Operní panorama Heleny Havlíkové (148)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jakkoli je půvabná a čiperná Mirandolina typově i pěvecky rolí přesně pro Kateřinu Kněžíkovou, jak se jevilo v rozhlasovém uvedení, právě handicapy hudebního i scénického nastudování, které se projevily ve Stavovském divadle, brilantnost oslabily. Vedle ní se prosadil nepřítel žen rytíř di Ripafratta Jana Willema Baljeta spíše než zpěvem výrazným hereckým projevem škrobeně racionalistického askety. Další nápadníci, kteří se do Mirandolinina hostince nastěhovali kvůli obdivu k hospodské – markýz bez koruny di Fortimpopoli (Martin Gurbal) a movitý hrabě d‘Albafiorita (Josef Moravec), nedokázali rozvinout úvodní vzájemné špičkování nikam dál. Ani chlapík, kterého si Mirandolina nakonec vyvolila – číšník Fabricio – přes suverénní tenor Luciana Mastra neposkytl důvěryhodný argument, proč si Mirandolina vybrala právě jeho. Mnohem více si nadsázku své komedie hereček, které se vydávají za urozené šlechtičny, užívaly Eva Dřízgová-Jirušová a Anna Nitrová.

Ve výsledku ostravská inscenace Martinů Mirandoliny nastolila více otázek, než poskytla odpovědí. Z hlediska dramaturgie je záslužné, že Ostravští na úvod Roku české hudby připomněli tuto méně známou Martinů operu, a je dobře, že premiéra zůstane zaznamenána i pro další generace.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Tečka za wagnerovským rokem – nebo spíš otazník?

Impulz dvojího výročí Richarda Wagnera (1813–1883) využila u nás pouze čtyři divadla – ostravská opera uvedla Lohengrina (Operní panorama zde), brněnská Bludného Holanďana (Operní panorama zde) stejně jako ústecká, která obnovila inscenaci z roku 2006 (Operní panorama zde zde). Opožděnou tečku nyní dodalo Národní divadlo Tannhäuserem, kdy předchozí operní management v chaosem a neumětelstvím zmítaném konglomerátu pod vedením Rocca nedokázal „vtěsnat“ uvedení Tannhäusera do roku 2013, ve kterém soubor Státní opery přitom nastudoval pouhopouhé dvě nové premiéry (Válka s mloky v lednu a Don Carlos v březnu). Tannhäuser se stal jedinou letošní premiérou „transformovaného“ souboru Státní opery do konglomerátu Národního divadla po všech turbulencích a zmatcích, které do tohoto citlivého organismu vneslo hned několik ministrů kultury.

Italský celonárodní skandál, který plnil první stránky nejen tamních médií, když slovutná La Scala podráždila operní patrioty tím, že nezahájila svou loňskou sezonu dalším oslavencem roku 2013 – Verdim, ale mistrem německé romantické opery a jeho Lohengrinem, se v našich operních luzích a hájích nekonal. Dramaturgie operních souborů se uchýlila k u nás nejprověřenějším jistotám – právě Bludný Holanďan s pětadvaceti inscenacemi následován Lohengrinem a Tannhäuserem patří v naší poválečné historii k nejčastěji hraným operám tohoto velkého německého hudebně-dramatického syntetika. Doby, kdy na počátku samostatnosti Státní opery Praha Karel Drgáč s Pavlem Ecksteinem přicházeli s odvahou k uvedení Rienziho nebo Tristana, kdy si Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil troufli poprvé na celou tetralogii Prstenu Nibelungova (byť dovezenou a poněkud „prošlou“) nebo kdy John Fiore a Jiří Heřman téměř po stu letech u nás znovuobjevili Parsifala jako velké mysterium (Operní panorama zde), jsou bohužel minulostí, na kterou dnes jen nostalgicky vzpomínáme.

Celkovou bilanci naše wagnerovského roku si však ponechme na následující týden po druhé premiéře Tannhäusera.

