Operní panorama Heleny Havlíkové (140)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Snad jen občas při přechodech mezi rejstříky bylo tu a tam k postřehnutí, že absolutní plynulost je poznamenána téměř neznatelným „přeřazením“ a některé fráze přerušovala kratičkým přidechnutím. Ve výsledku to ale přinášelo úlevné ujištění, že takto dokonale nezpívá automat, ale živoucí plnokrevná žena z masa a kostí. Z jejího vystoupení (celé zpívala zpaměti) sršely gejzíry energie a zůstávala na pódiu mezi „svými“ muzikanty i během instrumentálních částí a užívala si jejich vystoupení.

Oněmi „jejími“ muzikanty je vyhlášený soubor Alana Curtise Il Complesso Barocco, vedený pro tento projekt temperamentním houslistou Dmitryjem Sinkovskym, který se blýsknul zejména ve Vivaldiho Koncertu d moll, RV 242 „per Pisendel“ ve „vražedném“ tempu Allegra obou krajních vět v kontrastu s obrovským napětím středního Adagia. V komorní sestavě (4-3-2-2-1; cembalo, arciloutna, flétna, hoboj a fagot) byl orchestr DiDonato vyrovnaným partnerem a potvrdil svoji pověst specialisty na barokní hudbu – interpretace barokní hudby také těmito hráči je na hony vzdálena strnulé akademičnosti, je „elektrizující“, nabitá energií – a souzněním s DiDonato.

Nadšené publikum si vytleskalo tři přídavky, takže DiDonato za celý večer odzpívala jedenáct! velkých árií! Těžko říct, kde bere tato bezmála pětačtyřicetiletá mezzosopranistka energii uzpívat prakticky obden tak náročný program a „rozdat“ se divákům. V první polovině loňského listopadu s Drama Queens vystupovala po německých městech a zakončila tuto sérii ve Vídni, letos během února a března stihla objet během dvou měsíců celkem jedenáct míst – Lisabon, Brusel, Essen a francouzská a španělská města. Pražský koncert zahájil sérii pěti koncertů letošního podzimního turné – a pokud správně počítám údaje na webových stránkách Joyce DiDonato, byl v rámci Drama Queens dvacátý. Přitom to vypadalo, že si pražský koncert užívá způsobem, jako by se jí takových ovací dostávalo poprvé, a dávala nadšenému publiku najevo upřímnou radost, ba dojetí z tak bouřlivého přijetí. Omluvila se, že česky umí jen tři slova – děkuji, Kožená a Janáček, ostatně s jeho Zlatohřbítkem debutovala v Covent Garden.

Na pódiu je Joyce DiDonato hvězdná diva, ale k chování operní divy, které jsme zvyklí si spojovat s vrtochy a exaltovaností, má na hony daleko. Joyce DiDonato od počátku získala sympatie publika nejen svým uměním, ale i sympaticky neokázalým a přátelským vystupováním – a jen potvrdila, že i v osobním kontaktu je skromná a nehraně srdečná (je ostatně šesté dítě ze sedmi). A po koncertě se bez sebemenší známky únavy a s úsměvem podepisovala obdivovatelům, kteří na ni čekali v dlouhém zástupu, vstřícně s nimi mluvila, ba vesele žertovala a nenechávala se přemlouvat k focení se svými fanoušky. Název jejího alba i recitálu Drama Queen tak získává ještě další rozměr. Znamená nejen dramatické divadlo královen, ale i v souvislosti s afektovou teorií předvádění vypjatých emocí baroka v soudobé angličtině naznačuje (zvláště ve spojitosti s ženskou psychikou) tendenci k emočnímu přehánění a zveličování podnětů, o nichž (žena) v hloubi duše sice ví, že by ji mohly pohltit, kdyby k „tomu“ skutečně došlo, ale (zatím) si ještě může dovolit „jen“ v prožitku přehánět a s emocemi si trošku pohrávat. Takto nazírán dvojsmysl Drama Queen, který v českém překladu těžko lze vyjádřit, je jako název pro barokní árie královen nejen výstižný, ale i vtipný a právě díky okouzlujícímu smyslu pro humor DiDonato nepostrádá ještě navíc třetí rozměr nadhledu.

