Operní panorama Heleny Havlíkové (154)

Týden od 17. do 23. února 2014
– Milanesi jako náměsíčná i šílená
– Českobudějovická Carmen nejen bez mantily
– Inspirace na dny příští
***

Milanesi jako náměsíčná i šílená
Cyklus Hvězdy barokní opery dirigenta Václava Lukse a jeho Collegia 1704 ve spolupráci s Českou filharmonií i v druhé sezoně navazuje na úspěch sezony první. Je zřejmé, že se tento svébytný projekt v zahuštěném pražském koncertním životě etabloval a získal své příznivce. Ti tentokrát nadšeně přivítali Raffaellu Milanesi hned při jejím vstupu na pódium pražského Rudolfina – v Praze známe tuto italskou sopranistku po jejím debutu na Pražském jaru v roce 2011 především z mimořádně úspěšného nastudování Myslivečkovy Olympiády, v níž vytvořila roli Megacla, přátelstvím a láskou zkoušeného mladíka.Název cyklu, který se vymezuje k období baroka, začíná být pro vývoj jeho dramaturgické koncepce poněkud těsný. Už zahajovací večer druhého ročníku s Martinou Jankovou se posunul po časové ose k Mozartovu klasicismu. A program únorového koncertu pod názvem Mezi snem a realitou pokročil ještě dále. Luks v něm posluchače provedl přechodem hudebního výrazu z osmnáctého do devatenáctého století. Byl jakýmsi výletem do padesátiletí italského belcanta od sedmdesátých let osmnáctého století po třicátá léta století devatenáctého, kdy tento pěvecký styl používali skladatelé Tommaso Traetta, Joseph Haydn, Antonio Salieri až po mistry vrcholného belcanta Gioacchina Rossiniho, Gaetana Donizettiho a Vincenza Belliniho.

Jakkoli se Raffaella Milanesi uplatňuje zejména v mozartovském a händelovském repertoáru, v árii Silvie z Haydnovy opery L’isola disabitata (Opuštěný ostrov) Come il vapor s’ascende se zejména v hlubších polohách prosazovala nad orchestrem méně zřetelně. V nářku Antigony nad smrtí svého bratra v Traettově opeře se však už zvukové poměry sólistky a orchestru vyrovnaly a Milanesi naplno uplatnila své umění zprostředkovat sílu emocí. Po árii o jívě z Rossiniho Otella s dlouhodechou široce klenutou melodií smutku a nářku rozpoutala Milanesi bouři citů ve dvou slavných áriích – Ah! non credea mirarti (Ach, nemyslela jsem, že zvadneš), v níž Belliniho náměsíčná Amina pochybuje, že se jejím slzám podaří vzkřísit lásku, a zejména ve velké scéně šílenství poté, kdy Donizettiho Lucie z Lammermooru zavraždila svého vnuceného manžela. V podání Milanesi není pěvecká technika jen prázdnou exhibicí ani „pouhým“ nástrojem, ale prostředkem pro vyjádření obsahu textu i hudby, se kterým i přes menší objem hlasu nakládá tak, že dosahuje velkého výrazového rozpětí. Orchestr Collegium 1704, tentokrát v nebývale rozměrném obsazení, sice stále jiskřil sympatickou energií mládí (zejména v Rossiniho juvenilní Sinfonii di Bologna), v Beethovenově Coriolanovi sílou dramatické expresivity a v doprovodu k árii Traettovy Antigony nádherně jemnými pianissimy, ale při nejvyšších měřítcích, která si můžeme, ba musíme klást na tento soubor špičkový i v mezinárodním srovnání, se nevyvaroval drobných kazů v souhře.

Záměr Václava Lukse ukázat rozdíl mezi barokní operou a vrcholným belcantem první třetiny devatenáctého století zůstal nakonec jen u „přání, které je otcem myšlenky“ – tak trochu paradoxně proto, že ta část, kterou bychom považovali za doménu Collegia 1704, tedy operu seria, v celku programu zanikla.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Českobudějovická Carmen nejen bez mantily
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v pátek 21. února v Domě kultury Metropol premiéru nového nastudování jedné z nejpopulárnějších oper světového repertoáru – Carmen (1875) Georgese Bizeta (1838–1875). Je to v historii Jihočeského divadla páté nastudování (1961, 1964, 1979 a 1990), tentokrát v originální francouzštině – nikoli ovšem s dokomponovanými recitativy Ernesta Guirauda, jak bývá Carmen uváděna nejčastěji, ale s původní mluvenou prózou, typickou pro žánr opéry comique, zde ovšem v úpravě a režii nové šéfky činohry Jany Kališové vhodně zredukované na nejstručnější minimum. Úpravy se ovšem dotkly i hudby, a to velice razantně. Partitura byla osekána na jakýsi dvouhodinový „readers’s digest“. Pokud je taková úprava možná a přijatelná pro specifické podmínky krumlovského Otáčivého hlediště, kam má být inscenace pro letní stagionu přenesena, pak v tradičním divadelním prostoru ztrácela opodstatnění, včetně zopakování úvodní části předehry před závěrečným čtvrtým dějstvím v Seville nejspíše jen proto, aby se stihla přestavba.

Režisérka Jana Kališová, nová šéfka budějovické činohry, má s operou bohaté zkušenosti. Nevadilo by, že s výtvarnicemi Janou Zbořilovou a Agnieszkou Pátou zbavily Carmen mantily. Ostatně Bizet ve Španělsku nikdy osobně nebyl (na rozdíl od autora povídky Carmen Prospera Mériméea, která je základem libreta Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho), a přesto ducha španělského příběhu o nezkrotné cikánce a zamilovaném zběhovi, ze kterého se stane pašerák a nakonec vrah, postihl přesně. V Budějovicích přenesli děj ze Sevilly kolem roku 1830 o sto let v čase do třicátých let dvacátého století. Jana Kališová, jak je pro její operní režie typické, rozehrála situace tak, aby působily i při zpěvu věrohodně. Ale například velice volná morálka jednoho z vojáků stráže před tabákovou továrnou v Seville, který se místo služby přímo před zraky svého velitele intenzivně věnuje vnadným dělnicím, měla v tomto režijním kontextu až nepřípadnou obscénnost. Méně obvyklým ozvláštněním byla nesporně i scéna útěku Carmen, která nesrazí na zem Josého, ale přihlížejícího Zunigu, kterého pak José chvíli přidrží na zemi, než se Carmen podaří uniknout. Naopak vražda Carmen proběhla standardně – José ji bodl nožem, když se snažila utéci do arény, kde právě zvítězil její nový milenec, toreador Escamillo.

Kališová se ovšem rozhodla, ozvláštnit Carmen tak, že začala „pátrat“ v její minulosti. Přimyslela si „malou“ Carmen, holčičku, která se v průběhu opery několikrát zhmotňuje v mysli dospělé Carmen a je takto přítomna i na scéně. V rámci pokusu o psychologickou sondu do dětství Carmen je děvčátko hned se začátkem předehry násilím prodáno snad mafiánskému obchodníkovi „s bílým masem“, nuceno tančit po krčmách a patrně uspokojovat i další choutky „zákazníků.“ Tato psychologizující nadstavba hlavní postavy jako týraného a zneužívaného dítěte, dnes mezi režiséry „populární“ i pro jiné opery včetně Dvořákovy Rusalky, se však zcela míjí s charakterem této cikánky, která má svou svobodomyslnost, hrdost a ženskou vášeň zakódovanou v genech. Takové režisérské ozvláštnění tradičního pojetí vypadá na první pohled efektně, avšak posunulo výklad opery úplně jinam, mimo rámec Bizetovy opery i Mériméeovy předlohy, a motivaci jednání Carmen spíše znepřehlednilo.Hudební nastudování je dílem dirigenta, skladatele a také generálního hudebního ředitele Jihočeského divadla, Argentince s italským občanstvím (žijícím ve Vídni) Maria De Rose. Je zřejmé, že je to zkušený dirigent, Carmen ostatně již připravoval dříve na mezinárodní scéně. Orchestr Jihočeského divadla však jeho požadavkům na energicky temperamentní pojetí nebyl schopen dostát a dopouštěl se prohřešků v ladění a souhře, které by se neměly tolerovat.

Stěžejní role Carmen byla svěřena německé mezzosopranistce Sandře Schwarzhaupt – je sice půvabná a dalo by se pominout, že její blond vlasy pro cikánskou Španělku nejsou právě typické, a snažila se zprostředkovat i jižanský temperament, nespoutanou vášeň a svůdnost Carmen. Její světlý, spíše lyrický a dosti útlý hlas sopránové barvy by se svým charakterem hodil spíše pro Micaëlu než pro part Carmen, psaný pro tmavý hutný dramatický mezzosoprán. Dona Josého zpíval portugalský tenorista Lázaro Calderón s vypětím všech sil a mnoha intonačními nepřesnostmi. Ani třetí významná postava milostného dramatu, toreador Escamillio v podání Alexandra Beně s měkce lyrickým barytonem nedokázal přesvědčit, že jeho charisma bojovníka s býky, vystavovaného denně konfrontaci se smrtí (které tolik přitahuje ženy), zlákalo i přelétavou Carmen. A Micaëla Petry Perly Nôtové byla sice sympaticky kurážnější a méně unylá a stydlivá, než je tato role většinou pojímána, ale její útlý hlas bohužel uprostřed orchestru zanikal. Na otáčivém hledišti snad nové nastudování Carmen bude fungovat lépe než premiérový „polotovar“ v budějovickém kulturním domě, jakkoli se publiku líbil už zde. Až úspornou univerzální scénu z panelů, vymezujících do oblouku zadní stranu jeviště, kterou pro horský pašerácký průsmyk nahradilo několik lávek, doplní atraktivita zámeckého parku a slibované historické automobily, je možné, že operní soubor Jihočeského divadla přesvědčí, jak se silný příběh Carmen a Dona Josého opravdu obejde i bez mantil.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští
Pocta Kryštofu Harantovi. Na programu: Luca Marenzio: Dolorosi martir, Krystof Harant: Missa quinis vocibus super Dolorosi martir, Philippe de Monte: O bone Jesu. Agnus, Jacobus Vaet: Salve Regina, Jan Sixt z Lerchenfelsu: Te Deum. Cappella Mariana, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád. Český rozhlas, Studio 1, Vinohradská 12, Praha 2, středa 26. února 2014 ve 20:00 hodin.

