směřovat. Koncert tak byl poněkud jednostrunně tesklivý, jako by láska přiná&scaron;ela jen starosti a trápení. I přes tuto výhradu se ale Kožená představila ve výborné pěvecké formě a je třeba ocenit, že aspoň aranžmá koncert odlehčilo a komunikace mezi kapelou a Koženou byla naplněna úsměvy a radostným srozuměním, které vnímali i diváci. Na závěr si vytleskali tři přídavky a s Koženou se...