Klání o „zlatého slavíka“ podle Wagnera
Wagnera, horlivého čtenáře a znalce německé literatury téma pěveckých soutěží zaujalo. Impulz k opernímu zpracování těchto zdrojů daly také osobní zážitky: pro Tannhäusera nejen scenérie kolem hradu Wartburgu, ale i výlety na Střekov během Wagnerova lázeňského pobytu v Teplicích. Premiéru měl pod vedením dvaatřicetiletého skladatele roku 1845 v Drážďanech a stal se jeho „osudovým“ dílem, které mnohokrát přepracovával a zabýval se jím až do smrti.

V německých zemích od dvanáctého století vzkvétal minnesang, tedy rytířský zpěv opěvující lásku. Nejznámější jsou v lyrické poezii Walther von der Vogelweide a v epické Wolfram von Eschenbach, ale také Tanhûser, historicky doložený v polovině 13. století. Téma „zápasu pěvců“ je ostatně populární dodnes, jen změnilo „formát“ na televizní zlaté slavíky a superstar.

Jeden ze zvažovaných názvů této opery zněl Venušina hora, neboť pěvec Tannhäuser se zmítá mezi smyslnou láskou, které si užíval s bohyní Venuší uvnitř její sluje – a duchovní, křesťanskou láskou k neteři lantkraběte Alžbětě. Tannhäuser vykoná kajícnou pouť do Říma, ale ani tam se mu nedostane rozhřešení – jeho hříchy vykoupí až smrt Alžběty, která se modlila za jeho spásu.

Do této opery velkých kontrastů Wagner zapojil témata, která se prolínají jeho operním dílem – vykoupení skrze lásku, pokání, milost (zde se zázrakem zezelenání papežské hole jako symbolu zproštění hříchu). V Tannhäuserovi už můžeme vysledovat, jak Wagner směřuje ke svým stěžejním dílům, kterými proměnil hudební mapu tehdejší Evropy s propojením hudebních čísel, dlouhými melodickými liniemi, využíváním příznačných motivů v symfonickém toku operní hudby a novými harmonickými postupy.

Hůl se nakonec nezazelenala
Inscenátoři pro nové pražské uvedení zvolili původní, takzvanou drážďanskou verzi, ve které byl Wagner ještě spíše skladatelem než hudebním dramatikem. Bez dodatečně zkomponovaného tanečního bakchanále u Venuše pro pařížské uvedení zůstává Tannhäuser rozlehlou operou s dlouhými sebereflektujícími monology. Je dramatem citů, nikoli akce.A právě (pohříchu) zjednodušená alternativa přístupu k Tannhäuserovi jako k dílu více hudebnímu než hudebně-dramatickému a důraz na hudbu, pro kterou scénické uvedení skýtá pouze základní vizuální rámec, nové pražské uvedení zachránila. Rozhodnutí nového managementu povolat k hudebnímu nastudování Hilary Griffithse, se ukázalo jako zásadní krok správným směrem tohoto změnami v obsazení stíhaného Tannhäusera. Britský dirigent zná poměry ve Státní opeře od roku 1992 na vlastní kůži – jeho Salome, Florentinská tragédie a Trpaslík, Očekávání, Nížina nebo Smrt v Benátkách se staly událostmi, či dokonce milníky současné operní interpretace u nás. I tentokrát se Griffithsovi podařilo vybudit orchestr a sbor Státní opery i sólisty k dlouho neslýchanému výkonu.

Už předehra uvedla posluchače svou promyšlenou stavbou s velkým rozpětím dynamiky do dramatu sváru tělesného chtíče a ctností duše. A čtyři hodiny hudby se díky Griffithsově energii „přehnaly“ ve zřetelně tvarovaných frázích nástrojů, skupin i pléna v propracovaných nuancích od měkkých, až hedvábných zvukových kombinací po drtivá forte, která přes svou intenzitu ani jednou během celého večera nedrtila zpěváky. A závěrečný akustický efekt, kdy ženská část sboru zpívala ze třetího balkónu a na samotné zakončení se propojila s mužskou částí na jevišti, naplnil prostor Státní opery svrchovanou katarzí hudební blaženosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Mirandolina (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="83725" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="87524" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments