Operní panorama Heleny Havlíkové (16)
Týden od 10. do 16. ledna 2011
° Kaufmannův bio verismus
° Plácido Domingo oslaví sedmdesátiny v rodném Madridu
° Tři karty z Barcelony
° Inspirace na dny příští
***
Kaufmannův bio verismus
Je to sice už týden, kdy v Praze poprvé vystoupil věhlasný německý tenorista Jonas Kaufmann, jeho recitál ale nemohu v Operním panoramatu pominout. Vypadalo to, že německý tenorista u nás vyvolal něco jako kaufmanománii podobnou hostování idolů popmusic.
Už od léta Prahu zaplavily plakáty s portrétem čtyřicátníka s kudrnatými vlasy a uhrančivým pohledem. A média chrlila superlativy o nejžádanější operní hvězdě se vzhledem filmové superstar. Marketing zabral – nepamatuji, kdy jsem viděla tak plnou Smetanovu síň Obecního domu s přidanými židlemi, kam to jen šlo. A tenoristé obecně přitahují zájem. Ceny vstupenek přitom nebyly právě nízké, podobně jako u jiných operních sólistů světové extratřídy, kteří se v poslední době v Praze objevují. Jsou srovnatelné třeba s lístkem do Vídeňské státní opery, kde je možné – na rozdíl od našich poměrů – tyto sólisty zažít v rámci celku představení, nikoli v recitálu operních árií, který považuji za určitou náhražku. Její nespornou výhodou ovšem je, že při koncertním recitálu slyšíme zpěváky bez „kouzel“ zvukařů, jejichž podíl na přenosech a záznamech oper, které známe z kin (a z CD a DVD), je větší, než si jsou mnozí ochotni připustit.
Praha se v posledních letech stává přirozenou zastávkou největších pěveckých hvězd současnosti – vzpomeňme z poslední doby polského barytonistu Mariusze Kwieciena, lotyšskou mezzosopranistku Elinu Garanču, argentinského tenoristu Josého Curu, mexického tenoristu Davida Lomeliho či gruzínskou sopranistku Nino Machaidze. Zda v konkurenci dalších pěveckých recitálů velšského barytonisty Bryna Terfela, Thomase Hampsona, americké sopranistky Dawn Upshaw, Josepha Calleji, ale i Magdaleny Kožené a především fenomenální koloraturní mezzosopranistky Cecilie Bartoli bude Kaufmannův recital skutečně tou největší kulturní událostí roku, si budeme muset počkat. I proto, že recitál operních árií vždy zůstane jen „ochutnávkou“ skutečného divadelního zážitku, který nemohou nahradit ani sebedokonalejší operní přenosy do kin. Vrcholným zážitkem ale Kaufmannovo vystoupení bylo bezesporu.
Kaufmann „na živo“ vystoupil s programem vybraným ze svých dvou úspěšných CD posledních let – romantických a veristických árií. Z atmosféry v sále bylo cítit, že mnohé překvapilo, jak Kaufmann své vystoupení, založené na těch nejslavnějších hitech citově vypjatého italského verismu a francouzské romantiky, oprostil od teatrálních efektů, vnějškových parádiček a manýr. Přitom Kaufmann patří nejen k uznávaným zpěvákům, ale i výborným hercům. Jeho recitál ale nebyla žádná show nebo suplování divadelního představení, k čemuž se dnes někteří pěvci i na koncertním pódiu uchylují. Pojal recitál jako skutečně koncertní žánr, kterému vévodil zpěv. Kaufmann vystupoval s hlubokou koncentrací; s minimem pohybu dal svůj temný mužný tenor vábivě podmanivé barvy do služeb vyjádření zničujících vášní i těch nejniternějších záchvěvů pocitů a mysli vybraných árií zamilovaného malíře Cavaradossiho, nespoutatelné Carmen propadajícího Dona Josého, romanticky rozervaného Werthera, zdrceného kočovného komedianta Cania nebo ztrápeného podvedeného Turiddu ve chvíli posledního loučení s matkou. Právě díky oproštění od gest dokázal Kaufmann i v notoricky známých áriích odkrýt nové významy a odstíny, které mohou v divadle uniknout. Jistě, operní árie patří především do celku opery a na jeviště, Kaufmann ale nabídl jakousi luxusní inspirativní „studovnu“ detailů velkých operních pláten.
