Operní panorama Heleny Havlíkové (143)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Předností liberecké Rusalky bylo také hlavně hudební nastudování. František Babický volil pomalejší tempa a dokázal je prodchnout velkou citovostí a jímavostí, o kterou se zasloužil výborně hrající orchestr, v němž zvláštní pochvalu zaslouží lesní rohy prakticky bez jediného zaváhání, krásně stmelená sekce dřevěných dechových nástrojů a sehrané smyčce. Babickému se také dařilo rozvinout instrumentační barevnost partitury, pracoval, „mazlil se“ s dynamikou, aniž překrýval sólisty. Věra Poláchová tak nemusela přepínat svůj útlejší soprán a v jeho rámci postihla Rusalku spíše jako křehkou, zamilovanou dívku (která se však na Prince docela nepokrytě vrhne hned, jakmile ho spatří u jezera) než jako zklamanou ženu, která je nakonec ochotna trpět pro Princovu zradu. Ačkoli se Richard Samek v současné době skvěle uplatňuje v italském repertoáru, v roli Prince v „krátké, suché“ akustice libereckého divadla jeho tenor zanikal. Pavel Vančura jako Vodník dokázal, že cena Thálie za Marbuela v Dvořákově Čertovi a Káče nebyla náhoda, a plně mu zněly i basové hloubky. Kateřina Jalovcová má pro Ježibabu nosný mezzosoprán, na kterém založila pojetí Ježibaby jako sebejisté dominantní ženy, která s pohrdlivým výsměchem připraví Rusalku nejen o hlas, ale i krásné vlasy, jimiž zakryje svoji plešatou hlavu. Kateřina Šmídová se ve vyzývavě svůdné Cizí kněžně v ostře červených šatech představila jako slibný talent. Dobře sezpívané bylo i trio lesních žínek – Vanda Šípová, Gabriela Kopperová a Petra Vondrová. Režisér Martin Otava vyšel z pojetí Rusalky jako pohádky s jasně vyjádřenými vztahy: lesní žínky v zelených tylových šatičkách a divoce rozvířených secesních účesech pobíhají kolem jezera, laškují i na dřevěném molu a šplouchají po sobě vodou. Vodník se obřadně vynoří z propadla na kraji jezera, odkud se vzápětí zjeví i Rusalka a oba se brouzdají po kotníky ve vodě. Princovi vskutku při lovu z unavené ruky vypadne puška, než si uprostřed padajícího podzimního listí padne s Rusalkou do náruče. Scéna Jána Zavarského však nesourodě kombinovala reálné jezírko s kašírovaným rákosím a „neekologickými“ kmeny stromů, tedy tyčí a pahýlů omotaných drátěným pletivem. A zámek s neumělým překrytím jezera a jednou prázdnou vázou zakončující zábradlí schodiště vypadal hodně vybydleně, což podtrhlo ještě zelenavě mdlé svícení plesu a šedavě fialové „smutné“ kostýmy svatebních hostů. Princ se v Liberci vrací k jezeru po sněhu v zimě a noří se do jezera mezi krami polystyrénovými za mohutné sněhové vánice.

Dobrá zpráva je, že představení Rusalky 26. listopadu bylo až po třetí balkón zcela vyprodané. Takové pojetí Dvořákovy pohádkové opery má v Liberci velký úspěch a publikum bouřilo nadšením.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Ani Bludný Holanďan dvakrát nevstoupí do téhož moře

Ústecká opera se po sedmi letech vrátila k inscenaci Bludného Holanďana, která na sebe při své premiéře v roce 2006 strhla celonárodní pozornost. Po dvou letech ji pak dokonce převzal olomoucký soubor.

Na rozdíl od tradičního pojetí liberecké Rusalky se v Bludném Holanďanovi stejní inscenátoři – Martin Otava a Ján Zavarský tehdy pokusili o zajímavý výklad této operní balady: Příběh se odvíjí na neostré hranici reality a Sentiných horečnatých vizí, kam ostatním uniká, aby naplnila poslání, pro něž se cítí být vyvolena – láskou věrnou až za hrob vykoupit z prokletí tajemného námořníka. Inscenátoři proměnili jeviště ve strohý nemocniční pokoj; jedinou výzdobou je portrét Bludného Holanďana, jehož příchod Senta ve svých blouznivých vidinách tuší. V tomto privátním Sentině prostoru, který Senta (ve stylizovaném nemocničním úboru) otevře, když po předehře strhne zadní stěnu pokoje a vpustí aktéry prvního jednání. Sama je na scéně přítomna, ale ostatními viděna až od druhého dějství. Příjezdy lodí jsou řešeny jen náznakem: kormidlem Dalandovy lodi, příď tvoří v ocelově tmavém odění námořníci, jejichž stylizované pohyby vnášejí na scénu dramatický mořský živel, posílený projekcí tříštění vln na stěny Sentina pokoje. Holaďanovu loď pak zastupuje rudý klín plachtoví směřující špicí dolů. Barevnost scény, oproštěné od všeho „nadbytečného“, podporuje soustředění pozornosti pod povrch osudového dění.