Užitečné bylo i porovnání se sólistkami, které známe z přenosů, kdy jejich projev „naživo“ odhalil, že objem jejich hlasů není tak mocný, jak se nám mistři zvuku a hudební režiséři snaží vsugerovat. Hlas DiDonato se v Rudolfinu nesl nádherně.

Pražské setkání s DiDonato bylo oslnivé, a pokud by mělo posloužit jako etalon hodnocení, pak se zdá, že pro takovou synergii dramaturgie, pěveckého mistrovství i celkového vystupování propojeného se špičkovým orchestrem 100 % nestačí. Její recitál byl excelentní ukázkou toho nejlepšího, co může ženský hlas obsáhnout a vyjádřit. Zažili jsme po všech stránkách skvostný večer a díky za něj!

Koncertem této americké mezzosopranistky pokračovala letošní podzimní skvostně mimořádná pražská „nadílka“ recitálů významných operních sólistů, či spíše sólistek – Barbora Hannigan na zahajovacím koncertu Strun podzimu, Martina Janková na zahájení druhého ročníku cyklu Hvězdy barokní opery, Magdalena Kožená před svým japonským turné s koncerty k CD Lettere amorose (Milostné dopisy) a v rámci cyklu Hvězdy světové opery Patricia Petibon a Angela Gheorghiu. A to se můžeme ještě těšit na Cecilii Bartoli a její recitál z hudby vídeňského klasicismu – včetně Josefa Myslivečka (o náhradním termínu pro Roberta Alganu se jedná).

Hodnocení autorky: 100 %
***

Proč znovu Bondyho Tosca z Met?

Na otázku, proč Met zařadila mezi přenosy po pěti letech znovu Tosku Giacoma Pucciniho, která měla v režii Luca Bondyho na scéně Richarda Peduzziho premiéru v roce 2009, sobotní přenos odpověď neposkytl. Jediné oprávnění – skvostné výkony protagonistů a hudebního nastudování – se nekonalo.

Přenos v roce 2009, tehdy s Karitou Mattilou a Marcelem Alvárezem jako Toskou a Cavaradossim, vyvolal odmítavé reakce. Interiér kostela, kde Cavaradossi maluje svou Máří Magdalénu, připomíná spíše industriální stavby devatenáctého století, sice krásné, ale určené spíše než k očistě duše k čištění odpadních vod. Hned v úvodu Kostelník doplňuje svěcenou vodu v kropence z kýblu, jako když uklízečka smejčí záchody, a ve stejné vodě pak čistí Cavaradossimu štětce. Cavaradossiho malůvka by možná uspěla jako filmový plakát béčkového filmu a svým odhaleným ňadrem připomíná stránku, kterou si pubertální chlapci vytrhnou z komiksu.Pěvecký výkon tenoristy Roberta Alagni byl sice podmanivý, ale herecké ztvárnění Cavaradossiho vyznělo prvoplánově a toporně. Nápad sehrát partii šachů s dozorcem před popravou však dozajista pomohl Alagnovi vyjádřit Cavaradossiho zákruty mysli před popravou. Patricii Racette se teprve postupně dalo věřit, že její zpěv, ale i gesto, výraz obličeje vycházejí přímo z duše Tosky jako afektované herečky i těžce zkoušené milující ženy. Vygradovat finální skok se ani tentokrát nezdařilo, když se zdálo, jako by všichni nastoupili trochu dříve a zmateně čekali na schodech hradeb, až se přiblíží konec hudby.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Do ráje nebes (Barokní podvečery 2013)

[yasr_visitor_votes postid="80034" size="small"]

Vaše hodnocení - Joyce DiDonato - Drama Queens (Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="79344" size="small"]

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="79612" size="small"]

Mohlo by vás zajímat