Řada jižanských kolegů, ale i německých vysloveně hrdinných dramatických tenoristů objemem hlasu Kaufmanna předčí. Kaufmann ovšem, po mnoha letech pěveckého hledání, ba tápání, našel své přednosti – jeho umění spočívá v práci s výrazem, textem, ale především dynamikou, a to právě v případě veristického stylu, který bývá spojován s ohlušujícím forte. A v jakési dráždivé kombinaci dramatického a lyrického oboru. V jeho vystoupení nebyla jediná prázdná, hluchá nota. Kaufmann si takové postupy může dovolit díky suverénnímu ovládnutí hlasu sjednocenému ve všech polohách i rejstřících a perfektní deklamaci. Jeho umění, s jakým klene dlouhodeché fráze (bouřlivá árie Enza Grimalda z Ponchielliho Giocondy), s jakým stahuje vysoké tóny do subtilního pianissima (Cavaradossiho Recondita armonia), graduje crescendo a napětí (Federikův žalozpěv z Ciléovy Arlésanky) nebo hřímá všechen vztek světa (Cániovo Vesti la giubba), je obdivuhodný.
Zároveň je ale třeba říct, že Kaufmann je jiný než pěvci typu bohem nadaného Pavarottiho. Skvělou technikou a promyšleností vynahrazuje to, co mu nebylo naděleno shůry. Tlustý a poživačný Pavarotti dozajista do fitka nechodil, jeho emocionální rejstřík, jednodušší než ten Kaufmannův má v tomto typu repertoáru větší intenzitu. S nadsázkou můžeme říci, že Kaufmann je takový Pavarotti po redukční dietě: zpívá skvěle, ale tak trochu bio. A z perspektivy dalšího z oné generace legendárních tenoristů – Plácida Dominga – je vlastně teprve na začátku kariéry, tak si počkejme.
***
Plácido Domingo oslaví sedmdesátiny v rodném Madridu
Je skvělé, že tento zcela mimořádný umělec zvládl zdravotní problémy a vrací se na operní jeviště. V oboru, kterým před neuvěřitelnými více než padesáti lety od zarzuel a operet začínal – barytonu. Ostatně už jsme ho mohli vidět jako báječného Boccanegru při přímých přenosech z Metropolitní opery i ze Scaly. Své narozeniny chce Domingo oslavit v rodném Madridu v sérii představení Gluckovy Ifigenie na Tauridě, kde vytvoří postavu Oresta. My budeme mít příležitost zažít Dominga jako Oresta o měsíc později, 26. února při přímém přenosu jiné inscenace tohoto Gluckova zhudebnění antického mýtu z Metropolitní opery. Madridské divadlo navíc přímo na den Domingových narozenin chystá galakoncert, na kterém umělci z celého světa vzdají hold tomuto všestrannému pěvci, který vystoupil v neuvěřitelném počtu sto třiceti rolí (jako nejčastější se uvádí Cavaradossi v Pucciniho Tosce) a vytvořil více než sto nahrávek , ale také úspěšnému dirigentovi a šéfovi oper ve Washingtonu a Los Angeles.
***
Tři karty z Barcelony
Znovu – tentokrát ze záznamu – se do sítě kin Palace Cinemas vrátila Čajkovského Piková dáma z Barcelony po pokaženém přímém přenosu 1. července, kdy se během první čtvrthodiny smíchaly dvě časově odlišné stopy, takže do předehry zněl zároveň už sbor z petrohradského nábřeží. Jakkoli studnice operních záznamů různých především evropských operních domů, které má Opera in Cinema k dispozici a odkud česká kina Palace Cinemas čerpají, skýtá ještě mnoho zajímavého, připomínka Pikové dámy na druhý pokus nakonec úplně marná nebyla, zejména pro ty, kteří mají rádi klasické provedení.
Na zdejší Pikové dámě se evidentně nešetřilo. I poslední sborista má do detilů vypracovaný dobový kostým a realistická scéna oživuje St. Petěrburg konce 18 století s patřičnou pompou. Kdo je alergický na operní experimenty, mohl být s důkladně realisticky propracovanou režií osvědčeného Gilberta Defloa, kterého známe například z pařížského nastudování Prodané nevěsty, spokojen. Byla to téměř učebnicová ukázka klasického provední klasika opery – a jak už to u učebnicových ukázek bývá, ve výsledku inscenace občas sklouzávala k nudě. Zejména když se úvodní scéna na petrohradském nábřeží, dívčí zábava u Lízy nebo milostná hříčka Dafnise a Chloe na maškarním plese hrály bez obvyklých škrtů. Ovšem Elena Zaremba v roli Líziny přítelkyně Pavlíny a zároveň jako Dafnis předvedla, že vládne barevně zajímavým altem.
Inscenátoři vůbec měli k dispozici výborné mezinárodní obsazení, které navíc rolím skvěle odpovídalo i typově. Výkony nebyly prvoplánově krásné, nazdobené, ale o to v dané hudebně-režijní koncepci fungovaly. Nevadilo, že Líza americké sopranistky Emily Magee není filmová krasavice, ale už mírně odkvétající žena, která osudově vzplane milostnou touhou k podivínskému vojákovi. Ba naopak, se žlutovlasým „hejskem“ Mishy Didyka (který na poslední chvíli zaskočil na původně ohlášeného Bena Heppnera) působili psychologicky věrohodně jako osamocení jedinci posedlí svými vášněmi, kteří se srážejí v bezvýchodné situaci. Nejdůležitější ovšem bylo, že oba zpívali s velkým dramatickým napětím. Až do krajní pěvecké i herecké polohy vyhrocenou studii pyšné přísné stařeny, za kterou bylo cítit pestrou životní zkušenost z mládí, předvedla polská altistka Ewa Podleś coby Hraběnka – její předsmrtný výstup ve 2. dějství však dodal legendě o třech kartách patřičnou autentičnost a výhružnou tajemnost. Své brilantní árie s noblesou i temperamentem ovládl Lado Ataneli jako Tomskij. A Ludovic Tezier předvedl krásnou kantilénu, která dodala Jeleckému ušlechtilou vážnost.
Barcelonská opera má ovšem i skvělý orchestr a sbor. Původem německý dirigent Michael Boder s tímto „nástrojem“ dokázal ukázkově pracovat v lyrických plochách i v dramaticky výbušných gradacích. Zpívalo se pochopitelně rusky a lze jen obdivovat srozumitelnou výslovnost protagonistů, kteří dokázali navíc postihnout i velmi obtížně uchopitelné odstíny zákrutů „ruské duše“.
Už přenosy minulé sezóny z barcelonského Gran Teatre del Liceu do sítě kin Palace Cinemas naznačily, že mezi „operami v kině“ budou produkce z Barcelony štikou v rybníce. O vrstvu hlouběji – ke zdrojům milostné touhy – mířil loňský dubnový přímý přenos Únosu ze serialu – pro mě dosud jeden z vrcholů ve specifické kategorii operních přenosů do kin. Obvyklá „veselohra“ se změnila v drama, které – jakkoliv je v Mozartově Únosu obsaženo – málokterá inscenace rozkrývá jako „stockholmský syndrom“, kdy dívky, zejména pěvecky ale i herecky fenomenální Diana Damrau jako Konstance, váhají, zda vůbec chtějí být ze „zajetí“ vysvobozeny. V Barceloně se podařilo zachovat „střet civilizací“ a současně ho převést do věčného dramatu vztahů mezi muži a ženami. Následovala drsná, ale velmi působivá Carmen s Robertem Alagnou v jedné ze svých životních rolí, Béatrice Uria-Monzon coby Carmen a Erwinem Schrottem jako Escamillem. Všechny tyto inscenace – včetně tradiční Pikové dámy – mohou směle konkurovat produkcím z MET a byly – při srovnatelné kvalitě hudebního provedení – i zajímavější. A to nás v letošní sezóně ještě čeká Sedlák kavalír a Komedianti a hlavně Dukasova Ariadna a Morovous v režii provokativního Clause Gutha.
Katalánsko, jedno z autonomních společenství na severovýchodě Španělska, je do jisté míry (počtem obyvatelstva) srovnatelné s Českou republikou a Barcelona s Prahou. Produkce barcelonského Teatre del Liceu (které je po milánské Scale druhým největším kamenným divadlem v Evropě) se však srovnání s pražskou operní produkcí zcela vymykají. Pokud bychom použili sportovní terminologii – hraje-li Barcelona hraje světovou operní ligu, pak Praha sotva oblastní přebor. Úvahy, proč tomu tak je, nejsou tématem této recenze – připomeňme ale, že bývaly doby, kdy přinejmenším pražské Nové německé divadlo za Neumannovy éry to této „světové operní ligy“ dozajista patřilo.
**
Inspirace na dny příští
Operní fanoušci to nebudou mít snadné, protože se budou muset ve čtvrtek 20. ledna rozhodnout, zda dají přednost recitálu velšského basbarytonisty Bryna Terfela, kterého známe z přenosů z Metropolitní opery jako Wotana zatím ze Zlata Rýna. Terfel vystoupí (u nás podruhé) ve Smetanově síni Obecního domu s programem ze svého posledního alba Bad Boys, na kterém kromě árií z jeho nejoblíbenější Falstaffa nebo Hanse Sachse uslyšíme v jeho podání také barytonové operní padouchy, ale i Gershwina, Rodgerse, Hammersteina. Zároveň se ale ve čtvrtek uskuteční přímý přenos Sedláka kavalíra a Komediantů z milánské Scaly – jako Canio je ohlášen José Cura, kterého bychom měli v této roli slyšet i u nás dokonce přímo v inscenaci – a to na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově v sérii pěti představení začátku srpna. A to ještě bude také ve čtvrtek v Praze vystupovat další sólista světové extratřídy – Thomas Hampson, který v Rudolfinu přednese s Českou filharmonií Mahlerovy Písně o mrtvých dětech. Tento koncert se naštěstí opakuje ještě v pátek. Příznivci sobotních rozhlasových operních večerů na stanici Český rozhlas 3 – Vltava se mohou těšit na přímý přenos Verdiho Traviaty z Metropolitní opery.
Jonas Kaufmann, tenor
Galakoncert
Praha Obecní dům, Smetanova síň 10. ledna 19:30
www.jonaskaufmann.com/de
***
21. ledna – 70. narozeniny Plácida Dominga
***
Petr Iljič Čajkovskij:
Piková dáma
Gran Teatre del Liceu Barcelona
Opera in Cinema
Palace Cinemas Praha 11.-ledna 2011
Dirigent: Michael Boder
Režie: Gilbert Deflo
Scéna a kostýmy: William Orlandi
Choreografie: Nadejda Loujine
Lisa – Emily Magee
Gherman – Misha Dydik
Count Tomsky/Zlatogor – Lado Ataneli
Prince Yeletsky – Ludovic Tezier
Countess – Ewa Podles
Pauline/Milovzor – Elena Zaremba
Chekalinsky – Francisco Vas
Surin – Alberto Feria
Chaplitsky – Mihail Vekua
Narumov – Kurt Gysen
Governess – Stefania Toczyska
Masha – Claudia Schneider
Master of Ceremonies – Jon Plazaola, tenor
Prilepa/Chloe – Michelle Marie Cook
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
