Operní panorama Heleny Havlíkové (144)

Týden od 2. do 8. prosince 2013
– Čím se provinil Giovanni brněnské JAMU?
– Pocta slavným Čechům jako nabubřelá blamáž
– Tomáš Král a Jan Krejča jako balzám na duši i uši
– Puškinův Oněgin překvapivě jako Prokofjevův melodram
– Inspirace na dny příští
***

Čím se provinil Giovanni brněnské JAMU?

Zatímco pražská Hudební fakulta Akademie múzických umění a její katedra zpěvu a operní režie přes velkorysost svého sídla v Lichtenštejnském paláci strádá absencí divadelního prostoru pro tuto – podstatnou – část výuky, JAMU získala od podzimu roku 2012 novou divadelní scénu – moderní Divadlo na Orlí. Dle základních informací o divadle na webových stránkách jde o „hudebně-dramatickou laboratoř… špičkově vybavené pracoviště v oblasti jevištních technologií, to je především zvukových a světelných, které umožňují studentům připravovat se na profesionální kariéru v prostředí odpovídajícím současným světovým trendům. Slouží především studentskému hudebnímu divadlu, tedy opeře a muzikálu. Kulturnímu Brnu nabízí variabilní scénu mladého umění a k současné architektonické podobě města přispívá zástavbou proluky ještě z doby 2. světové války moderní budovou z ateliérů brněnských architektů Pavla Rady a Milana Raka.“ Nové divadlo je skutečně moderním multifunkčním prostorem nejen pro potřeby výuky, ale je pro Brno dalším obohacením kulturního života.

Po pozoruhodném nastudování Evropské turistiky Josefa Berga a alespoň režijně neotřelé Prodané nevěstě nejnovější premiéra JAMU se zkrácenou verzí Mozartova Dona Giovanniho ale nebyla ani laboratoří, ani moderní, ani vizitkou mladého umění a výsledků práce umělecké školy, které jsou vzdálené nejen současným „světovým“ uměleckým trendům, ale hlavně poctivému „tradičnímu“ uměleckému řemeslu. Premiéře chyběl solidní hudební základ: přes zkušenosti Pavla Šnajdra v brněnském Národním divadle a dirigováním operních a baletních inscenací v Plzni nebo ve Státní opeře a jeho působení v oblasti soudobé hudby, hudební nastudování „opery oper“ působilo při premiéře spíše jako jedna z prvních zkoušek, na které se hráči teprve učí zahrát správné noty, orientují se v intonaci, rytmu, technice, nedaří se jim souhra ani tempo a už vůbec ne dynamika nebo styl. Jsou-li toto výsledky výuky v předmětu orchestrální hra, který by měl patřit k těm stěžejním, protože většina studentů velmi pravděpodobně profesně zakotví jako hráči orchestru, pak je třeba se ptát, kde je chyba. Tím spíše, že podobně dopadl výkon orchestru posluchačů Hudební fakulty JAMU i minule u Smetanovy Prodané nevěsty. Kvalitní příprava umělců na profesní dráhu je bezesporu hlavním závazkem uměleckého školství – a je na pedagozích, aby studenty odpovědně připravili a ve finále rozhodli, zda takového Giovanniho „pustí“ na veřejnou (jakkoli „experimentální“) scénu – a že hudební nastudování je na úrovni, kterou JAMU může prezentovat výsledky své práce.

Marek Mokoš, pro kterého byla režie Dona Giovanniho jeho absolventskou prací, s výtvarnicí scény a kostýmů Ivanou Mikloškovou nastrojili sólisty do neslušivých soudobých kostýmů, jenže to k vyjádření současného pohledu na Giovanniho nestačí. Strohou tmavou scénu rámovanou dvoustupňovou arénou uprostřed doplnil kruh se zapuštěnou „skleněnou“ spirálou – režisér ovšem možnou asociaci se zákruty lidských osudů nijak nerozvíjel a spokojil se s barevným podsvěcováním kruhu. Podobně nápověď, že na začátku spuštěná veliká stříbřitá ruka „shůry“ s ukazováčkem napřaženým do středu kruhu by mohla být oním „nástrojem“, který řídí osudy Giovanniho a ostatních, vzala za své – ruka se opět zjevila až v samém závěru, beze změny.

Inscenátoři si vlastně nejsou příliš jisti, čím se tento „potrestaný prostopášník“ provinil a o čem je Mozartovo dramma giocoso. Hraje se po celou dobu ukrutně vážně a bez závěrečné „morality“ – Giovanni po té, kdy povečeřel z tácu umístěného na hrudi mrtvého komtura a popíjel z lahve, kterou si odkládal do komturova podpaží, se v závěru triumfálně vzpíná uprostřed kruhu – a v předsmrtných křečích se kupodivu zmítají všechny ostatní postavy. Včetně Leporella, který zde v červeném kostkovaném saku a buřinkou připomíná spíše nepovedeného dohazovače – bylo zřejmé, že si s takto pojatou rolí neví rady ani tak zkušený sólista, jakým je David Szendiuch, který přitom právě za Leporella získal v roce 2002 od olomouckého divadla v tamější inscenace vyznamenání za mimořádný umělecký výkon a který si absolutoriem JAMU po dvaceti letech úspěšného profesionálního působení dodatečně doplňuje vysokoškolský diplom. Uznání ovšem zaslouží i sólisté nejen ve svých absolventských výkonech – Roman Hoza jako seladon Don Giovanni, Jana Jelínková jako společenskými konvencemi svázaná Donna Anna oscilující mezi láskou a závistí vůči Giovannimu nebo Eva Štěrbová v roli koketní Zerliny, která nemá se vztahem k Giovannimu žádný větší problém a vrhá se i do eroticky choulostivých scén. I ostatní – Romana Jedličková jako fúrie Donna Elvíra, Kolja Černyšov v roli civilního Komtura, nebo Lukáš Hacek jako váhavý Don Ottavio – ti všichni předvedli profesionální kázeň při naplňování často svéhlavých hereckých nápadů režiséra, které zvládali zároveň se svými pěveckými party.

Hodnocení autorky: 55 %
***

Pocta slavným Čechům jako nabubřelá blamáž

Koncert, který byl prezentován jako zahajovací v rámci cyklu věnovaného odkazu slavných Čechů a jako slavnostní večer k Roku české hudby 2014, honosil se záštitami Ministerstva kultury, zahraničních věcí, ba dokonce přítomností ministra zahraničí v demisi Jana Kohouta a podporou Českých center, sliboval renomované umělce, mladé talenty a „originálně sestavený repertoár“, máme-li citovat z programové brožury. Vokální část programu do jisté míry vycházela z nahrávek Jarmily Novotné, vydané Supraphonem jako České písně a árie, obsahující i lidové písně, které Jarmila Novotná nahrála za války v roce 1942 v Americe za klavírního doprovodu Jana Masaryka. Na koncertě v sále Bohuslava Martinů ovšem Smetanův ženský sbor Má hvězda, Dvořákova Humoreska č. 7 nebo píseň Když mě stará matka zazněly v obskurních úpravách. Program anoncoval i Radúze a Mahulenu Josefa Suka, naštěstí zůstalo pouze u krátké ukázky ve verzi pro housle a klavír v rutinním podání Jana Fišera.

Oněmi „renomovanými umělci“ byl zřejmě míněn tenorista Vladimír Doležal, který ovšem ani lidové písně, ani Mou hvězdu ani duet Věrné milování neuměl zpaměti a celý večer ignoroval publikum s očima upřenýma do not a s jednotvárně nudným přednesem. Navíc byl na štíru i s intonací podobně jako obě mladé sólistky – Lenka Pavlovič a Dana Šťastná, které v kontaktu s publikem „vzor“ Vladimíra Doležala, který je dokonce pedagogem HAMU, naštěstí nenásledovaly. Zuzana Ambrošová je dozajista zběhlá doprovázečka a korepetitorka na gymnáziu Jana Nerudy, jak předvedla i na tomto koncertu, který včetně školometsky neumělého nepřiměřeně rozsáhlého průvodního slova připomínal spíše nepříliš povedenou školní přehrávku, než poctu, natož slavnostní. Vstupenka na toto parazitování na slávě Jarmily Novotné přitom stála sedm set padesát korun.

Pořádající agentura Art & Management, jejíž zástupci se kompromitovali již odřeknutím halasně slibovaného cyklu světových operních hvězd, tímto trapným koncertem před prořídlým auditorem se zdrženlivě zdvořilostním potleskem rozhodně nepřekročila svůj stín.

Hodnocení autorky: 20 %
***

Tomáš Král a Jan Krejča jako balzám na duši i uši

Koncert Dolcissimi sospiri v rámci Barokních podvečerů, které pořádá Collegium Marianum byl po pondělním utrpení balzámem na duši i uši. Barytonistovi Tomáši Královi, který je oporou našich špičkových souborů staré hudby, a hráči na teorbu a barokní kytaru Jan Krejčovi se v krásném prostoru Clam-Gallasova paláce podařilo vytvořit intimní atmosféru, v níž muka lásky, jak je ve svých áriích ze sbírky Le Nuove Musiche v tehdy zcela novém stylu monodie na počátku sedmnáctého století s jednoduchostí a přitom velkou emocionální hloubkou vytvořil Giulio Caccini. S „mezihrami „ sólových skladeb pro teorbu nebo kytaru Bellerofonta Castaldiho a Francesca Corbetta to byl to nádherný večer, který rezonoval v posluchačích zcela zaplněného sálu.Hodnocení autorky: 95 %

***

Puškinův Oněgin překvapivě jako Prokofjevův melodram

Díky šestnáctému ročníku mezinárodního festivalu melodramu jsme se u nás poprvé setkali s dílem Sergeje Prokofjeva Oněgin, které pravděpodobně jen několik málo specialistů znalo z nahrávek Sira Edwarda Downese (Chandos 1994) nebo Michaila Jurowského (Capriccio 2005).

V roce 1936 v rámci tehdejších příprav stého výročí úmrtí Alexandra Sergejeviče Puškina zkomponoval Prokofjev čtyřicet čtyři čísel scénické hudby k dramatizaci Oněgina, která měla být v úpravě Sigismunda Křižanovského a v režii Alexandra Tairova uvedena v moskevském Komorním divadle. V době narůstající represe vůči některým sovětským skladatelům (článek Chaos místo hudby s drsným Stalinovým odsouzením Šostakovičovy opery Lady Macbeth vyšel v Pravdě právě v roce 1936), ale i z důvodu uměleckých neshod mezi Tairovem a Křižanovským tento Oněgin byl nakonec z repertoáru Komorního divadla vyřazen.Na základě dochovaných skic však po Prokofjevově smrti vyšla v roce 1973 v Sovětském svazu partitura tohoto díla. Podobně jako například v Sukově Radúzovi a Mahuleně se v něm střídají čistě orchestrální části s recitovanými a pasáže, které mluvenou i hudební složku propojují, takže je možné ho označit jako melodrama. Tato úprava Puškinova slavného románu ve verších na rozdíl od Čajkovského operní verze ponechává vypravěče a z postav se soustřeďuje pouze na Oněgina, Lenského (jeho poklonou u hrobu Olžina otce, generála Larina melodram začíná) a Taťánu. Právě Taťánin dramatický sen, ve kterém se jí zdá o divoké honičce s medvědem a běsohře oblud, který Čajkovskij ve své opeře vůbec nepoužil, tvoří dramatický vrchol Prokofjevova melodramatu. Prokofjev v něm respektuje romantický hudební základ s klenutými melodickými liniemi a emočními gradacemi dle dějových situací včetně použití příznačných motivů. Teprve postupně zapojuje do hudební složky odstup včetně ironických prvků, například při valčíčku na Taťániných jmeninách, který svěřil dvěma harmonicky „pokulhávajícím“ cembalům.