Takto zniterněný děj, obnažující psychiku Senty, klade velké nároky i na herecké schopnosti a zkušenosti této představitelky tak, aby dokázala naplnit Otavovu psychologizující koncepci ženy posedlé představou, že právě ona je tou „vyvolenou“, přesně a uvěřitelně jak v komunikaci s ostatními, tak v extrémním horečnatém finále, kdy Senta padne na smrtelné lože v okamžiku, kdy obětuje své srdce pro spásu prokletého cizince. V takovémto pojetí byl posílen transcendentní účin očistného aktu oběti, nikoli už Holanďanova vykoupení. Všichni ostatní protagonisté takto Sentě spíše jen sekundují, byť nároky jejich rolí nejsou nijak menší. Zatímco v onom roce 2006 se tento ústecký Holanďan za ředitelského působení Tomáše Šimerdy stal událostí dalece přesahující ústecký region i díky vynikajícím protagonistům – Richardu Haanovi (Holanďan), Maidě Hundeling (Senta) a Janu Vacíkovi (Erik), Jevhenu Šokalovi (Daland), současné obnovené nastudování tuto mimořádnost už postrádá a sólistické obsazení vychází pohříchu z nynějších finančních možností divadla se sólisty, pro které zjevně není Wagner jejich nejvlastnějším oborem – Nikolaj Někrasov, Valeriya Vaygant, Nikolaj Višňakov a Serguei Nikitine. Přitom výkon orchestru pod vedením Norberta Baxy zaslouží vysoké uznání a inscenační koncepce si i po sedmi letech zachovala svou sílu.

Hodnocení 65 %
***

Dvořákovy balady jako strhující hudební dramata

Hudebními dramaty zvláštního druhu se stal koncert orchestru PKF-Prague Philharmonia ve Španělském sále Pražského hradu s Dvořákovými symfonickými básněmi Vodník, Polednice, Holoubek a Zlatý kolovrat a s recitací těchto balad Karla Jaromíra Erbena z jeho sbírky Kytice Soňou Červenou a Petrem Kostkou. Dobová kritika o těchto symfonických básních psala s určitým despektem jako o dramatech bez jeviště a hudbě bez zpěváků. Dnes z toho, co tehdy bylo Dvořákovi takto vytýkáno, udělal dirigent Jakub Hrůša přednost. Čtveřici symfonických básní, které vznikly po Dvořákově návratu z Ameriky, „vyprávěl“ jako napínavé tragédie, které se sugestivní silou koncentrace na hudbu a její tónomalbu barvitě líčí hrůzostrašné příběhy – Vodníka, jeho ženy a jejich dítěte, které surově zabije; matky, když ze strachu před Polednicí, kterou sama přivolá, zadusí vlastní dítě; svědomím pronásledované vražedkyně manžela a závistivého komplotu matky a dcery, jež se neštítí kruté vraždy krásné schovanky, kterou si vybral za ženu princ.

Jakubovi Hrůšovi se s PKF dařilo hudbou vyjádřit situace smutné, zlověstné, hrozivé, děsivé, ale i ty bodře zemité, slavnostně vznešené v kontrastu se záblesky míst veselých, ba líbezných. Dvořákova partitura přitom naplno prověří umění orchestru nejen jako celku v souhře v mohutném fortissimu i jemných pianissimech, ale i jednotlivých hráčů. Hrůšovi se podařilo vést jednotlivé melodické linie rychlá tempa tak, že eliminoval akustiku Španělského sálu, která svým dlouhým dozvukem není pro tento typ romanticky vzedmuté hudby příznivá a snadno by ji mohla nabalit do neartikulovaného matného zvukového shluku.

Nápad předsadit při koncertu každé skladbě její básnickou předlohu byl skvělý; třebaže si Erbenovy balady pamatujeme ze školy, kdy jsme je ovládali zpaměti, jejich bezprostřední připomenutí napomohlo onomu dojmu barvitých hudebních dramat, jejichž více než dvouhodinové trvání (s přestávkou po Polednici a dramaturgicky vhodně vybraným zakončením Zlatým kolovratem místo dle chronologie vzniku posledního Holoubka) uteklo jako voda. Tím spíše, když Soňa Červená Vodníka a Holoubka ve shodě s Dvořákovou romantickou hudbou vystavěla skutečně jako dramatické balady s poryvy gradací do jejich drastické démoničnosti. Recitace Petra Kostky takovou sugestivitu neměla a Polednice i Zlatý kolovrat tak vyzněly civilněji.

Je vlastně s podivem, že se tyto čtyři Dvořákovy symfonické básně takto uceleně v rámci jednoho koncertu včetně recitace neuvádějí. Koncert PKF tak nadchl vedle skvělých výkonů i touto objevností.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Jděte ve jménu Páně

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Ernani (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="75925" size="small"]

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (DFXŠ Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="78227" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Bludný Holanďan (SD Ústí nad Labem)

[yasr_visitor_votes postid="82694" size="small"]

Vaše hodnocení - Dvořák: Vodník, Polednice, Holoubek, Zlatý kolovrat (PKF-Prague Philharmonia)

[yasr_visitor_votes postid="82698" size="small"]

Vaše hodnocení - Zelenka: Missa Dei Patris (Hudební most Praha - Drážďany 2013)

[yasr_visitor_votes postid="82702" size="small"]

Mohlo by vás zajímat