Robert Schumann: Jenovéfa. Dirigent: Charles Olivieri-Munroe, režie: Martin Glaser, scéna a kostýmy: Marek Cpin, světelný design: Martin Špetlík, sbormistr: Jurij Galatenko. Hidulfus – Jiří Brückler / Matěj Chadima, Hrabě Siegfried – Roman Janál / Jakub Kettner, Jenovéfa – Agnieszka Bochenek-Osiecka / Eva Dřízgová-Jirušová / Frédérique Friess, Golo – Philippe Do / Blagoj Nacoski, Margaretha – Yvona Škvárová / Erika Šporerová, Drago – David Szendiuch / Václav Živný, Balthasar – Martin Gurbaľ / Bogdan Kurowski, Caspar – Michal Onufer / Roman Vlkovič. Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava. Premiéra v Divadle Antonína Dvořáka čtvrtek 27. února 2014 v 18:30 hodin.

Alexander P. Borodin: Kníže Igor. Dirigent: Gianandrea Noseda, režie: Dmitrij Čerňakov. Kníže Igor – Ildar Abdrazakov, Jaroslavna – Oksana Dyka, Končakovna – Anita Rachvelishvili, Vladimír – Sergej Semiškur, kníže Galický – Michail Petrenko, chán Končak – Štefan Kocán. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice sobota 1. března 2014 už v 17:45 hodin.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Osoby a obsazení: Krušina – Jindřich Jindrák, Ludmila – Marie Veselá, Mařenka – Gabriela Beňačková, Mícha – Jaroslav Horáček, Háta – Marie Mrázová, Vašek – Miroslav Kopp, Jeník – Peter Dvorský, Kecal – Richard Novák, Principál komediantů – Alfréd Hampel, Esmeralda – Jana Jonášová, Indián – Karel Hanuš. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Josefem Veselkou a Českou filharmonii řídí Zdeněk Košler. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. (165 min). Český rozhlas Vltava, sobota 1. března 2014 od 20:00 do 22:45 hodin.
***

Hvězdy barokní opery 2013/2014
Mezi snem a realitou
Raffaella Milanesi (soprán)
Collegium 1704
Dirigent: Václav Luks
18. února 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha 

program:
Joseph Haydn:
– Sinfonia z opery l’Isola disabitata
– Come il vapor s’ascende z opery l’Isola disabitata
Tommaso Traetta: Ombra cara amorosa z opery Antigona
Antonio Salieri: Ouverture z opery Les Danaїdes
Gioacchino Rossini: Assisa a’ piè d’un salice z opery Otello
Ludwig van Beethoven: Coriolan Ouverture op. 62
Gaetano Donizetti: Ardon gli’incensi z opery Lucia di Lammermoor
Gioacchino Rossini: Sinfonia di Bologna
Vincenzo Bellini: Ah, non credea mirarti z opery La Sonnambula

www.collegium1704.com

***
Georges Bizet:
Carmen
Hudební nastudování: Mario De Rose
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá, Jana Zbořilová
Sbormistr: Martin Veselý
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 21. února 2014 DK Metropol České Budějovice

Carmen – Sandra Schwarzhaupt (alt. Šárka Hrbáčková)
Don José – Lázaro Calderón (Wei Long Tao)
Escamillo – Alexandr Beň (Svatopluk Sem)
Micaëla – Petra Perla Nôtová (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Zuniga – Miloš Horák (alt. František Brantalík)
Moralès – Jiří Brückler (alt. Josef Falta)
Frasquita – Eva Štruplová (alt. Iva Hošpesová)
Mercèdes – Dagmar Volfová (alt. Miroslava Veselá)
Dancaïre – Josef Moravec (alt. Josef Falta)
Remendado – Aleš Voráček (alt. Tomáš Kořínek)

www.jihoceskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Collegium 1704, Michal Siroň