Jakkoli seznámení s tímto Oněginem asi nepovede k přehodnocení významu Prokofjevovy tvorby, bylo jeho uvedení zajímavým a přínosným závěrem šestnáctého ročníku mezinárodního festivalu melodramu. Zásluhu na tom má Severočeská filharmonie Teplice, dirigent Jiří Petrdlík, všichni herci s vypravěčem Jaromírem Medunou a trojicí mladých – Petrem Mikeskou (Oněgin), Svatavou Milkovou (Taťána) a Tomášem Vaňkem (Lenskij), kteří (zpaměti a v kostýmech) obohatili uvedení přiměřeným scénickým náznakem a mladistvou přesvědčivostí. Neúnavné úsilí organizátorky festivalu dr. Věry Šustíkové, která příhodně vybrala nejnovější český překlad Milana Dvořáka, zaplněné auditorium koncertního sálu Pražské konzervatoře odměnilo nadšeným potleskem.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Inspirace na dny příští

Samuel Capricornus: Missa Nativitatis Domini, Antonio Rigatti: Magnificat, moteta. Koncert v rámci VII. ročníku cyklu Ensemble Inégal 2013 – České hudební baroko – objevy a překvapení. Sólisté: Gabriela Eibenová – soprán, David Erler – alt, Václav Ćížek – tenor, Marián Krejčík – bas, dirigent Adam Viktora. Kostel sv. Martina ve zdi, Martinská 8, Praha 1, úterý 10. prosince 2013 19:30 hodin.

Loutkando Grando aneb kouzelné hraní s barokní hudbou. V rámci VII. ročníku cyklu Ensemble Inégal 2013. Účinkuje Divadlo pod Šťastnou Hvězdou a Ensemble Inégal: Dana Chroustová, Budlana Baldanova, Slava Zubkov – herci, Gabriela Eibenová – zpěv, Adam Viktora – varhany, Lenka Torgersen, Adéla Štajnochrová – barokní housle, Andreas Torgersen – barokní viola, Helena Matyášová – barokní violoncello, Jan Krejča – teorba, Filip Dvořák – cembalo. Světla – Johanna Mai, zvuk – Nikolaj Jakimov, scénografie a výroba loutek – Slava Zubkov, režie – Evgeny Ibragimov. Divadlo Mana Moskevská 34, Praha 10, pátek 13. prosince 2013 17:00 hodin.

Giuseppe Verdi: Falstaff. Dirigent James Levine, režie Robert Carsen. Ambrogio Maestri – Falstaff, Lisette Oropesa – Nannetta, Angela Meade – Alice Ford, Stephanie Blythe – Paní Quickly, Jennifer Johnson Cano – Meg Page, Paolo Fanale – Fenton, Franco Vassallo – Ford. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 14. prosince 2013 18:45 hodin.
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Pavel Šnajdr
Režie: Marek Mokoš
Scéna a kostýmy: Ivana Miklošková
Světla: Martin Holoubek
Komorní opera JAMU
Premiéra 30. listopadu 2013 Divadlo na Orlí Brno

Don Giovanni – Roman Hoza
Donna Elvira – Romana Jedličková
Leporello – David Szendiuch
Komtur – Kolja Černyšov
Donna Anna – Jana Jelínková
Don Ottavio – Lukáš Hacek
Masetto – Michal Marhold
Zerlina – Eva Štěrbová

www.divadlonaorli.jamu.cz

***

Pocta slavným Čechům
Vladimír Doležal (tenor)
Lenka Pavlovič (soprán)
Dana Šťastná (mezzosoprán)
Miroslav Ambroš (housle)
Zuzana Amrošová (klavír)
2. prosince 2013 sál Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci Praha

www.artmanagement.cz

***

Barokní podvečery 2013
Dolcissimi sospiri
Ušlechtilá muka dvorské lásky v písních Giulia Cacciniho
Tomáš Král (baryton)
Jan Krejča (teorba)
4. prosince 2013 Clam-Gallasův palác Praha

www.baroknipodvecery.cz

***

16. ročník Mezinárodní festival koncertního melodramu
Sergej Prokofjev:
Oněgin
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Věra Šustíková
Štěpánka Skalická, Jan Dušek – cembala sólo
Severočeská filharmonie Teplice
8. prosince 2013 Pražská konzervatoř – Velký sál Praha

Puškin – Jaromír Meduna
Oněgin – Petr Mikeska
Taťána – Svatava Milková
Lenský – Tomáš Vaněk
Larina/chůva – Marta Hrachovinová
Kníže/soused – Jiří Klem

www.concert-melodrama.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Jan Dvořák, Vít Gajdůšek, archiv